Kapitola devátá - Zase stoupání - k nejvyšší hoře české Šumavy

Vyrábím si bandáže na dlaních a tati nabízí rukavice, ale přes fáče se do nich nevejdu. Jedeme přes Lenoru a Soumarský Most. Zde tvoří Vltava nejkrásnější úsek, ovšem splavný je jen velmi málo často. Říčka zde vede přes lužní louky a pokud vůbec se smí splouvat, je přísně zakázáno opouštět vodu a vylézat na břeh. Těm, co tu nikdy nejeli (teď jsem z kola odbočila do lodě), to opravdu doporučuji, cesta je romantická a krásná, snad jedině hodně pomalá, protože řeka se ke konci kvůli vzdutí přehrady skoro ani nehne. Na Soumaráku je klasické vodácké tábořiště, ale my ho míjíme a pokračujeme přes České Žleby na Stožec. Vede tudy roztomilá železnice, kterou opět parta nadšenců zrenovovala poté, co za minulého režimu totálně zchátrala a zarostla trávou. Díky nim dnes mohou turisté z Čech dojet vláčkem přes netknutou krajinu až do Nového Údolí a dál pokračovat do německého Haidmühle nebo po husté síti turistických cest v Německu. My ale pokračujeme dál podle hranic a jako cíl jsme si dali nejvyšší horu na české straně Šumavy - Plechý. Je to z našeho údolíčka dost slušný krpál. Velmi blízce připomíná startovní etapu ze Železné Rudy. Silnička stále stoupá vzhůru a konce nevidět. Nacházíme se nedaleko Trojmezí, tedy hraničního hřebenu s velkým převýšením (je to poznat). V roce 1999 je tato oblast velmi populární, protože zde mladí lidé stávkují připoutání ke stromům. Pár jich potkáváme, ne tedy zrovna v okovech u kmene, ale nějak kmitají sem a tam a vypadají velmi vytíženě. Nám se po nějaké době konečně daří doplazit až k Plešnému jezeru.

Toto jezero se nachází ve výšce 1090 metrů a ten hrozivý vrch, který se za ním rýsuje (opět proti sluníčku), je Plechý, 1378 metrů vysoká hora.

Chci zaparkovat kola u jezera a po kilometrovém chodníčku si vyšlápnout až na vrcholek, ale tati odmítá. Prý ať si tam jdu, ale on chvíli odpočívá a pokračuje v cestě. Vzdávám tedy výšlap a jdu obhlídnout stezku, u které je nakreslené přeškrtnuté kolo. Podle ukazatele to totiž tudy je do cíle naší cesty - Nové Pece - pár kilometrů, zatímco když se budeme muset vracet, čeká nás k tomu navíc asi 10 kilometrů zajížďka. Po pár metrech pěší chůze s Miškou zjišťujeme, že by to na kolech asi opravdu nešlo. Nacházíme se totiž v oblasti Kamenného moře, podle cesty je spousta balvanů prorostlých kosodřevinou, a poměrně dost jich překáží i v cestě. Trháme si tedy aspoň borůvky.

Míša si dokonce na šutru zapózovala. Takhle to nevypadá, ale těch balvanů tam jsou obrovská kvanta. Celá oblast Kamenného moře má 6 hektarů.

Po odpočinku a vyhřívání na sluníčku se vracíme tou bezpečnější dlouhou cestou. Je to pohoda, protože jedeme dost rychle. Cestou míjíme Schwarzenberský plavební kanál, technickou vymoženost na plavení dřeva. Už byl znovu obnoven a pravidelně se zde koná plavení dříví pro návštěvníky. Dnes je ale poněkud vyschlý. Sjíždíme pořád dolů až na Novou Pec, kde je velký a přecpaný kemp na kraji Lipenské přehrady. Kempu vévodí dominanta vojenského stanu s názvem Trojmezí, kde sídlí blokádníci. Úplně přesně jim nerozumím. Řekla bych, že svůj čas a mladý potenciál tráví dost zbůhdarma. Jaký efekt bude mít, když nakažené stromy zůstanou tam, kde jsou… Teď, po dvou letech, jsem pořád nezaznamenala výsledek jejich "práce". Nicméně v tuto chvíli nás nechávají poměrně chladnými, protože si hledáme místečko, stavíme domeček a potom uháníme na večeři do restaurace vedle kempu. Ceny jsou tu už hezky vysoké - asi přehradní přirážka.

Zapsáno dne: 30.7.1999