Maminky by měly mít možnost volby

Centrum aktivního porodu (CAP) při gynekologicko-porodnickém oddělení Nemocnice na Bulovce v Praze 8 zahájilo činnost před jedenácti měsíci, začátkem března 1998. Od té doby tam porodilo více než sto maminek. Vzpomínky na chvíle porodu, které si odtamtud odnášejí, a které nepochybně je i jejich děťátko ovlivňují celý život, jsou úplně jiné, než mívají maminky z jiných porodnic.

CAP vychází z myšlenky přirozeného vedení porodu. „U nás by maminky marně očekávaly, že dostanou injekci, aby to šlo rychleji, epidurální anestezii, aby to nebolelo, nebo cokoli, co by pozměnilo a urychlilo přirozený běh porodu. Nedostanou dokonce ani klysma, pokud o to samy nepožádají.

Místo toho jim nabídneme - zůstaňte co nejdéle doma, tak abyste byly v pohodě. A až budete v nepohodě, zavoláte na mobil porodní asistentku, se kterou přesně dohodnete další postup. Po příjezdu sem k porodu můžete použít veškeré úlevové záležitosti, které zde máme - rehabilitační míč, vanu, sprchu, vak - jakési vakovité křeslo, na kterém se velice dobře sedí, člověk se na něm může dobře ohnout. Pokud máte oblíbenou hudbu, pustíme vám ji z magnetofonu, nebo si můžete přinést svoji pásku s sebou,“ vypráví porodní asistentka, vedoucí CAP, Zuzana Štromerová.

Jak je vidět - v CAP maminkám nabídnou především možnost volby. Vycházejí z toho, že každé ženě byla přírodou dána schopnost porodit a každé děťátko od přírody „ví“, jak se má narodit. A pokud se přírodě nebrání, maminka sama cítí, co a která poloha je právě pro ni a její dítě ta pravá.

V CAP pracují tři porodní asistentky. Maminky je znají z povinných předporodních kursů, vědí tedy dobře, kdo jim bude během porodu pomáhat, a to je pro jejich psychickou pohodu a jistotu velmi důležité. „S maminkami si vykáme, ale oslovujeme se navzájem křestními jmény. Vyptáváme se dokonce, jak jim třeba říká doma maminka, nebo někdo blízký, jaké oslovení je jim příjemné. I takové drobné detaily jsou pak při porodu, když je nejhůř, opravdu úlevové,“ říká druhá z porodních asistentek Jana Dvořáková.

Lékař zasahuje jenom v nutných případech - většinou to nebývá potřeba. Kdyby však přece jen nastaly komplikace, nachází se hned za dveřmi CAP klasický porodní sál s veškerou technikou.

Jak CAP vznikl?

Na úplném počátku stála jedna mladá, leč cílevědomá maminka, která chodila při druhém těhotenství na předporodní přípravu do Ústavu pro péči o matku a dítě v Praze Podolí k Z. Štromerové. Tam také porodila druhého synka a byla první matkou, která po porodu řekla pediatrovi: „Já vám to dítě nedám.“

Běžná praxe v porodnici totiž je, že přijde dětský lékař, porodník mu miminko předá, on je odnese na prohlídku, pak je přinese zpět a pak má maminka děťátko chvilku u sebe. A tato maminka řekla, že dítě pediatrovi nedá, a také je nedala a v náručí se synem odjížděla na oddělení šestinedělí.

„Když potom čekala třetí dítě, zavolala mi, že už do normální porodnice nepůjde, a co já s tím budu dělat,“ vypráví Zuzana Štromerová. „A tak jsme společně začaly hledat porodnici, která by splňovala její představy, a zjistily jsme, že u nás taková není. A ona řekla, že je ochotna nakreslit plán pro místnůstku, která by byla vybavena jako domácí prostředí, kde by určitý okruh žen měl možnost porodit jako doma, ale přitom by to bylo v nemocnici, aby bylo zajištěno bezpečí.“ Byla to dlouhá a složitá cesta (mimochodem, třetí synek oné statečné maminky se CAP nedočkal, ale ona dostála svému slovu, že „do normální porodnice ji už nikdo nedostane“ a porodila doma), nakonec se však díky všem zúčastněným (především díky časopisu Elle a obchodnímu domu IKEA) tato myšlenka uskutečnila.

Kdo může v CAP porodit

Podmínkou porodu v CAP je absolvování čtyřtýdenního kursu (8 lekcí), ve kterém se maminky dozvědí, jak s nabídnutou svobodou zacházet, jak naslouchat vlastnímu tělu a jak se stát skutečnými „režisérkami“ vlastního porodu. Třetí až pátou lekci s nimi musejí absolvovat i tatínkové, nebo ti, které si s sebou k porodu přivedou - některé si s sebou berou maminku, sestru či kamarádku.

A další podmínkou je fyziologické, nekomplikované těhotenství. Kontraindikací je například obrácená poloha plodu (koncem pánevním), vícečetné těhotenství, předchozí císařský řez, cukrovka, vyšší tlak apod.

Může se také stát, že ne každá maminka, která chce porodit v CAP a absolvovala povinný předporodní kurs, tam skutečně porodí - v 36. týdnu totiž každou rodičku prohlédne lékař a zváží, zda porod v CAP je možný. Pokud doporučí „klasickou porodnici“ není třeba podléhat panice, ale je dobré mít vybránu ještě jednu porodnici pro tento případ. Určitě se však znalosti a dovednosti získané v předporodním kursu v CAP zúročí při porodu kdekoli.

CAP je zařízení státní, aby byl přístupný všem maminkám. Péče tam je bezplatná, ale za předporodní kurs zaplatí maminka 1000 Kč (předporodní péči totiž VZP nehradí) a dalších 1000 Kč za doprovod k porodu.

Jak v CAP porod probíhá?

V „normální“ porodnici jakmile maminka zazvoní a vstoupí dovnitř, „něco se s ní děje“, je jí řečeno, co má dělat (bez ohledu na to, co sama chce), je někam „posunována“.

Jestliže rodí v CAP, zvedne prostě telefon a na mobil se domluví s porodní asistentkou, jak jí je, a co dál. První dobu porodní prožije tedy většinou doma ve „svém“ prostředí, a přijde až skutečně k porodu. „Stává se, že u maminek, které rodí poprvé, je porod hotov během pěti hodin, a to je na prvorodičku opravdu ,slušný čas’,“ říká Zuzana Štromerová. „K porodu si maminka může přivést jakéhokoliv partnera, který s ní a dětátkem samozřejmě může být i ,povinné’ dvě hodiny po porodu u nás.“

Takže když maminka v CAP porodí, je po porodu ošetřena a jde se sama osprchovat. Pak si na dvě hodiny lehne do postele s miminkem, tatínek je tam s nimi, a pokud se přijdou hned podívat třeba dědeček s babičkou, mohou tam být také. Po dvou hodinách pak maminka s děťátkem odchází na oddělení šestinedělí, a to „povinně“ v FN Bulovka. Není tedy zatím možné porodit v CAP a na oddělení šestinedělí odjet do jiné porodnice.

Kapacita CAP je trochu problémem, protože rodit tam může vždy jen jedna maminka. Ne příliš často, ale přece jen se stává, že přijdou dvě najednou, a pak zkrátka má přednost ta, která přišla dříve. Druhá musí porodit na porodním sále. „Maminky, které prošly našimi kursy, však již opravdu vědí, co chtějí, a tak i na porodním sále většinou porodí v poloze, kterou si vyberou a ke které spontánně dospějí,“ říká Jana Dvořáková.

Proč alternativní možnosti

(pokračování ze strany 14) „Ve zdravotnictví je nesmírně významné, aby se tzv. důležití lidé začali už konečně zajímat, co si myslí ti, kterým je péče poskytována,“ říká Zuzana Štromerová. „A nejde o to jen v porodnictví. Prostě je nutná zpětná vazba. Samozřejmě, že je ve zdravotnictví důležitá kvalitní technika, moderní přístroje, přípravky.

Ale pacienti - klienti mají zájem i o něco úplně jiného - aby se sestřička usmála a doktor jim vše pořádně vysvětlil. Nemůžeme na ně mluvit naší zdravotnickou hantýrkou. Každý obor má určitou terminologii, ale té laik moc nerozumí, a ještě méně, když je nemocný. Ve chvílích, kdy mu není dobře, má strach a obavy, potřebuje řeč jednoduchou, podrobnou, a raději v klidu čtyřikrát zopakovat.“

Spokojenost pacientů je nesmírně důležitá. Když jsou v pohodě, pomůže jim to při rychlém uzdravování, a vlastně to zdravotnickou péči zlevní.

„A v porodnictví je snad nejmarkantnější, že dobrý psychický stav maminkám pomáhá, aby jejich porod proběhl v klidu a v pohodě. Aby nemusely kamarádkám svěřovat horory, ale aby to byl sváteční den, o kterém budou povídat ostatním na pískovišti - to vám bylo krásné, asistentka se mi tak věnovala, všechno mi vysvětlila. Pan doktor se mě zeptal jestli si má stoupnout zleva nebo zprava a nabídl mi i jinou možnost,“ říká Zuzana Štromerová.

Ve vyspělých státech existují různá občanská sdružení na podporu změn ve zdravotnictví, konkrétně v porodnické péči. V Anglii je to např. Asociace pro zlepšení služeb v mateřství, ale zastřešující organizací je EMKA - Evropská skupina pro zlepšení služeb ve zdravotnictví. V naší republice zatím žádnou takovou organizaci nemáme, proto nejsme členy EMKA.

„Bylo by určitě dobré ziniciovat sdružení lidí, kteří mají zájem vyzdvihnout hlas veřejnosti ve prospěch něčeho dobrého. Tedy najít lidi, kteří by se věnovali shromaždování informací, co si vlastně lidé v tomto směru přejí, vyvinout dotazníkovou akci, která by se pak mohla uveřejnit, aby bylo vidět, že CAP nebo jakýkoli změněný přístup k porodnictví není výmysl několika porodních asistentek, které asi zešílely, ale reakce na to, co si veřejnost přeje. Je to jenom o tom, že my posloucháme lidi, kteří k nám chodí a nehodíme jejich názory do šuplíku,“ říká Zuzana Štromerová.

Zkušenosti

V Centru aktivního porodu porodilo za deset měsíců činnosti (od 5. března 98 do 5. ledna 99) 91 maminek. Všechny vyplnily podrobný dotazník, který sestavily porodní asistentky, aby měly zpětnou vazbu.

Když jsme v CAP natáčeli reportáž pro druhý díl pořadu Aby „doma“ nebolelo z televizního cyklu ČT Čas pro rodinu, měly jsme možnost zachytit vyprávění paní Terezky Křížkové, která tam začátkem listopadu 1998 porodila dcerku Barborku.

Na natáčení přišla i s manželem, dvouletým synkem, kterého porodila v jiné porodnici (za přítomnosti otce), a především se čtyřtýdenní Barborkou. Jak vyprávěla, z plánů, že využije všech úlevových prostředků – především vany – nebylo nic, protože porodila vkleku u postele za pomoci manžela a porodní asistentky vzápětí potom, co do CAP přijeli. Fascinována byla především faktem, že skutečně byla schopna po ošetření po porodu odejít sama do sprchy. Následující dvě hodiny po porodu s manželem a novorozenou Barborkou popisovala jako něco nesmírně krásného, intenzivního a pohodového. Své vyprávění zakončila prostou větou: „Když jsem pak musela odejít s Barborkou na oddělení šestinedělí, bylo nám opravdu líto, že ta krása už končí...“