Jak můj manžel (ne)prožíval těhotenství

1. narozeniny

13.6.2001 Ondrášek a Lukášek 1 názor

Po Vánocích nastalo zlomové období, kdy kluci jednak poměrně dost rozvázali, co se řečnění týče (posunuli jsme se od slepiček přes kravičky až po medvěda), už si sami řeknou o jídlo i pití, dokonce občas pochopíme, co vlastně chtějí.

Mimoto oba chodí s oporou úplně suverénně. Kolem prvních narozenin začal Lukajda pochodovat bez opory…. Ondrášek, ačkoliv ve všem ostatním byl rychlejší, ne a ne se rozejít. Nepamatuji si, že by upadl, nebo měl jiný důvod k odmítavému postoji vůči samostatné chůzi, ale začínalo mi to dělat starosti, protože paní doktorka při propuštění z porodnice na mou přímou otázky kdy budeme moci být klidní ohledně rizika DMO prohlásila, že až v době, kdy kluci začnou sami chodit. A to se jaksi zatím úplně nedařilo. Protože se Kulíškům daly pořád odečíst ty dva měsíce, o které jsou nedonošení, vlastně jsem mohla být ještě v klidu…, ale nebyla..

A takhle se smějeme, když nás táta chová a máma na nás s foťákem dělá opičky…. (uříznutá hlava je vážně tatínka, ale nenechal nás ukázat celou fotku….). Tady to musím poopravit, tatínek nakonec prohlásil, že ta fotka je moc hezká, že ji mohu dát do Rodiny celou, jenomže už jsem byla líná znovu skenovat, tak snad někdy příště…

Neboj mami, až se rozeběhnu, nestačíš se divit…

Teď k hračkám: kluci dílem i díky tomu, že mají starší, již dospělé, sourozence, vlastní tolik hraček, že kdybychom se rozhodli v tomto oboru podnikat, máme ideální příležitost. Jenomže, nejzajímavější jim připadají:

zapomenuté umělohmotné, případně skleněné lahve, jsou-li k dispozici, nádobí, nejlépe skleněné, či nerezové, k tomu libovolný počet vařeček na bubnování ustlané letiště, na kterém se dá báječně řádit, ale občas také stejně báječně z něj spadnout pejsek naší babičky, pudl jménem Gábina, který poskytuje netušené možnosti, co se dloubání prstíčkem kamkoliv týče, všechna dostupná zrcadla, dostanou-li do ruky kartáček vybavený zubní pastou boty v botníku, do kterého se, bohužel, dá poměrně snadno dostat,všechny dostupné květináče v kombinaci s lžící či lopatkou….

A tady děda zapomněl uklidit jednu láhev od piva….

Jéééé, mamí, neber mi to, já budu řvát.

Asi všichni znáte film Kolja. Občas si říkám, že vidět nás Zubatá ze sociálky, docela by se vyřádila…. Zřejmě by nám děti v zájmu jejich zdárného budoucího vývoje prostě sebrali. V momentech kdy: jdeme ze zahrady domů, myjeme hlavy, případně zakazujeme něco, co je děsně, ale děsně baví, by to udělali rozhodně.

1. narozeniny

K těm asi není mnoho co dodávat, tak ať poslouží fotodokumentace….

Zato "plácání" do dortíku se moc líbilo. Především Ondráškovi

Lukáškovi se vůbec nelíbilo, že by měl foukat do svíčky sám, tak jsme to vzdali, zasáhla babička… a byl chvilku klid. Tedy - do té doby, než se rozhodla, že odejde ze záběru….

A nakonec jsme to všechno snědli…

Ještě bychom Vás rádi informovali o tom, jak "skvěle" tatínek pojímá naši výchovu. Probíhá to následovně. Maminka jde třeba vařit, nebo něco obdobného, tatí se natáhne na chodbě do polohy ležícího střelce, vezme knihu, chvílemi si schrupne a říká tomu "vychovávám". Nevadí, máme v tom momentě spoustu možností, co počít a když nás to náhodou přestane bavit, prostě si ho probudíme… Tady je důkaz

A nakonec něco o mých (již dávno zapomenutých) zásadách

Nevím jak Vy, ale když jsem ještě zdaleka netušila, co mne v podobě dětí čeká (a hned napoprvé dvě najednou), mívala jsem takové ty "železné zásady" typu: "Nesnáším igelitové ubrusy, tohle mi NESMÍ do bytu"….. nebo další taková: "Nemám moc ráda děti v punčoškách, všude se to krčí, to tedy NE!". Hádejte, jak to dopadlo, vlastně nemusíte - stačí se podívat o obrázek výš. Na svou obhajobu uvádím pouze to, že igelitové ubrusy jsme používali jen chvilku, v době, kdy se kluci učili jíst a punčošky jsou dneska vyrobené z úplně jiných materiálů než kdysi, takže se tolik nekrčí. Hlavně, že si to umím zdůvodnit….

A tak jsme do jednoho roku věku stihli:

Lukášek