Na cestě k přirozenému porodu

Českému čtenáři by se ve druhé polovině letošního roku měl dostat do rukou český překlad pozoruhodné knihy „The Thinking Woman’s Guide to a Better Birth“ (Průvodce přemýšlivé ženy na cestě k lepšímu porodu) od americké porodní instruktorky Henci Goer. Paní Goer se zúčastnila konference „Přivádíme děti na svět“. Požádali jsme ji při této příležitosti o rozhovor.

Co vás přivedlo k psaní knížek s touto tematikou a k vaší současné práci?

To, co mě inspirovalo, byl rozdíl mezi způsobem, jakým v roce 1974 přišel na svět můj syn, a narozením mé dcery v roce 1977. Porod mého syna byl z medicínského hlediska zcela nekomplikovaný, avšak způsob, jakým byl veden a všechno to, čím jsem během onoho takzvaně „normálního“ porodu musela projít já, bylo velmi traumatizující, srovnám-li to s pozdějším porodem své dcery. Po synově narození jsem zažívala silnou poporodní depresi a ke svému dítěti jsem necítila žádnou zvláštní náklonnost. Tedy starala jsem se o něj, jak nejlépe jsem dovedla, ale bylo to spíš z povinnosti.

Když jsem pak čekala dceru, přestěhovali jsme se do Kalifornie. Prohlásila jsem tenkrát, že hledám možnost „domácího porodu v nemocnici“. Kdosi mi poradil porodníka, jehož styl práce byl přesně takový, a já pak prožila nádherný porod, zcela bez léků, dítě se mi narodilo v téže posteli, v níž jsem trávila předcházející doby porodní. Když jsem se při svém prvním porodu natáhla pro svého syna, bránily mi v tom třmeny, jimiž jsem byla připoutána k porodnímu lůžku. Instinktivně jsem tenkrát vztáhla po synovi ruce, a doktor, který ho chvilku předtím vytáhl na svět kleštěmi, mi řekl: „Nesahejte na něj.“ A když potom na svět přicházela dcera, byla jsem v posteli, nebyla jsem omámená léky, lékař jen trochu pomohl její hlavičce a řekl: „Chcete svoje miminko? Tak si je vezměte!“ A tak jsem sama pomohla svému děťátku na svět a přivinula jsem si je na prsa. Rozdíl mezi těmito dvěma zážitky byl tak obrovský a můj druhý porod mi dal takovou odvahu a sílu, že se pro mě stal snad nejdůležitějším životním zážitkem, pokud jde o formování mého já. Od té chvíle jsem sama na sebe začala pohlížet úplně jinak, začala jsem si najednou nově uvědomovat, co jako žena a jako člověk mohu, co dokážu. Po svém druhém porodu jsem zatoužila stát se porodní instruktorkou (školitelkou v předporodních kurzech – childbirth educator), protože jsem chtěla říci i dalším ženám, že způsob, jakým přivádějí své děti na svět, je velmi důležitý. Během svého studia jsem pak zjistila, že způsob, jakým se během porodu se ženami zachází, se vůbec neshoduje s tím, co lékařský výzkum označuje v péči o rodící ženu za nezbytné. A že všechny ty traumatizující věci, kterými jsem prošla při prvním porodu, byly úplně zbytečné.

Když jsem pak sama začala vést vlastní kurzy, začaly ke mně chodit klientky, které mi vyprávěly o všem, čím jsem při svém prvním porodu sama prošla, a že podle jejich lékaře je to nutné. Snažila jsem se jim vysvětlit, že tomu tak není, ale – samozřejmě – já byla jen porodní instruktorka, zatímco doktor byl doktor, a jeho slovo mělo mnohem větší váhu. Rozhodla jsem se tedy, že napíšu knížku, v níž shromáždím výsledky odborného výzkumu, tak, aby porodní instruktorky jako já měly snazší přístup k informacím. Tak vznikla moje první kniha „Obstetric Myths vs. Research Realities“ (Porodnické mýty versus vědecká fakta) a byla určena profesionálům. Díky ní jsem měla v rukou přehledný soubor vědecky ověřených dat, na něž jsem se mohla jednoduše odkazovat.

Asi rok poté, co byla knížka na světě, jsem si uvědomila, že tím, kdo potřebuje mít přístup k vědeckým informacím a k závěrům vědeckého výzkumu, jsou také samotné ženy, ale že takřka není cesty, jak by se k nim mohly dostat. Našla jsem tedy vydavatele a napsala „The Thinking Woman’s Guide to a Better Birth“ (Průvodce přemýšlivé ženy na cestě k lepšímu porodu). Tahle kniha měla být určena zejména budoucím maminkám, protože jsem chtěla, aby se ženy začaly rozhodovat opravdu poučeně, a tedy opravdu svobodně.

Mnohé z žen v mé zemi jsou spokojené s porodní péčí, jaké se jim dostává. Bylo jim řečeno, jakou péči potřebují, co je pro ně dobré – potíž je ale v tom, že tyto informace z velké části vůbec nejsou pravdivé. Uvědomovala jsem si, že mám-li pomoci vytvořit atmosféru pro svobodné rozhodování, musím psát velmi cíleně a oslovit takové ženy, které jsou v jiných oblastech a situacích svého života zvyklé samostatně a kriticky uvažovat. Věděla jsem, že musím o všech kladech a záporech jednotlivých typů porodní péče, o všech jejich úskalích a výhodách, mluvit zcela věcně, způsobem oproštěným od veškerých emocí. Chtěla jsem v takové ženě prostým předložením fakt probudit schopnost poučeně se rozhodnout, a také jí dát možnost, aby se vyhnula všem zbytečným procedurám, vyšetřením, zákazům, zbytečnému podávání léků. Chtěla jsem, aby v každé kapitole mé knihy bylo možné najít praktické informace, vycházející z výsledků vědeckého výzkumu, informace o nejrůznějších postupech, strategiích a alternativách v jejich vzájemném srovnání. Každou kapitolu jsem také doplnila samostatnou přílohou s odkazy na příslušné vědecké práce, aby si každá žena mohla správnost a přesnost mých údajů ověřit.

Jak byla vaše kniha přijata? Zaznamenala jste od svých čtenářů nějakou zpětnou vazbu?

V naší zemi vychází na podobné téma mnoho knížek v ohromných nákladech. V zásadě je ale lidem stále ještě příjemnější poslouchat, že to, co se s nimi v nemocnici bude dít, je v pořádku a normální, než číst knížku, která vlastně říká: „Víte vy vůbec, že se pohybujete v minovém poli, takže ze všeho nejvíc potřebujete spolehlivou minohledačku?“

Měla jsem velmi silnou a velmi pozitivní zpětnou vazbu od doul, od porodních instruktorek a od porodních asistentek a občas také od maminek, které mi říkaly, jak jim moje knížka připadala úžasná a báječná a jak jim pomohla. Např. jedna maminka – sama lékařka – mi napsala, že až do chvíle, než si knížku přečetla, plánovala porod s epidurální anestézií, ale teď změnila názor a chce se pokusit o porod bez analgetické medikace. Situace se sice nakonec vyvinula tak, že u ní došlo k předčasnému porodu, takže věci dostaly trochu jiný spád, než doufala. Nicméně tato žena prodělala významný myšlenkový posun, změnu z původně nepoučené, či, přesněji, falešně poučené volby, ve volbu skutečně poučenou a svobodnou.

Rozhodně nechci nikomu předepisovat, jak má přivádět na svět své děti. Nemyslím si, že existuje jen jeden jediný správný způsob porodu – přála bych si jen, aby lidé začali přemýšlet o možnostech, které mají. Domnívám se sice, že by bylo ideální, kdyby zdravé ženy mohly rodit mimo nemocnici a jen s porodní asistentkou, ale vím, že takový porod také nevyhovuje každému.

Co je, podle vašeho názoru, hlavní příčinou oné animozity, oněch nepřátelských pocitů, které někteří porodníci chovají k přístupu nebo postoji, který vaše kniha reprezentuje?

To je velice zajímavá věc. Porodníci nejsou nepřátelé. Porodníci si stejně jako porodní asistentky a maminky a tátové přejí, aby se rodila zdravá miminka. Problém není v lékařích, ale v přesvědčení, o něž opírají svou praxi.

Na mnoha místech své knížky mluvím o tom, že současná porodnická praxe není v souladu s výsledky vědeckého výzkumu. K tomuto nesouladu dochází proto, že porodnictví jako obor je založeno na filozofii, že porod je velice obtížnou a nebezpečnou záležitostí a že k tomu, aby zdárně proběhl, jsou zapotřebí dovednosti a znalosti specialisty vyškoleného v patologii ženských reprodukčních orgánů, navíc chirurgicky orientovaného specialisty. Porodník ve své práci vychází z určité profesní věrouky, z víry, která mu byla vštěpována na každém kroku už od chvíle, kdy poprvé vstoupil na půdu lékařské fakulty. A problém „slepé“ víry, neboť o tu v tomto případě jde, je v tom, že se nemění v závislosti na faktech. V dnešní porodnické praxi spolu soutěží dva různé modely, dva přístupy. Lékařský model vychází z představy, že porod je obtížný a nebezpečný. A pak je tu model péče poskytované porodními asistentkami. Jak se od lékařského modelu liší, to se velice hezky projevilo i v několika příspěvcích na vaší konferenci „Přivádíme děti na svět“. V přednášce jednoho z porodníků opakovaně zaznělo: „To, jestli je porod normální, nepoznáte, dokud neskončí. Nikdy nevíte, jaký může nastat problém.“ A jedna holandská porodní asistentka zase řekla: „Porod je normální, dokud něco nezačne nasvědčovat tomu, že normální není.“ Podíváte-li se na důkazy shromážděné lékařským výzkumem, zjistíte, že realitě odpovídá model péče, kterou poskytují porodní asistentky. Pro lékaře je velmi těžké, aby se ve svém přemýšlení přiblížil k uvažování charakteristickému pro práci porodních asistentek. Samozřejmě, že existují i porodníci, kterým něco takového nečiní žádné problémy. V takovém medicínském nebo zdravotnickém systému, jako je třeba ten holandský, se o vás stará porodní asistentka a teprve ve chvíli, kdy nastane nějaká komplikace, obrátíte se na specialistu. To je totiž přesně to, k čemu jsou porodníci vlastně vyškoleni. Jsou naučeni diagnostikovat problémy a potom je řešit, takže když před takového lékaře postavíte normální ženu, skoro mu nezbývá nic jiného, než si nějaký problém „vytvořit“.

Myslím, že jde o systémový problém. Z perspektivy běžného porodníka to vypadá tak, že jeho myšlenková východiska neustále posilují sama sebe, že jeho přesvědčení samo sobě neustále potvrzuje a dokládá svou správnost – současní porodníci totiž vlastně žádné normální porody nevidí, s žádnými normálními porody se nesetkávají, nemají s nimi zkušenost. Vidí komplikace, ale některé z nich přitom byly zapříčiněny jejich vlastními zásahy, a pak jen mylně připsány na vrub přirozenému procesu. Mohu vám to ukázat na několika příkladech.

V porodnictví například panuje přesvědčení, že by těhotenství nemělo trvat „příliš dlouho“, že je tudíž dobré brzy začít s prováděním testů, které by ověřily, že se děťátku v děloze daří dobře. Potíž s těmito testy je ovšem v tom, že mají vysoké procento falešně pozitivních výsledků, což znamená, že test hlásí přítomnost nějakého problému, ačkoli ve skutečnosti žádný problém není. Když ale provedete takový test a on bude signalizovat problém, co uděláte? Jistě ho nebudete ignorovat, nebudete ho brát na lehkou váhu, a rozhodnete se tedy raději pro indukci porodu. Když to uděláte, stane se jedna ze dvou věcí: protože jste indukovali porod, jsou děložní stahy příliš silné, v důsledku toho nastane tíseň plodu a může se stát, že bude zapotřebí porod dokončit císařským řezem – uděláte to a řeknete si: jen si představte, co by se bývalo stalo, kdybychom dopustili, aby těhotenství trvalo déle! Anebo miminko porodíte normálně, během porodu se mu daří celkem dobře, vy absolvujete docela zdravý porod přirozenou cestou, a pak si řeknete: Fajn, ještě, že jsme to stihli včas! A takhle právě dochází k tomu, že mylné přesvědčení samo sebe posiluje.

V Německu se např. prováděla studie zaměřená na elektronické monitorování plodu; nešlo o randomizovanou kontrolní studii. Tato studie se týkala dětí, které byly urychleně přivedeny na svět, protože u nich monitor odhalil příznaky tísně plodu. Tyto děti byly v 99 % případů po narození zcela normální, měly dobré skóre podle Apgarové, a lékaři to doslova připisovali onomu „ještě že jsme to stihli včas“. Vůbec jim nepřišlo na mysl, že by snad mohli nějak zpochybnit věrohodnost svého vyšetřování. Tenhle přístup by se dal shrnout do věty: „Představu mám jasnou, nemaťte mne fakty!“

Jak na vás zapůsobila konference „Přivádíme děti na svět“?

Myslím, že tahle konference byla prostě úžasná. Skvělé je i to, oč se v České republice snažíte.

Ale jakkoli byla celá konference skvělá, závěrečná diskuse byla podle mého názoru tím úplně nejpodstatnějším, nejpodnětnějším, nejživějším bodem programu a v určitém ohledu předčila všechno ostatní. Víte, pozvaní řečníci byli výborní, ale v publiku sedělo nesmírné množství lidí, kteří toho také měli hodně co říct – a budete-li jednou podobnou akci organizovat znovu, myslím, že by stálo zato vytvořit prostředí, kde by tihle lidé dostali ještě větší prostor. Vždyť to byl pravý opak nudných a nezáživných sezení, kdy nikdo neříká nic a všichni se tváří unuděně. Připadalo mi to, jako když sledujete kvásek, který působí, že chleba může nakynout – tak to bylo živé.

A bylo pro mě také velice zajímavé vidět, jak snadno a přirozeně tady lidé dokázali vyjadřovat svůj nesouhlas, a často dokonce zásadní nesouhlas, jak se dovedli pouštět do polemik. Mám na mysli třeba situaci, kdy spolu tak živě a ostře diskutovali maminka a lékař-porodník. Myslím, že u nás v Americe byste se s něčím takovým setkali velice zřídka, pro lidi u nás by to bylo příliš nepohodlné, nepříjemné, zneklidňující. Mě se to ohromně líbí, a napadlo mě, že by mohlo být zajímavé pohlížet na různé kultury právě z hlediska toho, jak silně si můžete dovolit vyjádřit svůj nesouhlas.