O dvou dětských domovech

Často ve svých výkladech o výchově, trestech a odměnách užívám "podobenství o dvou dětských domovech". Slovo "podobenství" jsem si vypůjčil z evangelia snad trochu troufale - ale chci tím pouze naznačit, že mnohé věci se i v psychologii a pedagogice dají lépe objasnit obrazem ze života než učenou přednáškou. Mně se v dětském domově u manželů Klenkových v Načeradci dostalo takovéhoto poučení vícekráte - a vděčně na ně vzpomínám. Splácím aspoň trochu svůj velký dluh.

Manželé Klenkovi

byli bezdětní - patrně proto a tím víc k dětem přilnuli. Zaměstnání, povolání a osobní zaujetí se tak dokonale prostupovaly, že nikoho ani nenapadlo ptát se, co snad převažuje. Měli na starosti mnoho dětí a prožili s nimi dost radostí a mnoho mnoho trápení. Žili naplno. A rozdávali.

Paní Hana Klenková byla známa víc jako spisovatelka. Před válkou vyšla její knížka Slunečná farma (také o výchově), pak se objevil román Regina Lorencová a konečně v r. l948 v Družstevní práci knížka Darebák. Tak pak vyšla v přepracovaném vydání v Mladé frontě v r. l962.

Zachytila v ní vychovatelské postoje a poznatky své i svého manžela. S darebáky se vychovatelsky potýkali opravdu celý život. Paní Hana byla dcerou Vojty Beneše, prezidentova bratra. Dlouhou dobu strávila v Americe - a bylo to na ní znát. Je tedy jasné, že "za komunistů" to neměla lehké. Její výchovné metody byly velice jednoduché: prostě dělat všechno, čeho je třeba. S děvčaty drhla schody a večer, když už všechny děti byly konečně v posteli, četla jim knížky. Bylo to proti pravidlům ústavní životosprávy, ale děti tyto večerní chvíle milovaly a moc na ně pak vzpomínaly.

Pan ředitel Klenka, vzděláním učitel, knížky nepsal a svou paní za její literární schopnosti upřímně obdivoval. On to ale byl, kdo vychovatelsky dominoval. On byl ten duch, který z Načeradce udělal pojem. A přitom nedělal nic jiného než jeho paní, tj. to, co mu velel jeho rozum, cit a svědomí. Jednou na domě spadla omítka. Stavební firma si dala na čas a tak ředitel s kluky polovinu nahodili sami. Firma přišla a dodělala zbytek. Za rok půlka zase spadla. Stavitel říká řediteli: "No, nedivte se. Přece nemůžete čekat, že by to kluci zvládli. To není jen tak!". "Jenomže, to, co spadlo, to dělali vaši zedníci - to od kluků, to drží, podívejte se", s uspokojením podotkl ředitel. Byl členem Pražských učitelů a v jeho domově se zpívalo - dobře a s chutí. Jinak tam ani žádné povinné zájmové kroužky nebyly. Bylo tam dost práce.

Manželé Klenkovi měli za sebou už pozoruhodnou dráhu, než jsem je poznal v Načeradci. Nevím, co všechno dělali - ale vzpomínali často na děti uprchlické, na děti židovské vracející se z koncentráků a na děti německé před odsunem a po odsunu. Do Načeradce jsme jezdili v jakémsi pracovním týmu z Dětské psychiatrické poradny v Praze, děti jsme vyšetřovali, v domově několik dní vždycky jedli, spali, zkrátka žili. Byla to dobrá štace! Pozoruhodná i tím, že tam bylo moc málo zaměstnanců. Manželé Klenkovi, starý pan účetní, paní kuchařka a pan zahradník - a jestli ještě někdo další, tak nebyl ani moc vidět a slyšet. Vychovatel či vychovatelka jakožto zaměstnanci se tu objevili jen zřídka a jenom na čas. Ti lidé, kteří tu zůstávali, však tvořili společenství. Každý byl osobností a dohromady to mělo ráz rodiny. Pan zahradník byl odborník a umělec. V drsných pomínkách podblanicka pěstoval perskou kukuřici, argentinské brambory, mexickou slunečnici a kdoví co ještě. (Občas jsem si od něho nějaké exotické semeno přivezl, ale se svým pěstováním jsem mu nikdy nedosáhl ani na podpatky.) Když do naší psychiatrické léčebny v Počernicích byl přijat chlapec z načeradeckého domova, přivezl ho tamní zahradník.

Dva dětské domovy

Jeden byl v žírné rovině, byl bohatý, bylo tam hodně odborných pracovníků a všechno, jak má být. Děti měly hodně zájmových kroužků, takže o zábavu i mimo školu bylo postaráno - kroužek fotografický, turistický, sportovní, technický, atd. atd. Byl tu dokonalý výchovný systém odměn a trestů. Když děti udělaly něco dobrého, dostaly moučník navíc - dva moučníky navíc - volnou vycházku navíc, dvě vycházky navíc, atd. Když udělaly něco špatného, nedostaly moučník - dvakrát nedostaly moučník - neměly jednu vycházku - neměly dvě vycházky - atd. Každý školní inspektor by zaplesal uspokojením.

Druhý dětský domov byl v kraji drsném, byl ve starém studeném zámku a všechno v něm bylo dosti primitivní. Byl tam pan správce a paní správcová, paní kuchařka, pan účetní a pan zahradník - a jinak dohromady nikdo. Kroužek tam byl jen jeden, a to pěvecký, protože ředitel uměl zpívat. Práce tam bylo víc, zábavy míň.

Z různých administrativních důvodů některé děti mezi těmito dvěma domovy přecházely. Těm, co přicházely to toho chudšího, se tam ale kupodivu líbilo obvykle víc než v tom bohatším a správném. Jednou při psychologickém vyšetření jsem se jednoho chlapce zeptal přímo: "Prosím tě, mohl bys mi tedy vysvětlit, proč se ti tu vlastně víc líbí?". A on mi dal tuto životní lekci, která mi řekla víc než kdovíkolik učebnic. Povídá: "To máte tak, paní správcová nám dá trest - a pan správce se za nás přimluví!". (Tedy všechno proti pedagogickým zásadám! Kdepak je vychovatelská důslednost?! Ale je v tom vztah - a upřímnost.)

Mé podobenství má ještě pokračování. Jednou dělaly děti v jídelně úlohy. (Jinde místo nebylo - v jídelně se dělalo všechno.) Jeden kluk se nad matematikou začal vztekat, napětí se stupňovalo a kluk sešit popad a prásk s ním ke kamnům. (Topilo se uhlím.) A ředitel, který stál za ním, také mu jednu prásk! A šel pryč, aby se uklidnil - uvědomil si, že zřejmě vypadl z role. Druhý den onoho chlapce potkal a povídá mu: "Ty, Fando, já jsem ti včera dal ten pohlavek. Ale dobře mi z toho nebylo. Ani jsem z toho nemoh spát!". "Ale nic si z toho nedělejte, pane správce", povídá ten kluk, "vždyť já jsem si to zasloužil". - A fakt je, že tento ředitel neměl nadále lepšího kluka než právě tohohle, kterému uštědřil proti-pedagogicky tzv. tělesný trest.

Od té doby vím, že v trestu nezáleží na tom, je-li tělesný nebo netělesný, ale na tom, kdo jej dává, komu jej dává a v jaké situaci - a že dobře potrestat může jen ten, kdo má rád. I v trestu je vztah! A co teprve v usmíření a odpuštění!