Máme doma leváka

Protože se však kdysi dávno škola rozhodla, že je přirozené psát pravou rukou, zatímco levá je nevhodná, někteří rodiče jsou i dnes mírně znepokojeni, když jejich tříleté nebo čtyřleté dítě uchopí tužku do levé ruky.

Snad není nenormální? Bude dobře mluvit? Nebude mít potíže se čtením a psaním? Jak se vlastně pozná, kterou rukou má psát? Odlišnosti ve využití jednoho z párových orgánů však zajímají medicínu, psychologii a pedagogiku. Liší se lidé používající jako vedoucí levou ruku od praváků i v jiných charakteristikách? Jak se projeví, když má člověk vedoucí ruku levou a oko či nohu pravé? Co se stane, když se levák učí krájet nožem nebo psát pravou rukou? Jak řídí levá a pravá hemisféra jednotlivé činnosti prováděné párovými orgány? V příspěvku se nejvíce budu zabývat právě praktickými záležitostmi, které obvykle řeší rodiče vstupujících do školy.

Diagnostika

Chceme-li zjistit, zda je dítě levák nebo pravák, neměli bychom si všímat pouze toho, co můžeme vidět, jak dítě jedná (tedy tzv. fenotyp). Odborníci upozorňují, že je třeba zjistit, jak jsou jednotlivé činnosti řízeny v mozku (tzv. genotyp). Může se totiž stát, že dítě používá k činnostem pravou ruku a ve skutečnosti je levák. Zatímco fenotyp mohou vedle odborníků stejně dobře zjišťovat i rodiče, ke zjištění genotypu je kompetentní pouze odborník. Přiznám se však, že nevím, jak to dnes platně a spolehlivě dokáže. Tak jak znám běžnou pedagogickou, psychologickou a medicínskou praxi, odborníci zjišťují pouze, jak se dítě projevuje a chová. Z toho mi vyplývá, že zjištění dominance ruky, nohy, oka i ucha mohou stejně dobře zvládnout i obeznámení laici.

Úplně jednoduché však není ani to, když chceme zjistit, kterou končetinu používá dítě více a která je tedy vedoucí. Většina dětí nepoužívá ke všem činnostem výlučně pravou nebo zase jen levou ruku. Navíc vedoucí úloha jedné ruky dostává pevnější obrysy často teprve v průběhu dětství spolu se zráním nervového systému a my si nemůžeme být zcela jisti, jestli už k této stabilizaci došlo nebo ještě ne. Můžeme se také setkat s tím, že se liší dominance ruky, oka, nohy a ucha. Čemu pak máme dát přednost?

Při diagnostice bychom se nejprve měli zorientovat v tom, která ruka je dominantní u rodičů event. prarodičů a sourozenců dítěte. Uznává se totiž, že dědičnost hraje nezanedbatelnou roli při přenosu leváctví. Dále si všímáme, kterou ruku používá dítě k vykonávání různých činností. Snažíme se přitom odlišit činnosti, u kterých existuje společenská konvence, tedy jistý nátlak sociálního prostředí od těch, které nejsou pod tlakem konvencí. Lžíci držíme v pravé ruce, podáváme pravou ruku, kreslíme pravou, jezdíme vpravo... Dítě nepřemýšlí, co mu vyhovuje, ale podřídí se požadavku rodičů. Pak také existují činnosti, které tolik nebo snad vůbec ovlivňovány nejsou. Nevybavuji si, že by existovala nějaká konvence, jak jezdit na koloběžce, kterou rukou se česat, čistit si zuby, lézt na židli, do které nohavice lézt nejdřív, když si oblékáme kalhoty, u kterého ucha držet sluchátko, jak navlékat jehlu apod. Jediné ovlivnění snad může nastat, když dítě často pozoruje dospělé při stejné činnosti a následně je napodobuje. Proto také jedna činnost, kterou dítě vykonává druhou rukou, by neměla zpochybnit náš názor na dominanci jedné ruky. Chceme-li porozumět, která ruka je dominantní, měli bychom si uvědomit, že většina dětí použije občas na stejnou činnost i druhou ruku. Třeba jen náhodně, na malou chvilku, pod vlivem okolností, únavy vedoucí ruky. Proto je třeba všímat si dítěte delší dobu a pro každou jednotlivou činnost si uvědomit, kterou ruku používá výrazně častěji.

Není marné občas dítě požádat, aby vyzkoušelo určitou činnost i druhou rukou. Bude přitom určitě hodně legrace, zejména, když se zapojí i dospělí, můžeme však zároveň získat cenné informace. Výsledek bude patrně horší, někdy si však můžeme všimnout, že jde jen o nedostatek cviku, zkušeností, praxe, jinak tato „nevedoucí“ ruka bude ráznější, rozhodnější, silnější, jistější, rychle se lepšící apod.

Přestože diagnostika je důležitá, nikdy nelze prohlásit, že její výsledky jsou stoprocentně platné a spolehlivé. Výjimečně se může stát i to, že u staršího dítěte zjistíme, že píše levou (protože jsme v šesti letech zjistili, že levá je výrazně dominantní), ostatní činnosti však vykonává pravou rukou. Myslím, že je pravdivý a poučný příběh jednoho velmi váženého kolegy, který v příslušném věku zjistil u dcery s potřebnou dávkou odbornosti, která ruka je vedoucí a tou pak také psala. O několik let později dcera nadále psala zjištěnou rukou, nicméně veškeré další činnosti vykonávala druhou rukou.

Když už tedy víme, která ruka je vedoucí, stojíme před otázkou, co máme dělat s tímto poznatkem. Proti sobě stojí jednoznačně převládající přístup společnosti na straně jedné a případně odlišný zájem dítěte na straně druhé. Rozhodování nebývá zcela jednoznačné. Každé rozhodnutí přináší pozitiva, avšak musíme počítat i s nevýhodami.

Přecvičování

Společnost stále ještě mnohem více myslí na praváky než na leváky. Řadě lidí vůbec nepřijde, jak je pro leváka těžké např. stříhat běžnými nůžkami. A co třeba, když má v první třídě „obkreslovat“ přesně písmenka v písance a on na ně nevidí, protože jsou na levé straně sešitu a on si je při psaní zakrývá? Ovšem vedoucí pravá ruka je preferována i v řadě činností pro dospělé. Proto si řada rodičů klade otázku, jestli by nebylo výhodnější, aby se dítě učilo pracovat pravou rukou.

Je správné přecvičovat na pravou ruku jednoznačného leváka? Určitě ne! V přístupu k této skupině se zcela určitě postoje odborné i rodičovské veřejnosti v průběhu minulých let výrazně pozměnily k lepšímu.

Ještě v padesátých letech např. na mě nikdo nebral žádné ohledy. Lžíce se drží v pravé, kreslí se pravou a basta! Nikdo na mě ale kvůli použití levé ruky nekřičel, ani mě nebil, vůbec si nevzpomínám, že bych měl s „přecvičováním“ nějaký problém. Mě totiž nikdo nepřecvičoval. Prostě se pokládalo za samozřejmé, že budu používat pravou ruku. Nevzpomínám si také, že bych kdy koktal a počurával jsem se vcelku přiměřeně věku. Psal jsem a píšu ošklivě, což ovšem nepřipisuji leváctví, četl jsem odjakživa výborně. Dnes jsem levák jako poleno – kopu levou nohou, telefon si přendávám k levému uchu, vedoucí oko mám levé, levou rukou krájím chleba, přišívám knoflík, sekám dřevo (pravou to zvládnu docela dobře taky), házím šišky, pravou píšu, sekám srpem (jak jinak, ale levou to umím bez problémů taky). Je možné, že někdo by přecvičováním vysvětloval problémy, které mám, já však takto nepostupuji.

Již v té době, tedy před padesáti lety, však odborníci vehementně upozorňovali, že v souvislosti s přecvičováním může dojít k zbytečným závažným poruchám ve vývoji dítěte. V té době se objevilo dodnes v některých publikacích přetrvávají tvrzení, že přecvičování vede ke koktání a pomočování. Ještě v devadesátých letech se můžeme setkat s názorem, že „mnoho dětí se pak (když potlačujeme vrozeně vedoucí ruku – v.m.) nadlouho stává citově nezvládnutelnými“. Podle stejného autora vede prý toto potlačování ke křiku a vztekání, k nežádoucímu, neúčelnému nebo i útočnému jednání a chování, ale i k nadměrné netečnosti, pláči a trucování, uzavřenosti a k dlouhodobému odmítání spolupráce. Hle, k čemu všemu může tedy vést, když mj. vedeme dítě k tomu, aby lžíci drželo v pravé ruce, při pozdravu podávalo konvenčně pravou ruku a ne tu, kterou by si samo vybralo. Toto propojování skutečností pokládám za velmi křečovité. Neprokázané je, že právě použití nedominantní ruky je příčinou uvedených příznaků.

Podstatný pozitivní výsledek však tato kampaň po letech přece jen přinesla. Dnes si málokdo troufne pokládat leváctví za poruchu, děti nejsou přecvičovány ani ve škole a snad ani doma.

Co však dělat, když dospějeme ke zjištění, že dítě není ani ryba ani rak? Do kdy máme mluvit o leváctví? Jak se postavit k tomu, když dítě používá přibližně pro 60 % činností levou ruku a pro zbývajících čtyřicet procent pravou?

Můj vztah k „přecvičování“ dětí, u kterých není jednoznačná dominance levé ruky a u kterých rodiče vnímají pravou jako výhodnější, je poměrně vstřícný. Velmi však záleží na tom, kolik je dítěti let. Předškolák je flexibilnější, dominance se vyhraňuje postupem doby, ještě nemá tolik zkušeností s konkrétní činností, které by výrazně posílily dominanci a převahu jedné ruky.

Jak si takové přecvičování představuji? Sám si je formuluji jako přicvičování. Je dobré, když určitou činnost zvládneme oběma rukama. Když už je unavená jedna ruka, snadno ji pak nahradí druhá. Jedna ruka je šikovnější, jde jí to lépe, je víc trénovaná, asi ji budeme používat častěji, ale druhou to také můžeme naučit. Takže zkoušíme a trénujeme i druhou. Když si dítě přendá tužku do druhé ruky, necháme je. Za čas to zkusíme opět. Je pravděpodobné, že takto budeme zkoušet zejména pravou ruku, když dítě dává přednost levé. Neshledal bych nic divného na tom, kdybychom podobně přicvičovali levou ruku v případě, že dominantní je pravá. Uznávám, že v pravoruké společnosti to asi nebude častá varianta. V podpoře obratnosti obou rukou podporujeme univerzalitu.

Rozhodně bych toto přicvičování nedoporučil rodičům, kteří pokládají leváctví za nějakou odchylku a hrozí nebezpečí, že budou přecvičovat s velkým nátlakem. V takovém případě spíš zdůrazním možné výše uvedené nepříznivé souvislosti přecvičování.

Když dítě nastoupí do první třídy, je nejvyšší čas přestat s experimentováním ve vztahu k psacímu náčiní. Psát by mělo tou rukou, která se v dané chvíli a v kontextu dosavadních poznatků jeví jako vedoucí. Školáka a tedy ani staršího člověka bych přecvičovat nedoporučoval. Samozřejmě něco jiného je, když vážné okolnosti způsobí, že se jedinec musí naučit používat nedominantní ruku.

Vždy bychom měli dát na přání a pocity dítěte. Nemusíme se ho moc vyptávat, stačí je sledovat při činnostech. Rodiče mají možnost pozorovat dítě dlouhodobě, takže poměrně snadno vyloučí náhodné výkyvy.

Levé ruce bych dával přednost, pokud se dítě nebrání a nejméně zhruba 80 až 85 % informací svědčí pro levou ruku. V případě, že pravá ruka vede alespoň v padesáti procentech případů, orientoval bych dítě na pravou ruku. Ve zbývajících případech bych rozhodnutí nechal na rodičích a dítěti.

Kdyby bylo při rozhodování v částečné neshodě přání dítěte a rodičů s mými poznatky, dal bych přednost názoru dítěte a rodičů. Pouze v případě, že by moje nálezy byly v příkrém protikladu s názory klientů, naléhal bych o něco více.