O lezení, nemoci a létání

Z Adama se stává den ode dne živější, čilejší a hlavně pohyblivější miminko. Krátce po tom, co mu bylo osm měsíců, přišel na to, že pohybovat po bytě se dá i po čtyřech končetinách. Dříve se jen plazil po břiše, na čtyřech se jen pohupoval vpřed a vzad. Jeden den zkusil posunout dopředu jedno kolínko, ale už nevěděl, co s tím druhým. Na další pokusy se vyspal a druhý den to zkoušel znovu, tentokrát však posouval obě kolena dopředu současně, spíše poskakoval. Tudy také cesta nevedla, takže po chvilce skončil zase na břichu a plazením kupředu… Během týdne už však techniku postupně zdokonalil a po čtyřech leze jako drak. A jak rychle. Ruce a nožky se střídají takovou rychlostí, člověk se jen diví!

Jeden týden tedy zjišťoval, jak se leze, další týden si rezervoval na výuku vstávání. Zpočátku byl na čtyřech, vyrovnal kolínka a zadeček mu koukal do vzduchu. Pak se zkusil rukama chytit příček v postýlce nebo jiného kusu nábytku a zadeček mu šel nahoru lépe. To byla docela zvláštní pozice (zalomený do pravého úhlu), ještě při tom zkoušel pérovat v kolenou. No a nechybělo mnoho, aby se vytáhnul rukama ještě výš…. Strašně se mu to zalíbilo a od té doby se stále staví do stoje. Už mu jen stačí aby se lehce přidržel třeba zdi a hned stojí.

Přebalování bylo již dříve docela obtížné, to pořád někam lezl s holým zadkem a v klidu vleže přilepit pásky na plence byl docela bojový úkol. Takže přebalování vleže jsem už vzdala a učím se dávat mu plenku ve stoje. Docela to jde dobře. Při koupání ve vaně už vůbec nechce sedět a hrát si. Stojí, jednou rukou se přidržuje kraje vany, ohne se tak, aby druhou rukou dosáhl do vody a cáká vodu všude okolo. Když ho toto omrzí, tak (opět ve stoji) plácá do kachlíků okolo vany. Ani hračky ve vodě ho moc nezajímají.

Ve stoji začíná i pomaličku posouvat nožky do stran a ťapat okolo nábytku. Ale zatím jen dva-tři krůčky. Vstávat už umí dokonale, problém mu dělá posadit se zpátky. Buď už ho nohy neunesou a buchne na zadeček, nebo stojí, kouká na mne a začne pištět, abych mu pomohla dolů. Poslední dobou se mu už podařilo posadit se několikrát nazpátek sám, ale stejně tak z půlky spadne. Trochu pokrčí kolena, ale pokrčit je až dolů se ještě neodvážil.

V jídle se Adámek hodně zlepšil. Už neodmítá teplé mléko a dokonce i mnou připravované "dobroty" sní. Většinou si troufnu nabídnout mu mnou připravovanou dopolední svačinku. V poledním jídle ještě dává přednost kupovaným lahvičkám, ale už mě několikrát potěšil a snědl i moji kuchyni. Už dostává větší kousky jídla, aby pěkně kousal. Sice nemá čím, ještě žádný zoubek nemá, a žvýká jen dásněmi. Ne všechno však rozžvýká dokonale, takže občas v plence najdeme celé zrnko kukuřice, hrášku, těstovin apod. Když vidí, že z lednice beru jogurt, tak v židličce radostí na zadečku hopsá. Ten do něj padá takovou rychlostí, že nestačím nabírat na lžičku. Pusinku na jogurt otevře doširoka a ještě se u toho chechtá. Když však cítí zeleninu, tak je pusa otevřená stěží na šířku lžičky a ještě na něho dělám různé opičky, aby ji vůbec otevřel. Musíme ho také naučit "slušnému chování" - v židličce je okolo pasu připoutaný, ale i tak zvládne dát si levou nožku na stůl. To se přece u jídla nedělá…

Ještě k těm zubům, možná mu už brzy nějaký ten zub vykoukne, na dásně si nenechá sáhnout a když už se mi to podaří, jen co se dásně dotknu, začne bolestně plakat. Jednu noc už nám proplakal, takže jsem hned další den šla pořídit gel na prořezávající se zuby. Když v noci opět zkřivil obličej a vydal ze sebe "uuuuááááá", tak jsem mu tím zkusila potřít dáseň. Bránil se, co mohl, jen abych mu do pusinky nesáhla, ale trochu se podařilo. Za pět vteřin bylo po pláči a hned klidně usnul. :-)))

Přepadla ho i nemoc, ale vyléčil se docela rychle. Jeden víkend začal kašlat, ale dost ošklivě. Třeba i pět sekund kašlal. Pak bylo vše v pořádku a zase byl veselý a všude lezl. Moc se mi to nelíbilo a raději jsme jeli na pohotovost. Doktorka ho poslechla, pravděpodobně nic neslyšela a tvářila se nás, jako že si vymýšlíme, že má nějaký kašel. Teplotu totiž také neměl. Můžeme ho obléknout, jít a dále sledovat. Jenže Adámek vzápětí ukázkově zakašlal, tak se paní doktorka od stolu opět zvedla, že teď se jí to tedy opravdu nelíbí. Poslechla ho znovu, předepsala dva sirupy (Mucosolvan a Spiropent) a máme to sledovat. Když se to nezlepší, bude potřeba naordinovat antibiotika a půjde do nemocnice. Hlavně ta nemocnice se mi pochopitelně nelíbila. Kašel se nelepšil, i když začal i vykašlávat, ale navíc začal chrčet. V úterý jsem šla k naší paní doktorce, ta ho poslechla a na průduškách mu to slušně zvonilo. Dostali jsme proto antibiotika v sirupu Cefaclor (mj. voní po jahodách, nebo jako žvýkačka) a dostával je každých 8 hodin. V pátek máme přijít na kontrolu. To sice ještě malinko chrčel, ale jen co si odkašlal, dýchal opět čistě. Ještě nás poslala na kontrolu na ORL, případně i na odsátí nosu. Nos, uši i krk měl v pořádku (dokonce dostal pochvalu, že při prohlídce ho nerozbrečeli), jen Adámkovi odsáli hleny. To už se jim ho podařilo rozbrečet, ale jen co hleny odsáli, byl zase klidný. Antibiotika máme dobrat a sirupy na kašel podle potřeby. Protože během nemoci neměl teplotu, více méně byl uznán za zdravého, což mě potěšilo. Na další den jsme totiž měli rezervované letenky….

Adam měl tedy příležitost proletět se letadlem. A hned dvakrát za sebou, protože jsme to měli s přestupem ve Frankfurtu. Popisovat celou cestu by bylo hodně dlouhé, proto to shrnu. Odbavení v Praze a let s ČSA perfektní, přestup, odbavení ve Frankfurtu a let s Lufthansou už nikdy více. Protože jsme letěli sami, Skoky na nás čekal až na letišti v Birminghamu, k letence jsem měla vyžádanou i asistenci na letišti. Přece jen jsou letištní haly rozlehlé a tlačit jednou rukou před sebou kočárek, druhou rukou táhnout za sebou malý kufřík (naštěstí na kolečkách) a přes rameno mít přebalovací tašku je v jedné osobě trochu náročné. V Praze mi proto byl přidělen asistent, který mi velice pomohl a odvedl nás až k letadlu (je to výhoda, nemusíte čekat nekonečnou frontu u celníků, když jsou otevřeny jen dvě okénka na odbavení; rentgenem jsme prošli také přednostně). Do letadla nás pustili jako první, letušky letadlo uvnitř teprve připravovaly k letu. Jedna letuška mi pomohla s Adámkem, podržela ho, pomohla mi ho svléknout, dostal i malou hračku a přinesla speciální bezpečnostní pás pro děti, které sedí rodičům na klíně, také ho i připoutala. Let byl úplně plný, takže jsem ho nemohla mít vedle sebe v sedačce. Adam usnul při startu a prospal skoro celý let. Ještě jsem se letušky ptala, jestli neví, kde seženu asistenci, která je vyžádána i ve Frankfurtu. Dozvěděla jsem se, že správně by na nás měl někdo čekat hned u východu z letadla.

Bohužel nečekal. Široko daleko nikdo, tak jsem uspořádala zavazadla v rukách a vyrazila jsem po velkém letišti. U informací jsem se ptala jednak na asistenci a na přebalovací místnost. Odpovědi na asistenci jsem se nedočkala, přebalit ho mám o patro níže. V nižším patře jsem po dalším bloudění a dotazování našla symbol kojenecké láhve a šipku, vyrazila daným směrem, ale po 20 metrech chodba končila dámskými a pánskými toaletami. Zřízenec na WC mě ujistil, že tam přebalovací místnost není (na dámském WC opravdu nebyla), musím o patro výš…. Hledání místnosti pro matku a dítě jsem tedy vzdala a radši se začala přesouvat k odletu. Přece jen se čas na přestup krátil, zvlášť když jsem se k odletu musela dostat nadzemním vláčkem, který spojuje jednotlivé terminály. U vláčku jsem najednou uviděla dvě asistentky, které pomáhaly starším lidem. Hned jsem se jedné zeptala, kde seženu asistenci já, když je objednaná. Odpověď jednoduchá - dnes nikde, protože pomáhají mnoha starým lidem a dětem, které cestují samy. No, zvládla jsem to až sem, tak tu druhou půlku cesty snad zvládnu bez asistence také. Nechci se nějak urputně dožadovat pomoci (pochopitelně dám přednost dětem, nebo starým lidem), ale na tak velkém letišti by mohli mít snad více personálu, aby vyhověli všem objednávkám na asistenci. Zvláště když se podívám na cenu letenky…. A pokud to nezvládají, tak mi alespoň mohli dát vědět, že to tentokrát nelze.

U odbavení do dalšího letadla mne čekala další menší, nemilá překvapení, ale dalo se to zvládnout. V letadle Lufthansy jsem očekávala, že dostanu bezpečnostní pás i pro Adama, ale nestalo se tak. Pásy pro děti nevedou, při vzletu a přistání ho mám držet rukama na klíně (to se mi zrovna bezpečné nezdá). Let byl volnější, takže jsem ho během letu mohla mít vedle sebe v autosedačce (taková ta malá sedačka a zároveň nosítko). To jsem se ale ještě chvilku dohadovala s letuškou, protože mi ji nejdříve nechtěla povolit. Nakonec svolila, ale když se rozsvítí "připoutejte se", musím si ho dát na klín. Není to prý speciální sedačka do letadla, tak ho tam nemůžu mít.

Proč jsme vůbec letěli do Velké Británie? Přestěhovali jsme se a minimálně rok zde nyní budeme bydlet. Nejdříve jsme strávili týden v hotelu, kde Adámek s nadšením prolézal dlouhé chodby. Už jsme ale zabydlení v novém domečku a může prolézat zase další nové prostory.