Dozrát musejí také rodiče

Krize dospívání, puberta – není to to samé?

Dospívání je dlouhé období – trvá přibližně od 14 do 24 let. Podle rozšířeného zvyku je ovšem směšováno s pubertou. Puberta však znamená pouze začátek dospívání. Probíhá v zásadě ve dvou fázích: kolem 12 až 14 let začíná být patrný počátek nestability. Chlapec nebo dívka cítí, že se v nich cosi mění. Projevuje se to tak, že se chce za každou cenu prosazovat a začíná si vydobývat autonomii. Ovšem nejkritičtější období přichází až poté, přibližně mezi 14 a 16 lety. Zde se začínají objevovat rodinné problémy: rodiče jsou otevřeně odsuzováni a slovně napadáni. Toto období se nikomu neprožívá dobře. Ani mladým lidem ani jejich rodičům, kteří agresivitu svých dětí snášejí často velmi špatně. Dospívající děti si ani na chvíli neuvědomí, že jejich chování dospělé trápí. Vyžadují pro sebe pouze větší svobodu a jsou značně překvapeni, když se dozvědí, že rodiče jejich agresivitou trpí. Dospělí jsou pro ně z žuly, snesou všechno...

Poté, od 18 let, přichází klidnější fáze, která je obvykle doprovázena ukončením hlavních fyziologických přeměn. Chlapec, stejně jako dívka, získává nyní od svých rodičů odstup, přitom však není zbaven nutnosti čelit problémům sexuální, rodinné nebo sociální identity.

Máme dát najevo, že si potíže uvědomujeme, nebo se máme tvářit, že je všechno v pořádku?

Mezi 14. a 17. rokem se mnoho mladých lidí chová ke svým rodičům velice hrubě. Pokud překročí určité hranice, je nezbytné na to reagovat. Je třeba ukázat, že taková slova nelze v žádném případě přijmout, a především nedopustit, aby se rozhostilo ticho. Velmi často jsou dospělí chováním svých dětí tak vyvedeni z míry, že na ně nijak nereagují.

Proč probíhá v některých rodinách dospívání špatně?

Ať chceme nebo ne, musíme připustit, že na své děti přenášíme některé ze svých vlastních duševních postojů. Pokud rodiče sami prožívali těžkosti, které se jim nepodařilo vyřešit, je pravděpodobné, že se stejné potíže vyskytnou i u jejich dětí.

Když mi při sezeních rodiče vysvětlují své problémy s dětmi, často si uvědomím, že se nakonec dostanou k tomu, že zažili stejné věci. Současně je však třeba rodiče povzbudit: rodiče nejsou nutně zodpovědní za stav, který je pro dospívajícího svízelný, ani ho nutně nevyvolali. Nesmí nikdy zapomínat, že jejich dítě je plnohodnotnou bytostí, která má svou autonomii, svůj vlastní vývoj i svou vlastní osobnost. Mnozí rodiče, jejichž děti procházejí krizí, se sami obviňují z toho, že jsou rozvedeni, nadměrně pracují, atd. Je pravda, že určité zvláštní situace mohou stav ovlivnit, ale to, co jí náleží, musíme přiznat také juvenilní psychologii. Od okamžiku, kdy si rodiče připustí, že jejich potíže jsou odrazem osobnosti, hledající své místo, přestanou propadat hysterii a mohou si lépe uvědomit, jak mají jednat.

To je právě to, člověk někdy neví...

Rodiče i děti si musejí uvědomit, že nemohou žít v trvalých neshodách a že je lepší pokusit se najít cestu ke shodě. Nemá smysl ztrácet čas vyžadováním projevů náklonnosti, ale je možné pokusit se dělat něco společně. Jeden sedmnáctiletý chlapec mi nedávno sdělil: „Jsem schopen udělat jablkový dort, ale nejsem schopen pracovat se sekačkou.“ Jeho otec nikdy nevěnoval čas tomu, aby mu vysvětlil, jak se to dělá. Kdyby to udělal, určitě by to pozměnilo jejich vzájemný vztah. Není třeba si stěžovat na nedostatek lásky, kterou dítě projevuje, když jím různé věci hýbou, je spíše třeba vytvářet v konkrétních životních situacích pedagogický vztah k němu. Ať tedy dívka se svojí matkou nakupuje, ať chlapec se svým otcem sportuje.

Ale co když doma není žádný muž?

Tím se vytváří problém a ten se nesmí zakrývat. Ať chceme nebo ne, dítě bude pro svůj vývoj vždy potřebovat muže i ženu. V rodinách, kterým říkáme neúplné, je důležité, aby dítě bylo ve styku se vzorem toho, kdo mu chybí. Je třeba podporovat náhradní vztahy (strýc, sportovní oddíl atd.), z nichž může mladý člověk čerpat živiny ve formě symbolických vzorů.

Je pravda, že v době dospívání je přítomnost muže zvláště důležitá: předejde se tomu, aby se vyvinula příliš dusná atmosféra mezi matkou a dcerou, a chlapci to umožní strukturovat svou mužnost. V dnešní době jsou chlapci v každodenním životě v příliš častém kontaktu se ženami, protože ve všech profesích přibývá žen. V neúplných rodinách si se situací poradí často lépe dívky než chlapci.

Dnešní dospívající mají sklon požadovat vysvětlení všeho. Komunikace je dnes stěžejním heslem.

Není pravda, že s dítětem je možné mluvit o všem. Často se setkáváme s tím, že dospělí pod záminkou informování dětí a komunikace s nimi svěřují dětem své starosti a strasti. Ty jsou pro ně většinou příliš těžké. Dospělí musejí mít také svá tajemství a některé problémy si vyřizovat jenom mezi sebou. Umění komunikace neznamená stále o všem mluvit.

Děti jsou dnes značně samostatné a rodiče to považují za známku dospělosti. Pro vás to znamená spíše opak.

Je samozřejmé, že mají mít odpovědnost, přiměřenou dětem a dospívajícím. Ale nechat je nést tíhu odpovědnosti, kterou by běžně měli nést dospělí, s tím nesouhlasím. Je zde nebezpečí, že se vyvinou nedospělí lidé. Děti, které ve velmi nízkém věku zůstávají samy doma, starají se o dům a o své sourozence, dokud se rodiče nevrátí, vypadají velmi nezávisle a zdá se, že si se vším bez problémů poradí. Ve skutečnosti se později, během dospívání, mnohé z nich zhroutí a vytvářejí si vztahy závislosti. Důvod je jednoduše v tom, že musely využít všechny své zdroje již ve věku, kdy se ještě měly opírat o dospělé, a v rozhodující chvíli už nemají dostatek energie. Čím více se dítě může opřít o své rodiče, tím bude později schopno větší autonomie. Naopak u dětí, na které byla uvalena autonomie, kterou nepožadovaly, je nebezpečí, že se stanou závislými. Ale pozor, nejedná se zde o zbavování je odpovědnosti! Děti jsou výborně schopny přispívat doma ke společnému dílu, připravovat si jídlo atd. Jedná se o to, abychom je nenechali řešit záležitosti dospělých.

Zároveň asi nesmíme dojít k opačnému extrému a udržovat vztahy až příliš úzké.

Takovým vztahům říkáme hýčkání. Nevyskytují se tak často, ale v dnešní době došlo ke změně jejich formy a byly nahrazeny tím, co nazývám „sociálním programem pro děti“. Plánujeme jim všechny druhy činností, nezbývá jim ani minuta pro sebe, tak trochu jako by jim jejich život ani nepatřil. Tato přílišná snaha rodičů je stejně škodlivá jako nezájem pod záminkou poskytnutí autonomie. Často se vyskytuje u studujících dětí a bývá nejhorší v období před maturitou. V tomto období se úsilí rodičů blíží k šílenství! Dítě má potom pocit, že osud rodiny spočívá na jeho bedrech. Viděl jsem i takové rodiče, kteří nebyli schopni unést potupu svého narcismu, kterou přinesl neúspěch jejich dítěte při maturitě. Dojde-li k neúspěchu, posuzujeme situaci, řešíme ji, ale nesmíme ho považovat za osobní urážku!

Chcete říci, že dospělí nehrají správnou roli?

V tom je problém dnešních dospívajících – už nestojí proti skutečným dospělým, kteří by si byli jisti sami sebou. Mnozí dospívající si například stěžují, že jsou na gymnáziu terorizováni, aniž by dozor jakkoli zasáhl. Nedávno se jedné z mých mladých pacientek v metru zachytila bunda. Žádala o pomoc, ale nikdo z přítomných dospělých na to nereagoval. Všichni se od ní naopak odtáhli. To vše přispívá k názoru, že na rodiče se nelze spolehnout a že je nutné poradit si sám. Tím je pak vytvářen pocit nedostatku bezpečí.

A co když se z domova stane „hotel“...

Někteří dospělí se s tím zcela smíří, vzdají se veškerého vlivu. Nechávají své čtrnácti až patnáctileté děti chodit ven, kdy se jim zlíbí, přijít se jenom najíst a potom zase odejít. Někteří dospívající si zvykají chodit pravidelně spát ke svým kamarádům. Pozor, to je často příznakem, že se doma necítí dobře! Dospívající člověk potřebuje mít činnosti a žít mimo domov, ale je třeba určit mu také meze tak, aby respektoval i rodinný život. A to bez obav z jeho reakcí. Starat se o dospívající je únavné, vyžaduje to energii, ale nesmíme se bát, že se dostaneme do hádky. To je údělem všech rodičů.

Mnozí dospívající rádi vypadají jako „trhani“. Jak na to reagovat?

Toto kratší či delší období mezi 14. a 16. rokem odráží neschopnost vyrovnat se s vlastním tělem. Někdy se prodlužuje i na čerstvě dospělé, kteří si nemohou zvyknout na svou tělesnou dospělost. Když se nemyjí, nosí špinavé oblečení, vytvářejí si kolem sebe skořápku, která je chrání před ostatními. I zde je nutné umět zasáhnout. Je třeba naléhat, žádat, ale nedělat z toho drama.

Jaký je rozdíl mezi plnoletostí a dospělostí?

Nemají spolu nic společného. Dospělost znamená, že byly ukončeny psychologické změny. Dochází k tomu kolem třicítky! Ovšem v myslích mnohých rodičů mít plnoleté dítě znamená, že je „hotové“" a že mu už nemají co říci. Jedná se o omyl – ostatně mnoho mladých lidí v tomto věku ještě ochranu dospělých vyžaduje. Dospělosti ještě nedosáhli a dobře to vědí.

Jak nejlépe toto citlivé období překonat?

Dospívání dítěte nesmíme prožívat jako nějakou nemoc nebo drama, které všechno rozbije, ale musíme být připraveni na ostré střety, které nás nesmějí rozházet. Dospívající se potřebují s dospělými srážet. Mají-li proti sobě někoho koherentního, s pevnou identitou, kdo si je jist svým jednáním, výborně porozumí tomu, co říká.

(Tony Anatrella je uznávaný francouzský psychoanalytik a profesor klinické psychologie na École des Hautes Etudes en Sciences Sociales v Paříži. Věnuje se psychoterapii mládeže a sociální psychologii.)