A pomalu přichází podzim

Mami? Nevíš, prosím Tě, co mi to v tý puse vystrkuje růžek? Jednak to dost bolí, taky jsem se zase pokakal, mám malinko teplotu a začíná mi to překážet!! ÚUUÚÁÁÁ.

Tak takhle nějak by se dalo z pohledu obou kluků charakterizovat období mezi 6.-8.měsícem. Zoubky jim totiž začaly "vyrážet" takřka současně a první jsme u Lukáška již skoro celý objevili 10. září 1999, u Ondráška 15. Tohle období (všechny maminky zřejmě znají) bylo - velice mírně řečeno - poněkud složité. V noci jsme se nevyspali ani jeden včetně kluků, přes den to naopak na přeskáčku doháněli, používání Babydentu uklidňovalo kupodivu spíš mne a moje pracovní vypětí začalo pokulhávat.

V září kluci také naprosto suverénně začali sedět, bylo to hned na počátku měsíce a největší zlom nastal v momentě, kdy se uměli posadit a naopak položit úplně sami, byli totiž o dost klidnější, protože jim tolik nechyběl rozhled. Naopak - složili jsme cestovní postýlku, protože přes síťku, která na ní je, opravdu neviděli, což nám dávali jasně najevo hlasitým protestem v momentě, kdy jsme se s nimi k postýlce jen přiblížili.

A tohle jsou jedny z posledních úspěšných pokusů o umístění do cestovní postýlky:

Jak dopadly mé plány na zvelebení domácnosti…

Už zpočátku jsem tady psala o svém velikém těšení na uklizenou domácnost, upletené oblečky, teplé večeře. Od nástupu na mateřskou dovolenou do doby, než jsem začala doma pracovat. jsem splnila tyto úkoly: upletla pár svetýrků pro kluky, několikery bačkůrky a čepičky, 2 svetry pro mne, ušila každému dvoje hrací kalhotky, přešila záclony a pak už jen cídila, leštila, luxovala, zametala, utírala prach, přesazovala kytky, pekla bábovky a rolády a vařila. Protože tatínek v té době pracoval do pěti, kolem šesté přijížděl domů. Poté se "pomuchloval" s Kubíky, dostal večeři a prošel křížovým výslechem - co v práci, co velké děti, co dělal, co je nového atd. atd. A to si představte, že se zase tak moc podstatného nikde nedělo. Začala jsem být malinko znuděná a deprimovaná, lačná po novinkách, po kontaktu s "velkými lidmi" , navíc postupně nabývat pocitu, že ho těmi svými výslechy pěkně otravuju. Když jsem začala pracovat, tohle všechno se upravilo samo. Někomu prostě stačí k seberealizaci uklizený byt, spokojený muž a děti a rozhodně se nenudí, mně vyhovuje tenhle způsob. Bohužel, značně se to odrazilo na stavu naší domácnosti. Zdaleka není tak uklizeno, jak bych si představovala (ježiši, jak já závidím své sestřenici její krásný načančaný byt a jak ona naopak závidí mně možnost "útěku" do "svého světa" byť pracovního - to jsme si vzájemně řekly), už také tolik nepeču, vařím vždycky HODNĚ, aby toho HODNĚ zbylo do mrazáku (zatím se daří, kluci baští ještě rozumně), nepletu a nepřešívám záclony…….

A lezeme…..

To si nikdo nedovede představit jaký to je…. První jsem se postavil na všechny čtyři a houpal se - dopředu a zpátky. Jednou jsem si taky pěkně o koberec odřel nosánek - to se mi ty přední nějak zlomily nebo co a prostě jsem letěl po nose na pevnou zem. Kontakt z realitou mě moc nepotěšil, koberec je měkký, ale jak to pálilo….Potom jsem se ještě chvíli houpal - maminka tomu říkala "směšné pohyby", no, zřejmě jí to směšný připadalo (dodnes nevím proč), ale jen do té doby, než jsem se posunul dopředu a ještě kousek a ještě malinký a najednou jsem byl na druhém konci kuchyně…. Hned zatepla volala tatínkovi na mobil…. HIHI, docela jsem se bavil, táta shání práci a máma mu telefonuje takovou samozřejmost. Lidi, já lezu!!!! Brácha ještě ne, mám tedy náskok, navíc máma je skálopevně přesvědčená, že se jedná o ojedinělý pokus (aby né, všichni jí přesvědčujou, že je dost brzo a jsme přeci nedonošení!), tak si myslí, že stačí, když mne dá k bráchovi na druhý konec deky. Hned druhý den po mém prvním zdařilém pokusu jsem jí předvedl, že klíďo můžu bráchu dloubnout do oka a zase zmizet…. Dobrý, brácha řve….. Tak jsem to zkusil podruhý…. Blbý, přistihla mne….. Představte si, že nás normálně oddělila! Nás, kteří spolu strávili celých sedm měsíců v jednom břiše, potom ještě další 4 v jedné postýlce (už máme každý svou) odstěhovala úplně drze každého zvlášť na jiný konec místnosti! Tak jsme se pomstili. ŘEVEM! No nevadí, zřejmě jí předvedu, že ani to nebude problém…. P. S. - tady Ondra, dneska je 22. září 1999, je mi tedy 7 měsíců a 22 dní. Brácha je sice starší, ale tak línej, že mu bude trvat ještě minimálně 14 dní, než na to přijde taky.

Hele, nepřeháněj - zkusil jsem to hned po týdnu a jde to, jen mi nějak není jasné, jak to děláš, že se pohybuješ dopředu, já totiž couvám….

Opravdu jsem to nečekala a měla jsem radost - tedy do té doby, než jsem zjistila, že mne čeká jemnější napodobenina očistce. Zkoušeli jste někdy vařit a přitom sledovat dvě poměrně rychle lezoucí potvůrky najednou? Oči i vzadu a šilhám! A to jsem nevěděla, že bude hůř. Navíc, "rozpohybovaní" kluci začali potřebovat daleko víc životního prostoru, než jsme původně předpokládali a protože zase tolik místa v žádné místnosti není, zařídili jsme jim "hrací chodbu". Totiž - už asi víte, že bydlíme v domku mých rodičů, jen musím upřesnit, že postaveném před 20-ti lety, kdy z mně neznámého důvodu všechny chodby dosahují rozměrů větší místnosti. Prostě ideálně nevyužitý prostor. Zaúkolovala jsem tedy tatínka a dědečka, aby opatřili schody brankou a klukům přestěhovala ještě nějaké koberečky a hračky na chodbu a začali jsme ji normálně obývat. Navíc se mi při tomto uspořádání výborně vařilo, protože chodba sousedí s kuchyní.

A takhle hezky se směju (Lukášek), když mně táta škádlí, Ondra kouká, co tam na nás blejská…. Připadá Vám, že jsem "vykulenej"? Nic si z toho nedělejte, nejste první. Ale je to slovo, který nesmí nikdo vypustit z pusy před babí, takže to raději neříkejte. Jinak budete terčem její obrovské kritiky. Víte, že člověk, který tvrdí, že nikdo není dokonalý, nemá vnoučata? To neříkám já, ale jeden móóc chytrý pán a naše babí je toho důkazem. My jsme dokonalí, pro ni určitě!!!

Lže maminka? Nelže! Jenom to tak někdy vypadá!

Pár dní po tom, kdy se kluci "rozpohybovali" vlastními silami po bytě, jsme absolvovali další kontrolu na neurologii. Jestli znáte dílka "Prevít….", budete naprosto jasně vědět, o čem tady píši. Paní doktorka se zeptala, jestli kluci sedí. "Sedí" - já na to hrdě. Větší pytle brambor jste neviděli. Kluci (OBA!!!) v momentě, kdy jsem je posadila, hrdinně padli na bok. Paní doktorka na to, jestli lezou. "Lezou" - já na to, již s obavami. Výsledek? Lítala jsem po ordinaci a přenášela hračky z jednoho rohu místno,sti do druhého s tím, že snad upoutám jejich pozornost a Kulíšci za mnou polezou. Nelezli. OBA!. Udělali ze mne lhářku a když jsem odcházela naprosto červená z ordinace - paní doktorka na mne tak divně koukala, zřejmě za odměnu se oba úplně krásně usmívali. ACH JO.

A abyste si nemysleli, že já se smát nedovedu, tak dovedu, ale považujte si toho, můj úsměv je opravdu vzácný….

Taky nám maminka začala malinko "zpestřovat" jídelníček:

• Kaší z ovesných vloček
• Banánem s tvarohem
• Rýžovou kašičkou (s kinder čokoládou, meruňkami, hruškou, nebo broskvemi - protože jinak má smůlu, nepapáme)
• Chlebovou kůrkou - tu nám poprvé nehledě na protestující mámu nabídla babí a už s námi nikdo nehnul….
• Pacholíky
• Puding s piškotami a ovocem
• A masíčko….ňam - dobře uvařené kuřátko, hovězí (o nemoci šílených krav ani zmínky…)
• Filátko s bramborovou kašičkou
• A luštěniny
• Ale víte co? Nejvíc nám stejně chutná bramborová polívka…

A tahle fotka je toho důkazem (omluvte kvalitu, ale ty naše krásné čisté pusinky vidět jsou)

Jak tatínek začal pracovat

Po neúspěšných pokusech najít zaměstnání prostřednictvím inzerátů i přátel, kamarádů a příbuzných, došlo tatínkovi, že jeho možnosti jsou opravdu omezené, proto dle jeho vlastních slov, došlo na nejhorší, bude zprostředkovávat - pojištění. Pojišťovny se o něj pro změnu málem popraly. Začátky (a dodnes tvrdím, že je stále ještě na začátku) byly hrozně těžké. Každý, kdo podnikal, podniká, či zkoušel podobné zaměstnání velice dobře ví, že "rozjezd" trvá přibližně rok, u nás to bylo o to těžší, že nemám doma žádného rvavého chlapa. Začal rozvážením nabídek na různé nástěnky a do schránek. Prostě na to, aby někde zazvonil a pokoušel se vnutit, nemá povahu. Nic proti takovým lidem, svým způsobem je obdivuji, ale asi bych to také nedokázala. Takže se u nás střídalo období depresí s euforiemi (to, když náhodou někdo zavolal, že potřebuje něco pojistit). Poté haldy výčitek svědomí, že není schopen nás uživit, že "to táhnu celé já", že jsem si špatně vybrala tátu pro své děti, že jsem mohla… atd. atd. Snažila jsem se mu vysvětlit, že jsem klukům vybrala toho nejlepšího tátu, jakého si mohli přát, navíc, těžko bych bez jeho pomoci mohla vůbec něco dělat, takže rodinný rozpočet je jeho obrovská zásluha. Zabíralo to, ale lehké období to opravdu nebylo. No nic, je to za námi (doufám).

Mít dvojčata má několik důležitých kladů a záporů, které se pokusím malinko shrnout:

KLADY:

• Svému děťátku hned (i když zpravidla trochu nechtěně) seženete kamaráda na celý život
• Obě Vaše děti chtějí zpravidla totéž (stejné jídlo, přebalit, vykoupat) - nemusíte se tudíž starat o miminko a ještě se k tomu učit se starším sourozencem
• Dokážou občas rozesmát jeden druhého
• Protože jeden druhého napodobuje, nejsou ve vývoji nijak moc rozdílní (naši kluci nebyli)
• Je s nimi určitě o něco větší kousek legrace než s jedním miminkem
• Každý, ale úplně každý (a vezete-li dva kluky zvlášť i chlap!) se otočí za Vaším kočárkem
• Lidé Vám (možná) pomohou trochu ochotněji (občas mi jednoho prcka oblékala i lékařka, když jsem k ní musela sama)

ZÁPORY:

• Již v šestém měsíci těhotenství jsem se cítila jako hroch, v sedmém jsem měla potíže obléknout si spodní prádlo, obout boty a dosáhnout do dřezu (co by bylo v měsíci devátém si jaksi nedovedu představit)
• Obě Vaše děti chtějí zpravidla totéž - NAJEDNOU. Občas, máte-li jenom dvě ruce (a to míváme), je chování šestikilových dětí "trošku" náročné nejen na ruce, ale i na záda a nejen chování
• Dokážou občas stejně dobře jako rozesmát také rozplakat jeden druhého
• Nevím, nevím, jestli stejná rychlost vývoje občas není na škodu, když začali lézt, občas jsem měla pocit, že se za mými zády raketovou rychlostí pohybují dva švábi!!
• Kromě legrace je s nimi také o něco víc práce
• Každý, kdo se za Vámi otočí, počká, až se začnete správně "dmout pýchou", poté prohodí: "Jé, hele, dva najednou, to bych tedy nechtěl(a)!"
• Lidé před Vámi občas také utečou (dvojkočárek s dvěma chlapy totiž něco váží).

Ale, protože zrovna na téhle fotce si moc hezky hrajou, určitě převažují KLADY, proto JDĚTE DO TOHO! Uznejte, jsou sladcí.

Jo, potom jsem to vzal malinko "hopem". Máma se nestačila ani probrat z našeho lezení, já jsem zjistil, že když najdu něco vhodného, o co se mohu opřít ručičkama, považte, postavím se na nožičky!!!! A to je mi celých osm měsíců!!! Ty možnosti….to bude paráda. Zatím to jde trochu ztuha, stojím, dosáhnu zpravidla tam, kam nemám (na knížky, na hrníčky, na ovladače, na telefon, do kytek) a zpravidla také, pustím-li se, dopadnu přímo na pusu, ale to vypiluju a napíšu, jak to dopadlo!