Naše zkušenost s americkou školou 3: Způsob výuky

III. Způsob výuky na amerických školách

Základní rozdíl mezi americkým a českým (potažmo evropským) školstvím je tento: americká škola není založena na ZNALOSTECH, ale na SCHOPNOSTECH. V oblasti sociální je pak patrný další rozdíl: škola v dětech nevzbuzuje strach či nedůvěru. Děti se do školy těší, mají ji rády a jsou na ni hrdé.

Důsledně od počátku školní docházky je dítě (nějak se mi příčí napsat žák) vedeno k samostatné práci., a to na základě principů jen málo používaných na evropských školách. Zde jsou:

1. Nikoli průměr, ale individualita

Snahou učitele není dovést celou třídu k standardnímu výkonu - a tím zahodit talenty nadprůměrných žáků a za každou cenu povznést nejslabší žáky na průměrnou úroveň, ale - nalézt v každém to nejlepší, a to pak pěstovat a rozvíjet. Tento talent se zdaleka nemusí krýt s jakýmsi obecným "jedničkářstvím", jak to známe u nás. Vychází se z myšlenky, že naprosto každý člověk v něčem vyniká, a neuspěje-li v některé akademické oblasti, je jistě velmi dobrý v něčem jiném.

Převažující formou výuky je práce ve skupinách podle studijních výsledků - děti pracují ve třídě současně na různých úkolech, mají odlišné domácí úkoly i úroveň školních testů, učitel dokonce specifikuje četbu začínajícím i zkušeným čtenářům zvlášť. I tak ovšem třída působí uceleným dojmem bez známek rivality, děti jsou spokojeny se svým zvláštním úkolem a nemají potřebu srovnávat svoji úroveň znalostí s jinými.

2. Společné řešení problému, diskuse, dotazy

Výuka v podobě monologu učitele a uctivého naslouchání žáků zde vlastně neexistuje. Při zachování poměrně přísných pravidel kvalifikované diskuse se většina problémů řeší společně. Návyk na týmovou spolupráci se pěstuje velice brzy : děti spolu ve skupinkách diskutují, společně objevují neznámé, nacházejí řešení ,učí se jeden od druhého. Často pracuje ve skupině dohromady jeden "lepší" student a několik "slabších" - i tato metoda spolupráce funguje obdivuhodně. Učitelé (mluvili jsme s nimi) považují tento způsob výuky za nesmírně efektivní, pro ně samé, jak přiznávají, je to ovšem náročné.

V americké škole jsou děti povzbuzovány a pobízeny k dotazům. Žádný z nich není považován za "hloupý" či "drzý" nebo za známku toho, že dítě nepochopilo problém. Děti se nebojí položit otázku či vyslovit svůj názor. Nikdo také nezesměšňuje názor druhého.

3. Samostatné zpracování tématu, práce s odbornou literaturou

Zárodky tohoto principu nalezneme již v první třídě (!). Určité téma (tropický prales, moře) se společně zpracovává v mnoha podobách. Děti k tématu čtou knihy, kreslí obrázky, jezdí na exkurze, mohou si ho přiblížit i hravou formou (pečou se sušenky s příchutěmi pralesních plodin). Nakonec probíranou látku samostatně zpracovávají. V první třídě si dítě může vyhledat něco k tématu za pomoci rodičů, v druhé a další třídě je už forma těchto "book reports" či "home projects" běžná a zároveň složitější. Ani témata nepozbývají pro nás překvapivých rozměrů : od zpracování biografie slavné osoby (jakékoliv) až po realizaci krátké reklamy videokamerou (týká se 5.třídy, tedy 1.ročníku Middle School). Postupně se stává samozřejmou kompilace více pramenů a studium v knihovně, použití internetu. Práce se obvykle čte a někdy i obhajuje před skupinou spolužáků.

4. Spojení s praktickým životem

Vzdělání není jen hodnotou samo o sobě, ale také tím, co bude formovat budoucí život studenta. Učím-li se něco, je dobré vědět, jak a zda vůbec to v životě využiji.

Leden je tradičně v 1. a 2. třídách věnován užitečnosti různých povolání jako "Career Education Month". Rodiče, z kterých jsou pojednou novináři, sekretářky, majitelé zahradnictví či zaměstnanci banky, přicházejí do třídy a vyprávějí o své práci, proč je jejich povolání zajímavé, prospěšné - a co se pro to museli dobře naučit. Děti se velice brzy učí orientaci v telefonním seznamu, knihovních katalozích a encyklopediích. Hesla ze slovníků vyhledávají děti ve škole i doma už v první třídě. Také i v tomto věku výborně rozlišují hodnoty drobných mincí (což mimochodem není vůbec triviální věc zejména pro cizince) a často si píší svůj "deník z praktické matematiky" ("Math journal"), kde musí každý den popsat jednu běžnou situaci matematickými výrazy -např. krájení pizzy k večeři. Děti si trénují představivost, odhad a matematickou intuici.

5. Princip "Vyjádři se písemně, jak umíš, ale piš"

V prvních dnech pobytu mne udivovalo, že psaní jako vyučovací předmět (zde "script") se vyučuje až od třetí třídy, a to s nikterak velkým důrazem. Děti ovšem už od Kindergarten, tedy přibližně od pěti a půl let, používají "print" - můžeme to nazvat zjednodušeným tiskacím písmem. Tím potom píší i v druhé a třetí třídě (tužkou!) a je obvyklé, že někteří tak vytrvají vlastně až do dospělosti.

Úprava písma se hodnotí minimálně. Není totiž důležité, JAK se co napíše, ale CO se napíše. Kromě již zmíněných "book reports" si děti vedou každý den svůj školní "journal" (deník) - několik vět, zprvu opisovaných, brzy však nahrazovaných vlastními. Zapisují i běžné postřehy ze školní četby, svoje pohádky, básně i příběhy. Píší podle vlastní stylizace dopisy lidem, kteří navštívíli jejich třídu a něco zajímavého jim řekli. Jsou povzbuzovány k tomu, aby často posílaly dopisy prarodičům a kamarádům, vedly si deníky, napsaly o výletě.

Jako Evropané vychovaní krasopisem jsme někdy sice "zírali" na těžko čitelnou změť písmen, ale - myšlenky byly často naprosto originální. Návyk běžného písemného vyjadřování je samozřejmě nesmírně cennou hodnotou po celý život: několikrát jsme si ověřili, že našim americkým vrstevníkům nečiní potíže napsat originální pozvánku, obšírný dopis, zajímavý článek do novin.

6. Čtení jako hodnota a radost

Každá americká škola se snaží, aby děti četly hodně a rády. Dobrá škola - jakou je nepochybně BRS v Pleasantville - se nedostatku dychtivých čtenářů bát nemusí. (Naše vlastní zkušenosti potvrzují, že americká kultura není zdaleka jen kulturou televizní, spíše nás to přivedlo ke kritickému pohledu do vlastních českých řad).

Čtení není "předmět v rozvrhu". Čtení je aktivita prostupující celou výukou.

V prvním a druhém ročníku se kromě čtení uplatňuje i hlasité předčítání. Dětem ve třídě čtou učitelé. Čtou zde rodiče a sourozenci.Čtou zástupci komunity - jako třeba místní policista, starosta, kněz. Čtou také - a to je zvláště hezké - starší občané Pleasantville (podobně jako výraz "žák" se mi příčí výraz "důchodce"). Je to zase jedna z mnohých forem onoho "volunteering", tentokrát přínosného pro obě strany. Děti se učí přirozenosti komunikace s někým starším i ve školním prostředí a návštěvníci rádi sdílí s dětmi prožitek četby, navíc dokonce získají i podněty pro sebe - ve druhé třídě učily děti jednu všemi oblíbenou starší paní základům práce s počítačem .

Naprosto jedinečné místo zaujímá v procesu četby školní knihovna. Tato příjemná místnost , kde pracuje knihovnice jako zaměstnanec školy a několik rodičů jako "volunteers", je přirozeným centrem pro práci s knihou. Každá třída má program knihovny "v rozvrhu" jednou týdně. Předčítá se k různým tématům výuky, diskutuje, starší děti mají chvíli na své čtení, všechny si pak mohou knihu vypůjčit a za týden ji zase vrátit. Do školní knihovny mohou děti zaběhnout i ve volných chvilkách během vyučování.

O městské knihovně v Pleasantville se zmíním v této souvislosti jen stručně, tato krásná, kultuře, lidem a dětem přející instituce by si ovšem zasloužila delší zhodnocení. Školní děti ji často navštěvují, ať už se svými učiteli v rámci speciálních programů, nebo samy, kdy si hledají literaturu pro zpracování zadaných témat, píší si zde po škole domácí úkoly, pracují s počítačem nebo si prostě čtou. (Menší děti si tu hrají na koberci a ty úplně nejmenší spí v kočárcích mezi regály, popř. je zrovna maminky kojí ). Městská knihovna také pravidelně obesílá školu, tj. každého žáka, programem svých bohatých akcí.

Ve třetí a čtvrté třídě probíhá neoficiální soutěž "Reading Logs". V natištěné tabulce si děti zaznamenávají tituly knih se stručným hodnocením. Rodiče svým podpisem stvrzují, že děti skutečně tyto knihy v tomto počtu přečetly. Na konci měsíce se vyhlásí vítěz třídy, dostane diplom a - knihu jako odměnu. O pravidelných "Book Reports" jsem se už zmínila (viz 4.,5.).

Také "Book Fair" ( viz II) se snaží zdůraznit, že čtení je nejen zdrojem poznání, ale i radostí a hodnotou samo o sobě. Není to pouhá výstava knih, protože ve škole jsou zároveň i další programy, např. setkání s autory či ilustrátory dětských knih. Minulý rok byl připraven letáček, na kterém každý z učitelů uvedl svoji oblíbenou knihu z dětství. Děti si tak zvědavě četly, kterou knihu měla ráda právě jejich paní učitelka, a také rodiče s potěšením často nacházeli svoje zamilované tituly.

Všechny snahy vychovat dobré a dychtivé čtenáře se soustřeďují zejména na měsíc březen - obdobou našeho Březen - Měsíc knihy - je zde "Reading Month", či "Parents As Reading Partners". Celou akci opět připravuje PTA ve spolupráci se školou (ne naopak). Každý rok je tato školní měsíční akce trochu jiná, něčím jiným zajímavá.

Některé dny mají rodiče dětem předčítat (doporučená doba, ke které se zaváží podpisem, je 15 minut). Nejen však číst, mají s nimi o těchto knihách mluvit, snažit se jim představit a nabídnout oblíbené autory svého dětství, vyhledat knihu vydanou v roce, kdy se narodili oni nebo jejich děti, vypracovat si seznam oblíbených titulů rodiny. Čtení je praktická záležitost: děti mají za úkol přečíst si novinové titulky, návod k dětské hře, recept na pečení chleba, inzerát v místních novinách, instrukce na hasicím přístroji. Více čtení se kombinuje se snahou nepoužívat po tyto dny televizi ani počítač (pro počítačové hry). Rodiče s dětmi se mohou dobrovolně rozhodnout, zda takovou věc dokáží, a pak se k ní písemně přihlásí. Každá rodina dostane i bohatý seznam aktivit, které je možno dělat, když je televize vypnutá. Škola upozorní rodiče na webové stránky knihoven v okolí, doporučí tituly dětské četby apod.

Nezáleží na tom, jakými prostředky budou rodiče sdílet s dětmi radost ze čtení - asi v tomto smyslu k nám promlouvají rady a podněty pro rodinnou četbu. Důležité je předat dítěti zkušenost četby jako cennou a radostnou aktivitu.

7. Umění mluvit před jinými

Na schopnost (dovednost) mluvit ("speaking skills") se klade stejný důraz jako na výchovu dobrého čtenáře a dobré písemné vyjadřování. Děti čtou spolužákům své samostatné práce a jsou připraveny na zodpovídání dotazů, kterých bývá spousta, jak už víme. Od třetí třídy také obhajují a vysvětlují své projekty na "Science Fair" (viz dále), dopoledne komukoliv ze školy, večer rodičům.

Každá třída se prezentuje jednou v roce divadelní hrou, kde má každý- byť malou- vlastní roli a několik skupinových, často se zpívá a tančí. Tato tradice školních divadelních představení je v Americe prastarý a osvědčený způsob vystupování na veřejnosti. Od jednoduchých ( ne však primitivních! )her v první třídě se jejich úroveň pozvedne na téměř profesionální na High School. Každoročně brzy na jaře sehraje soubor studentů High School v Pleasantville v režii učitele hudby a divadla sérii představení, na které se chodí dívat celé město a okolí. Několikrát v jeho průběhu jsem se musela opětně dopracovat k faktu, že to jsou "jen" středoškoláci. Úroveň divadelního projevu, zpěvu, hudby ( při tom jediném pomáhá městský orchestr),baletu a výpravy byla totiž naprosto vynikající.

Stejně jako u návyku písemného vyjadřování se také umění mluvit před lidmi objevuje jako přirozená a cenná zkušenost v dospělosti. Na všech veřejných setkáních nejrůznějšího druhu (a zažili jsme jich dost )vystupovala valná většina Američanů se zdravým sebevědomím, mluvili klidně a k věci, ctili zákony diskuse , zdařilému projevu s úsměvem tleskali. Pochopili jsme záhy, že trémisty,rozvleklé řečníky a notorické oponenty objevíme jen výjimečně.