Byli jednou dva aneb výchova dvojčat v Čechách

Milí návštěvníci těchto stránek, protože se jako každá maminka či tatínek občas "dmeme pýchou nad geniálností našich dětí" - VY NE?, toužíme se o našich radostech i starostech podělit s Vámi. Tyto stránky nechť tedy slouží pro Vaše pobavení, inspiraci nebo prostě jen jako informace, jak to vypadá, narodí-li se najednou miminka dvě.

Strůjcem těchto stránek je máma, táta má na starosti cenzuru, jsou z pohledů dětí (modře) - inspirováni Prevítem a maminka má svůj komentář (červeně). Berte je, prosíme, s rezervou, nemáme patent na rozum ani na výchovu dětí (slova v uvozovkách jsou většinou míněna ironicky).

Jak to celé začalo:

To se máma s tátou potkali, zamilovali, začali spolu bydlet a zjistili, že to asi bude fungovat, že jim je spolu moc hezky. Časem došli tudíž zákonitě k závěru, že by bylo hezké, kdyby to své soužití mohli sdílet s nějakým prima cvrčkem, kterému by předali svůj "fantastický genetický odkaz". Oba si moc přáli hezkou, hodnou, milou holčičku a hned jí dali jméno "Anička" - HIHI. Nutno podotknout, že oba naši milí rodičové jsou rozvedení a tatínek je z prvního manželství otcem tří prima dospěláků, našich sourozenců.

Jenomže se nedařilo, poté maminka navštívila pana doktora, ten ji poslal na nějaká vyšetření, předepsal hormonální léky a maminka je začala užívat. Mezitím tatínkovi také jedna prima teta doporučila vitamin E (je trochu starší než maminka, tak aby prý neměl jednou potíže s prostatou…..). Dneska má tatínek vitamín E zakázaný - od maminky.

Tak čas plynul a asi po půl roce ti dva odjeli na dovolenou na chalupu do Krkonoš. Tam pak mamince začalo být špatně (specielně po houbové smaženici korunované šampaňským), pořád byla nějaká unavená a chtělo se jí spát. Mezitím také začala malinko přibírat,ehm, sehnala si dietu - dělená strava podle Lenky Kořínkové a snažila se jí držet. Protože jí to moc nešlo, od původního záměru ustoupila a s poznámkou, že těch pár kilo stejně nesundá, vyrazila koupit větší džíny, také botky "briketky" na hóódně vysokém podpatku, po kterých dlouho toužila a v pátek, po návratu z chaloupky si naši milí rodičové zakoupili na září zájezd do Tuniska. Prostě se s námi pořád tak nějak nepočítalo (to bylo v srpnu 1998).

V pondělí šla maminka na pravidelnou prohlídku na gynekologii (ještě dneska se bavíme, když si na to vzpomeneme). Řekla mu, že je jí nějak špatně, a že by bylo zvláštní, kdyby otěhotněla v době, kdy s tím vůbec nepočítala, tak připouští i možnost žaludečních vředů. Pan doktor mamince udělal ultrazvukové vyšetření, a když sestřička vypískla: "jé a jsou tam dva" - maminka se posadila, vytřeštila oči a povídá: "co dva?????" Potom pan doktor mamince řekl: "Vředy opravdu ne, čekáte dvojčata, ale nechtěl jsem Vám to ještě říkat, občas se totiž stane, že jeden zárodek zanikne, tudíž jsem nechtěl, abyste se radovala předčasně!" Zaniknout - to by tak hrálo. A kterej - já nebo brácha????. To byl osmý týden těhotenství. Také jí bylo hned oznámeno, že těhotenství je rizikové, pan doktor potom vyplnil neschopenku a mimo jiné doporučil zrušit zájezd do Tuniska, protože cestování letadlem je v tomto případě velice riskantní.

Jednak dodnes nechápu, jak je možné, že mi nedošlo mé těhotenství. Připouštím pouze jednu možnost, prostě jsem po několika marných nadějích (můj MS nebyl nikdy zrovna nějak přesný) nechtěla uvěřit, že bych mohla být těhotná. Navíc jsem průvodní příznaky často studované v knihách měla na vlastním těle příležitost pocítit poprvé a i přesto, že jsme miminko chtěli a dělali všechno pro jeho početí (to všichni znáte), nebyla jsem připravená. Jestli jsem se RADOVALA? Byla jsem v šoku. Tolik "štěstí" najednou? Zřejmě se Vám má reakce bude zdát velice podivná, ale dvojčata jsem jaksi neplánovala (ani tatínek) takže mne při představě, co nás čeká, spíš "jímal děs a hrůza". Proto jsem se smála, brečela najednou a nevěděla, jak to "tatínkovi" mám říct, aby to vůbec přežil. Mimochodem - měl z toho na straně jedné poměrně velkou legraci - na druhé straně obrovský strach. Ač "rodil" počtvrté, přeci jen dvojité a rizikové těhotenství ještě "nezažil". Tak jsem okamžitě nastoupila na nemocenskou, stornovali jsme zájezd, džíny jsem schovala, boty odložila na "napřesrok" a protože jsme bydleli v pronajaté, poměrně drahé dvougarsonce a navíc jsme předpokládali, že sama s miminky v pátém patře paneláku zešílím, vrátili jsme se zpátky tam, odkud pocházím, do rodinného domku mých rodičů. Byli poměrně nadšení (hlavně budoucí dědeček), ale moje maminka coby budoucí babička hned v úvodu prohlásila: "Ale o svoje děti se budeš starat sama, já se budu chodit hlavně mazlit!". Zřejmě, chudinka, netušila, že si pár měsíců poté na sebe "uplete" parádní bič.

Tak a takoví "fešáci" jsme byli v tom osmém týdnu

Tahle "fotečka" je z 12. týdne, nic moc, ale věřte, za to může pan doktor, nemá moc kvalitní foťák!

Ke konci pátého měsíce šla maminka na o něco přesnější ultrazvukové vyšetření (vzala tatínka s sebou) a když jim pan doktor přepočítal naše prstíčky a řekl, že vypadáme v pořádku (aby ne!!!), tak si představte, že se ta naše zvědavá maminka musela zeptat, cože prý v tom bříšku vlastně má (no přece nás, mami!!). Pan doktor zkoumal - pořád nás "stěhoval a dloubal", abychom se předvedli. Tak jsme jim TO nakonec ukázali - chtěli to, mají to. Takže dva kluci.

Každá maminka ví, že vyšetření, která v těhotenství absolvuje (či absolvovala) je podstatně víc. Díky tomu, že mám skvělého lékaře, který pro své pacientky hodně dělá, nemusela jsem na vyšetření chodit jinam, než do jeho ordinace, sám mi zařídil porodnici (až poté jsem s úžasem zjistila, že některé maminky si objednávají porod samy) a jediné mé cesty mimo jeho ordinaci vedly na interní vyšetření a ultrazvuk, který mají v Apolinářské technicky dokonalejší.

Těhotenství probíhalo poměrně pohodově, opominu-li ranní nevolnosti v prvních čtyřech měsících, záchvaty zuřivého hladu v momentě, kdy jsem odcházela z oběda, bolesti v zádech a v neposlední řadě i zvětšující se objem pasu. Brala jsem jód, železo, jedla hodně ovoce a zeleniny, snažila se dodržovat pitný režim a opravdu pomalu připravovala výbavičku. Pomalu proto, že jsem dost pověrčivá a bála jsem se o to naše velké štěstí (štěstí teď už bez uvozovek - připravila jsem se na to, že bude dvojité). Do toho jsme bourali pár příček, malovali, vylepšovali byteček, aby se našim dvěma novým mužským u nás líbilo. Hodně jsem se těšila také na to, že konečně budu mít čas uvařit teplou večeři, budu mít pořád uklizený byt, stihnu plést, šít, číst knížky - to všechno jsou činnosti, které jsem při pracovním vytížení nestíhala, takže jsem si je chtěla na mateřské trochu vychutnat.

A tak nastalo velké těšení