I dospívající potřebují rodiče

Psychologové dnes soustřeďují svou pozornost na to, co se děje ,uvnitř´: Jak jsem zasažen a jak prožívám (prožívám-li) to, že pomalu přestávám být dítětem? Jak jsem zasažen a jak prožívám to, že moje dcera nebo syn se mění a už nikdy nebude tím ,maličkým´?

Puberta již dávno přestala být tabuizovaným tématem. V jistém ohledu se dá říci, že otázky a problémy dospívání se staly věcí téměř veřejnou, především díky vlivu masmédií a komerční kultury. Zejména televizní seriály, hudební pořady a některé časopisy, které se cíleně zaměřují na teenagery, silně přispívají k utváření nových norem a standardů pro chování a prezentaci dospívajících. Kultura mládeže, která dříve vznikala jako opozice ke kultuře dospělého světa, se ve svém hlavním proudu stává stále větší měrou tolerovanou či dokonce respektovanou právě světem dospělých.

Ve srovnání s dobou před několika desítkami let se celé období dospívání výrazně prodloužilo a ztratilo jasné hranice. Zejména přechod z období adolescence do dospělosti nemá svoje jasná kritéria. Veřejné rituály a iniciační obřady vymizely, také dřívější pomyslné „mezníky dospělosti“ spojované s ukončením středoškolského vzdělání nebo s návratem ze základní vojenské služby ztrácejí na dřívějším významu. Vzdělávání a profesní kvalifikace se stává celoživotní záležitostí. Dvacetileté dívky přestávají rodit první děti několik měsíců po uzavření sňatku a ani ta vojna už není to co bývala.

Konflikty nesou hůře dospívající

Začátek dospívání spojený s pubertou býval tradičně hodnocen jako zvýšeně konfliktní období mezi rodiči a dětmi. Novější empirické výzkumy to ale nepotvrzují. Pokud se konflikty objevují, jde většinou o vyhrocení situace, která byla charakteristická už v dětství. Dříve často zmiňovaný „generační konflikt“ a přímé střety je dobré vidět odděleně. Aktuální hádku či konflikt obvykle prožívají hůře adolescenti než jejich rodiče. Obecnější hodnocení obou generací však může být jiné. Rodiče často (a nevědomě) připisují větší váhu těm charakteristikám vlastních dospívajících dětí, která jsou právě jejich „bolavými místy“, tj. které sami u sebe nebo pro sebe považují za nepříjemné a nežádoucí. Neuvědomují si ovšem, že dominanty v sebehodnocení a osobní citlivosti jejich dcer a synů jsou často odlišné. Také si často nejsou ochotni připustit, že dospívání synů a dcer je zasahuje v období života, které bývá – podobně jako adolescence – označováno jako kritické: Nástup vlastního stárnutí, bilancování dosavadního života a svým způsobem již omezená a determinovaná osobní životní perspektiva – to vše je zasahuje v okamžiku, kde jejich děti mají takříkajíc vše před sebou a ještě se toho často až příliš vehementně dožadují...

Co vlastně očekávají dospívající od svých rodičů? Moc se zde zobecňovat nedá, ale je dobré si uvědomit, v čem je vztah k rodičům odlišný od vztahu k vrstevníkům. V případě vztahu k vrstevníkům jde často především o vlastní „zhodnocení“, ve ä ä vlastní rodině zase často dominuje snaha o „zrovnoprávnění“ vlastní pozice, o uznání osobní hodnoty svého dospívajícího dítěte ne v rovině perspektivy a přání či dokonce podmínky („měl by jsi být takový...“) ale v rovině aktuální reality („beru, přijímám tě a uznávám takového, jaký jsi“). Vzájemná akceptace je totiž tím nejlepším ukazatelem, že z nesymetrického a závislého rodič – dítě, „vyrostli“ do nového dospělého vztahu oba dva.

Vzájemného akceptování

Jak však vzájemnou akceptaci uvést do života? Jednodušší by bylo, kdyby rodiče i jejich dospívající děti dokázali vzájemně uznat, že pro obě strany je to přibližně stejně obtížné. Pro každého ale z jiného důvodu. Jak ukazují některé výzkumy, dospívající si často myslí, že na ně rodiče nemají čas. Rodiče zase častěji trpí často pocitem, že se dětem už nedokáží přiblížit a jsou bezradní, jak k nim vlastně mají přistupovat. Každý ze zainteresovaných má svoje svoje potřeby a svůj zorný úhel pohledu.

Přirozenou potřebou rodičů je zhodnocení jejich rodičovské jejich rodičovské role. Uvědomují si, že končí fáze direktivního a relativně snadného vedení svých potomků a že jejich přímý vliv na to, co jejich syn či dcera dělá, přirozeně klesá. Pro vlastní sebepotvrzení a sebeúctu potřebují vědět, že svému synovi nebo své dceři dali do života „správný základ“, a chtěli by o tom ujištění. V souvislosti s tím prožívají silnější obavy, zda si jejich dítě „umí v životě poradit“ a zda se nedalo „na špatnou cestu“.

Pro dospívajícího jsou však dominantní jiné pocity a potřeby. V konfrontaci s vlastními rodiči se potřebuje především ujišťovat, že dobře a správně je to tak, jak to dělá on sám. Nabízejí-li mu rodiče spíše starosti či kritiku, zvyšuje to jeho zneklidnění nebo i zlost. Většina adolescentů nechce vidět svoje rodiče ani jako nedotknutelné autority ani jako rovnocenné „kamarády“. Pro řadu adolescentů je ideální pozice rodiče „štědrý mecenáš“, případně „odborný poradce“, kterého si dospívající sám vyhledává, když to chce a to potřebuje. To zase někdy dráždí a zvyšuje úzkost rodičů.

Pokud si každý prosazuje pouze tu svoji pravdu, vzájemnou komunikaci to spíše zablokuje. Dobré je, když obě strany mohou vyjadřovat svoje pocity, když se toho neobávají ani se za to nestydí. Zde je velmi důležité, aby každý mluvil pouze sám za sebe a neříkal že ví, co si myslí „ten druhý“. Naděje na vzájemný respekt, důvěru a vzájemně uznávaná pravidla společného života se tím zvýší.