Ty jsi ale citlivka!

I samo slovo „přecitlivělost“ je dost často spojené s trochu negativní představou člověka, který si všechno „moc bere“, vyžaduje „extrabuřty“, prostě se neumí přizpůsobit tak jako ostatní. Teprve v posledních několika letech se situace pomalu mění k lepšímu.

Mireček byl trochu jiný už od narození. Druhé dítě v rodině, očekávané a milované, bezproblémový porod – a přesto jako by byl věčně neklidný a nespokojený. Úplně jiný než jeho o tři roky starší bráška. Jako miminko stále křičel, nedařilo se ho uspat a stačilo, aby v zámku zachrastily klíče, a Mireček byl znovu s křikem vzhůru. Se starším bráškou rodiče chodili na dětské oslavy, brali ho do restaurace a na koupaliště. Mireček si hlučnější zábavu vůbec neužíval a každou takovou akci zaplatili několika dny, kdy byl úplně vykolejený. Brzy se naučili, že zkoušet s Mirečkem plavání kojenců anebo cvičení rodičů s dětmi není dobrý nápad. Návštěva Matějské pouti se proměnila v horor. Dětské představení s fanfárou, zahranou na začátku, museli potupně opustit. Snaha ho „otužit“ pobytem v hrací skupince selhala. Opakované zkušenosti nakonec vedly k tomu, že ho maminka k velké tatínkově nelibosti začala chránit před „hlučným a barevným světem“. Jak to ale bude dál, až půjde Mireček do školky?

Hypersenzitivita je něco, s čím přicházíme na svět, není to naše volba ani se ji nemůžeme nějak tréninkem odnaučit. Takové děti se musí od počátku potýkat se světem, který je jiný než svět těch ostatních. Intenzivnější, barevnější, hlučnější, a také víc zahlcující, stresující, víc bolestivý… Žít s přecitlivělostí je rozhodně obtížné. A to i pro dospělé, natož potom pro děti, které se teprve musí naučit, jak s ní zacházet. Zároveň je to ale dar, nebo chcete-li, specifické nadání. Zvláštní vloha, která umožňuje vnímat svět s mnohem více podrobnostmi. Budete-li někdy v situaci, kdy je třeba najít nouzový východ, buďte si jisti, že váš hypersenzitivní kamarád ví přesně, kde je. Prostě si všímá i zdánlivě nepodstatného.

Tak trochu obtížné děti

Hypersenzitivní děti jsou „jiné“ už od začátku. Protože se snadno dostanou do začarovaného kruhu přetížení a vyčerpání, je pro rodiče často oříšek v klidu je vykoupat a nakrmit, o spánku nemluvě. Obvykle neleží a v klidu neusínají jako podle příruček, ale křičí a křičí a vyžadují podporu a blízkost svých lidí. Jít s hypersenzitivním miminkem do hlučné restaurace? Kdeže… možná bude chvíli sledovat okolí, ale nejspíš potom prožijete noc pláče a vyčerpání. Ještě dlouho poté, co bude sousedův synek usínat sám ve svém pokojíčku, bude vaše hypersenzitivní dítko vyžadovat večerní rituál, naprosté ticho, anebo třeba stále stejnou pohádku z přehrávače.

Hypersenzitivní dítě má „radar“ na nepohodu a neutajíte před ním žádný konflikt. Prostě cítí, že něco není tak, jak říkáte, a bude se to nejspíš snažit nějak napravit. Nespravedlnost se ho dotýká přímo bytostně. Chcete-li takovému dítěti připravit zážitek, na který opravdu nikdy nezapomene, vyprávějte mu o ztracených zvířátkách nebo mu přečtěte něco z Andersena. A nenechte se mýlit, až bude za pár let stavět na odiv svůj cynismus.

Noční můra: kolektiv

Prubířským kamenem pro hypersenzitivní děti je vstup do školky anebo do různých předškolních kroužků. Na plavání kojenců nevydrží, protože je tam hluk, zvuky se odrážejí od stěn, paní cvičitelka zpívá falešně a voda je mokrá. Anebo se mu tam chvíli líbí, a najednou jako když utne – a pod vodu už ho nikdo nedostane. Kdo ví, proč vlastně? A ve školce? Pro děti s vysokou senzitivitou může být pobyt ve školce noční můrou. Příliš mnoho dětí. Příliš mnoho zvuků. Pachy z jídelny. Nemožnost si zalézt do ticha a chvíli vydechnout nebo si hrát sám. Vnímané očekávání ze strany rodičů („Bude se ti tam líbit, mně se tam taky líbilo.“ „Přece nebudeš brečet, už jsi velký kluk…“), požadavky učitelek, boj o vlastní (obtížně vnímané) hranice mezi ostatními dětmi…

Hypersenzitivní děti nebývají oblíbenými favority dětí ani personálu. Jsou to typičtí pozorovatelé, působí často zakřiknutě, ale přitom „dělají problémy“ tam, kde jsou jiné děti v pohodě. V kolektivu se budou dlouho držet trochu stranou, dívat se, co dělají ostatní, a nebudou do toho nijak zasahovat. Ledaže by usoudily, že nějaké dítě nutně potřebuje pomoct, protože mu někdo ubližuje. Potom se ale zase stáhnou. Často končí v roli outsiderů, když mají štěstí, najdou si dobrého kamaráda a společně se drží stranou. Časem začnou svou zvýšenou vnímavost možná používat k přizpůsobení: všimnou si, jak se chovají silné a respektované děti, a začnou je napodobovat.

Mýtus mírného tichošlápka

Čtyřletá Libuška je podle rodičů dost svéhlavá a vynucuje si věci hlava nehlava. Jako zrovna teď: maminka se s Libuškou stavila před obědem na chvilku na hřišti. Bylo tam několik dětí podobného věku. Libuška se dlouho osmělovala, než se odvážila blíž. Bylo vidět, že by se chtěla připojit ke společnému klouzání po skluzavce, ale i když si už konečně stoupla do fronty, vždycky nakonec pustila nějaké jiné dítě před sebe. Nakonec ji děti začaly ignorovat… Maminka už zavelela k odchodu, ale vtom se Libuška začala vztekat. Holčičku před sebou ošklivě odstrčila a dostala „záchvat hysterie“, jak to maminka nazývá. Ostuda a vzpouzející se dítě na odchodu ze hřiště…

S hypersenzitivitou se často pojí představa dítěte, které je stále tiché, mírné, empatické a nijak se neprosazuje. To ale rozhodně není pravidlo. I hypersenzitivní děti dovedou být protivné, hlasité, ztropit pěknou scénu. Dokonce se stává, a není to tak vzácné, že okolí vnímá hypersenzitivního člověka jako egoistu a protivné stvoření, které se prosazuje na úkor ostatních. To proto, že hypersenzitivní lidé často s obtížemi rozlišují hranice – své i cizí. Zároveň jsou zvyklí se vciťovat do potřeb a pocitů ostatních natolik, že ztrácejí ze zřetele vlastní zájem. A tak dost často úslužně čekají a dávají přednost druhým, až na ně při symbolickém (i skutečném) rozdělování dortu nedojde vůbec… Teprve teď, když jsou jeho hranice dávno překročeny, se začne hypersenzitivní člověk prosazovat, začne žádat také něco pro sebe. Teď už ale silou své frustrace, často agresivně a pro okolí nepochopitelně. Vždyť očekával, že i ostatní budou vnímat jeho potřeby, tak jako vnímá on ty jejich.

Na špatné cestě?

Máme-li v okolí hypersenzitivní dítě, je dobré vědět, že tento dar s sebou nese i zvýšené riziko, že se dítě pod vlivem okolí vydá na cestě životem chybným směrem. Ne že by se z něj měl stát onen pověstný „popelář“ nebo že by mělo „růst pro kriminál“. To spíš může, vedeno svou snahou zavděčit se autoritám a nebýt outsider mezi ostatními, symbolicky uvěznit samo sebe a začít se vnímat jen očima těch druhých, plnit jejich (i nevyřčená) očekávání. Protože nevnímají jasně své hranice a ani hranice ostatních, často přestávají vnímat vlastní tělo a jeho signály (typicky včas nevnímají přetížení, chlad, žízeň). Zároveň přestávají symbolicky věřit vlastním očím a uším, dají na to, co jim o světě tvrdí ostatní. Získávají přesvědčení, že jsou takoví, jaké je vidí ostatní lidé, a přebírají jejich cíle a přání za vlastní.

Hypersenzitivní děti, hypersenzitivní rodiče

Nejen studie na dvojčatech ukazují, že hypersenzitivita má dědičnou složku, kterou nemůžeme opomíjet. Je pravděpodobné, že hypersenzitivní dítě má nejméně jednoho z rodičů také hypersenzitivního.

Hypersenzitivní rodiče, kteří si se svou jinakostí zatím nevědí rady, mohou dítěti život velmi ztrpčovat. Typicky se mohou snažit dítěti předat své – nepříliš vhodné – způsoby zvládání. Stejně jako jsou nevšímaví k vlastním hranicím, k vlastním potřebám a svému tělu, to mohou vyžadovat i od dítěte, tzv. „aby ve světě obstálo“. Když si sám rodič není ani vědom vlastní extrémní citlivosti a její projevy odmítá nebo považuje za slabost, může v dítěti nevědomky vypěstovat stejné odmítnutí sebe sama. Nebo ho naopak mohou držet jako v bavlnce, chránit před obtížemi okolního světa, zklamáním i před konflikty. Mohou na ně přenést svůj strach ze světa. Zároveň pro ně může být takové dítě samo zdrojem přetížení…

Opatrně s diagnózami

V době, která tak ráda lidi hodnotí, testuje a škatulkuje, je s podivem, jak málo se o hypersenzitivitě jako takové mluví. Snad naštěstí to (zatím) není žádná samostatná diagnostická kategorie, zároveň je tu ale riziko, že nápadné projevy hypersenzitivity povedou odborníky i laiky k často zavádějícím závěrům. S přecitlivělostí na určité podněty se setkáváme i u dětí s diagnostikovanou poruchou autistického spektra, u dětí s ADHD nebo s vývojovou dysfázií. Specifické projevy, které plynou ze zvýšené vnímavosti k okolnímu světu, můžeme v roli odborníka velmi snadno onálepkovat nelaskavými termíny jako „neuroticismus“, „nepřizpůsobivost“… a mnoha dalšími.

Autorka je psycholožka a psychoterapeutka.