Pozdravit je základ slušnosti

Do redakce Informatoria 3-8 přišel dopis z jedné mateřské školy, že by učitelky zajímalo téma pozdravů i podávání ruky mezi učiteli a dětmi.

Zdravení a podávání ruky patří mezi pravidla slušného chování, a ta by mělo ovládat každé dítě ještě před nástupem na základní školu, tedy v období, kdy navštěvuje mateřskou školu. Už dvou až tříleté dítě by mělo umět pozdravit, ať už své kamarády, přátele nebo kolegy rodičů, či sousedy a v menších komunitách, například na vesnicích, prakticky každého, kdo vypadá starší.

Bohužel se dnes často setkáváme s neslušným chováním u mnohých dospělých. Není výjimkou, že dítě vidí například řidiče autobusu, který cestujícím z nějakého důvodu vynadá, prodavačku, která mu neodpoví na pozdrav, dokonce se může setkat i s lékařem nebo sestrou, kteří na jeho rodiče mezi dveřmi křičí (uvádím skutečné příklady "ze života")…

Jak rodiče, tak pedagogové mateřských škol však mají velikou moc. Mohou si říct: "To, že se někdo chová značně neslušně, neznamená, že já se budu chovat podobně." A dokážou tak ovlivnit slušné chování dětí, ba celé nové generace.

Když potkáme starou sousedku, která dítěti ani nám neodpoví na pozdrav, neměli bychom se rozčilovat, ale je lepší dítěti vysvětlit, že třeba má ta paní špatný den (vždyť jindy přece zdraví), a když se k nám hrubě zachová prodavačka nebo řidič autobusu, je na místě vysvětlení, že někteří lidé se bohužel v dětství nenaučili slušnosti, ale my to po nich rozhodně opakovat nebudeme…

Co se týče podávání ruky, to obvykle tvoří součást pozdravu. Je však i vyšším stupněm vyjádření přátelství nebo vztahu. Podání ruky patří na celém světě k nejrozšířenější formě pozdravu. Kdysi podání ruky dokazovalo, že v ruce nedržíme zbraň, proto musí být symbolika podávání ruky tak čistá.

Podávání ruky k pozdravu je prastarý zvyk, který je navíc v křesťanském prostředí podpořen rituálním podáváním ruky při bohoslužbách. Faktem ale je, že v některých kulturách se používají jiné vítací rituály, například tření nosů nebo tváří o sebe či spojení rukou dlaněmi k sobě pod bradou s úklonou hlavy, a mnoha dalšími způsoby.

Internetová diskuse

Podávání ruky mezi dětmi a učitelkami v mateřské škole se stalo námětem internetové diskuse na www.babyonline.cz. Jak se k tomu rodiče, v tomto případě tedy v naprosté většině maminky, staví?

• U nás děti, když přijdou do školky, podávají paní učitelce ruku a říkají dobrý den, to samé při odchodu, jen na shledanou… No a dneska mi paní učitelka řekla, že od zdravení podáním ruky budou upouštět, že si rodiče stěžovali, že je to pro děti náročné. Co je ale náročného na podání ruky, to nechápu, když to zvládne naše tříletá Stázina, která tam je skoro nejmladší? Teď jí budu muset vysvětlit, že už zdravit rukou nemá, a ona to tak ráda dělala, připadala si alespoň důležitá a mně se to popravdě taky líbilo… Jsem zvědavá, jakých stížností od rodičů se v naší školce ještě dočkám…
• U nás děti jen zdraví bez podání ruky. Domluvila bych se s učitelkou a nechala zdravení na každém dítěti, jak chce ono samo.
• U nás se zdraví a říká na shledanou bez podání ruky.
• Baruška chodí do školky od dvou let a od dvou let tu ruku podává. Takže buď je mé dítě prudce geniální, nebo ostatní rodiče v tvé školce totálně prudí. No, volím druhou možnost…
• Nějak jsem nepochopila, co je na podání ruky těžkého… Mně to přijde naopak moc pěkné, podat si s učitelkou ruku.
• Děti se tím učí určitému respektu, asi i pokoře, prostě nějakým pravidlům. Fakt nechápu, proč to někomu vadí!
• Právě, navíc to pokládá takový základ slušnému chování, i dospělí si přece podávají ruce…
• U nás ve školce také děti při příchodu do školky a odchodu domů podávají učitelkám ruku, ještě loni to bylo pouze v jedné třídě v rámci lekcí slušného chování, a letos to zavedli v obou třídách z toho důvodu, aby měli přehled, kolik dětí mají ve třídě. Někteří rodiče se totiž ani nenamáhali s nějakým předáváním dítěte učitelce. Do předání dítěte učitelce za něj ručí rodiče, ale to si někteří asi neuvědomují, protože jsem už kolikrát viděla, jak dítko dovedli jen před šatnu a pak upalovali do práce.
• Za chvilku děcka nebudou muset nic, protože by to podle rodičů nezvládla… Stázina zvládá spoustu věcí, i když si někdy babičky myslí, že ji trápím…

Jak je vidět z této internetové diskuse, většina rodičů, která se jí zúčastnila, podávání ruky s učitelkou při příchodu do školky i při odchodu domů vítá, nebo jim alespoň nevadí.

A co na to odborníci? "Cokoliv se děti naučí o slušném chování, je dobré. Například v Belgii si podávají ruce děti s učiteli také ve školách. U nás mi to ve školách přijde trochu nepřirozené, tedy spíš nezvyklé. Pokud bych ale měla říct, jestli ano, nebo ne, tak ano, jsem pro! Pozdravení, prosba, poděkování, ale i dát přednost, umět počkat, neskákat druhým do řeči, počkat s jídlem, až když všichni sedí u stolu, jíst slušně, zajímat se o druhé - cokoli z toho se dítě naučí, je skvělé! V mateřských školách mi vadí jen tykání, a to mi vadí dost! Je to z angličtiny, to bych i chápala, ale vadí mi, že děti pak nerozlišují různé role. Tykáme příbuzným, kamarádům, známým, vykáme cizím lidem, paní učitelce, lékařce, prodavačce. Přijde mi dost nebezpečné, když jsou pro děti všichni ‚ty', nebudou si umět od těla držet lidi, kteří jsou ‚vy'," říká psycholožka PhDr. Ladislava Lažová, která spolupracuje s řadou mateřských škol a je autorkou knihy Mateřská škola komunikuje s rodiči (Portál 2013).

Co symbolizuje podání ruky

"V naší západní civilizaci se traduje, že podáním ruky člověk naznačuje svůj dobrý úmysl, protože jeho pravá ruka je beze zbraně. Stisk ruky je vnímán jako symbolické spojení a samotný dotyk a způsob stisknutí ruky má pro oba aktéry nezaměnitelnou výpovědní hodnotu. Podle tvrzení některých citlivých lidí můžeme v této poměrně krátké chvilce ze zkušenosti poznat charakter i úmysl toho, s kým si ruku podáváme," uvádí pedagog Mgr. Ivo Vodička na svých webových stránkách o levácích a leváctví a dodává: "Je obecně známo a přijímáno, že při vítání nebo loučení nabízí pravou ruku k pozdravu osoba společensky významnější, člověk dospělý nebo jen starší. Podání ruky levé je považováno za projev nevychovanosti, společenského odstupu, vzdoru, nebo dokonce nepřátelství. Výjimkou z tohoto pravidla je skautské podání ruky, při němž se podává ruka levá s mírně odchýleným malíčkem, při němž se oba malíčky do sebe zaklesnou. Pokud nejsme skauti nebo nejsme zrovna na návštěvě skautského tábora, platí, že se při pozdravu, loučení nebo stvrzení ujednání drží leváci obecných zvyklostí."

Popularizátor společenské etikety Ladislav Špaček také uvádí, že se samozřejmě vždy podává ruka pravá, a to i u leváků, a podává se ruka celá, nikdy ne jen prsty, protože by to působilo dojmem, že jsme nedbalí nebo o toto gesto nestojíme. Lidé se podáním ruky poprvé dostávají do blízkého kontaktu, utvoří si o druhém první dojem. Je to určitý projev přátelství, ale i jistá pocta, kterou osoba společensky významnější projevuje osobě méně významné.

Leváci a podávání ruky

Mgr. Vodička uvádí, že i levák používá k pozdravu vždy ruku pravou, protože musí počítat s tím, že jeho protějšek vůbec nebo s největší pravděpodobností neví, že si podává ruku s levákem. Pokud levák nebo pravák nabídne k pozdravu ruku levou, způsobí druhému neobvyklý a nepříjemný zážitek, který může být vnímán jako záměr druhého překvapit a předvést svoji sílu.

"Malý levák, který je pro svůj věk osobou společensky méně významnou, se do takové situace dostane stěží, protože právě jemu je podle společenských zvyklostí ruka nabízena a jemu ji stačí přijmout a pohyb jen napodobit.

Přesto však oficiální společenské události v rodině nebo na veřejnosti, kdy se najednou oči všech přítomných obrátí k dítěti, nejsou pro malého leváka lehké, i když společenská propast mezi dospělými a dětmi není dnes tak veliká jako v minulosti. Seznamování se s dospělou osobou, která postavou i společensky ční nad dítětem, může pod tíhou okolností vyvolat v levákově duši nejistotu a dítě pak reaguje zkratkovitě. Přestože ví, že má podat k pozdravu ruku pravou, v poslední chvíli podvědomě použije ruku levou, což si většinou vzápětí uvědomí samo nebo podle reakce ostatních," říká Mgr. Vodička

A popisuje, že malému levákovi pomůžeme například tím, že ho vezmeme za levou ruku a jsme mu v takovéto situaci oporou, pomůžeme mu drobnými šeptanými radami nebo malým naznačením pohybu. Leváčkovi navíc zůstane k pozdravu jen ruka pravá, která je v tomto okamžiku tou rukou správnou. O něco starším nebo odvážnějším dětem, které už vystupují samy, pomůže malý dáreček pro oslavence připravený předem v levé ruce - ostatně co potěší babičku nebo dědečka víc než vlastnoručně vyvedená dětská kresbička nebo vyrobené přáníčko k narozeninám? Květina, malá sladkost nebo jiný dáreček má tak v rukou malého leváka dvojí účinek - poskytne mu vodítko a dodá sebedůvěru a obdarovaného potěší.

Zázračná slovíčka

Kdysi byla v našich školních čítankách povídka o "kouzelném slovíčku". Leckdo z nás starších si možná ještě vzpomene na chlapečka Péťu, který běžel k mamince, že chce koláč, který právě upekla, a maminka se na něj utrhla: "Co tady křičíš, kluku, já tě neznám!" (Čímž šokovanému chlapci nepochybně způsobila trauma…) Tato maminka velice nešťastným a nevhodným způsobem chtěla svému synkovi naznačit, že zapomněl říct kouzelné slůvko "prosím".

Doufám, že v současné době už žádný rodič takovou drsnou metodu na své dítě neužívá, děti by však rozhodně měly vědět, jak slova "prosím" a "děkuji" používat. I malé dítě by mělo vědět, že je na místě poděkovat například mamince za jídlo, že se vždy děkuje za dárek, ať už v rámci užší rodiny nebo za dárek od člověka vzdálenějšího, třeba od kamarádů rodičů, kteří přišli na návštěvu.

Pokud se ale rodiče pozastavují nad tím, že jejich dítě neumí poděkovat, když dojí výborný nedělní oběd, nebo neřekne "prosím", když chce podat skleničku s vodou, kterou si ještě neumí natočit samo, měli by se podívat sami na sebe a svou rodinu, protože - jak známo - děti se nejvíce učí nápodobou. Nerozčilujme se tedy v takovém případě na dítě, ale zamysleme se sami nad sebou a svým partnerem - děkujeme si navzájem? Poděkujeme vždy babičce, že vyzvedla dítě ze školky "po o" a postarala se o ně, než jsme přišli z práce? A stejné je to samozřejmě i s druhým kouzelným slovem, "prosím"…

Jak ne a jak ano

• Zásadně nepodáváme ruku vsedě, přes stůl ani do kříže.
• Nepodáváme ruku zašpiněnou při práci, ruku v sádře ani v rukavici. Když se nám ruka potí, nenápadně si ji utřeme v kapse do kapesníku.
• Nepodáváme ruku jako "leklou rybu" ani rukou druhého nekonečně dlouho netřeseme.
• Nepříjemný může být silný "stisk gladiátora" i familiární poplácávání po ramenou.

(podle Ladislava Špačka)