Chvála jinakosti aneb O vztazích v práci

Dnes se budeme věnovat něčemu naprosto základnímu, běžnému, nevyhnutelnému, každodennímu. Něčemu, co nám nezanedbatelnou měrou ovlivňuje život a kvalitu jeho prožívání, a čemu se přesto nezřídka začínáme věnovat až ve chvíli, kdy máme pocit, že to vlastně nefunguje podle našich představ a přání. Totiž pracovním vztahům.

Pracovní vztahy jsou disciplína tak složitá, nabitá emocemi, vážnými úvahami i lehkovážnou konverzací u kávy, že si málem můžeme říct, že už jsme to snad probrali ze všech stran. Přece se však vždy po čase s tímto tématem setkáme a přejeme si znovu formulovat nějaké poznatky, které by podpořily naše umění vztahů, vztahovosti a vztahování k druhým lidem. Proto, aby nám bylo dobře. Aby nám bylo lépe, než je třeba zrovna teď. Možná proto, aby to v té práci nebylo tak hrozné. Abychom se každý den nemuseli konfrontovat se skutečností, že se nám do ní vlastně vůbec nechce. Naopak, že i ta třetina času našeho dospělého života, jejíž čas v práci trávíme, má pro nás smysl. Co si budeme povídat, vztahy v tom často hrají roli téměř rozhodující. Zkusme tedy dnešní téma vnímat jako vnitřní rozhovor o tom, co bychom mohli dělat, aby nám vztahy v práci šly zas o něco lépe. A ty, které teď zrovna „nejdou“, pro nás byly snesitelné. Aby nám i lidem okolo nás mohlo být dobře. A protože se dnes věnujeme vnitřnímu rozhovoru, opustíme přesnou terminologii i exaktní vysvětlení a zkusíme se ho dotknout myšlenkami ze Čtyř dohod M. Ruize. Myslím, že se někde v naší vnímavosti na cestě mezi rozumem a citem obě cesty stejně setkají.

První dohoda zní: Važme slova

A někdy se to snáze řekne, než dělá. Protože slova mají ve vztazích velikou moc. Jsou vyřčena tolikrát tak lehce a pro řečníka téměř bezmyšlenkovitě.

Ten, kdo poslouchá, z nich však žije, nebo se trápí ještě dlouho potom, co byla řečena. Neubližujme slovy sobě ani druhým. Věřme tomu, co bylo kdysi napsáno: „Řekni jen slovo a má duše bude uzdravena.“ Věřme slovům a tomu, že naše laskavé slovo, vstřícné slovo, podporující slovo, slovo plné pochopení, slovo neuštěpačné a nesoudící, slovo nefalešné a nepomlouvačné, může pomoci dobrým vztahům a dobrému pocitu víc než poučení o dobré a bezchybné komunikační strategii.

Kdysi jsem se v zaměstnání setkala s kolegyní naprosto profesionální ve svém oboru, pečlivou, chytrou, vzdělanou. Ale také chladnou, naprosto přesvědčenou o svých kvalitách, posuzující ostatní lidi výhradně podle vlastních kritérií a podle svého vlastního způsobu práce. Ve slovech poněkud jedovatou. Organizace dění okolo sice klapala a pro náhodné návštěvníky bylo vše nadmíru v pořádku. Důvěra, spolupracující prostředí a radost však scházely. Kolegyně asi po deseti letech odešla.

Všem se ulevilo. A to dokonce i těm, kteří s ní vycházeli poměrně dobře, vlastně přátelsky. Všem najednou bylo lépe. Je smutné, že někdo, kdo se snaží pracovat poctivě, tuto práci a svůj potenciál nakonec zmarní svojí touhou mít převahu a moc nad ostatními.

Mluvit o někom špatně je téměř vždy špatná volba. Pamatuji situaci, kdy proti sobě stály dvě mé kolegyně. Pře to byla poměrně vážná a nebrala konce. Šlo o pracovní profesionalitu, přístup ke klientům a lidskou vnímavost. Kolegyně svůj spor poměrně ostře vyhrotily, až začal prostupovat atmosférou celého pracoviště. Snažila jsem se držet stranou a hledět si své práce, byť jsem byla přesvědčená, že vím, která z kolegyň je v právu a snažila se jí vyjadřovat podporu. Asi právě pro mou snahu o nestrannost si mě zavolal pan ředitel a ptal se mě, co si o tom všem myslím, jaké jsou vlastně příčiny těchto rozladů, jaké jsou mé pocity. Měla jsem být tehdy hrdá, že jsem byla schopná ustát vzniklou situaci, zkusit ji popsat. A cenit si toho, že mě pan ředitel přizval jako někoho, jehož názoru si váží, někoho, kdo má potenciál podílet se na řešení situace. Jenže jsem neuměla svá slova vážit. Řekla jsem mu tehdy, že kolegyně (ta druhá, ta, se kterou já nekamarádím), je zlá. Jindy tolik laskavý pan ředitel, který vždy ochotně poslouchal naše názory a postřehy, rozhovor rázně ukončil.

Dlouho jsem pak musela bojovat s pocitem, že jsem toho dne neobstála nejen před člověkem, který byl a dodnes je mým šéfem a mentorem, ale hlavně sama před sebou. Kategorické soudy („zlý“, „hloupý“, „neschopný“) jsou, ruku na srdce, málokdy zcela vypovídající a mělo by jich být v něčem tak křehkém jako pracovní vztahy jen jako šafránu.

Neberme si věci příliš osobně

Odlišnost lidí, jejich směřování, osobitost a třeba i trochu té jejich hlouposti nejsou namířeny a priori proti naší osobě. Je to naprosto běžné, normální, přirozené. Právě to, že jsou lidé odlišní, nám umožňuje být jedineční. Neberme hned osobně každé chování lidí kolem nás.

Jejich mlčení, výraz nebo křik možná vůbec nepatří nám. I když to tak vypadá. Jako tenkrát, na pracovní schůzce. Spolupracovnice mi vysvětlovala, proč s jedním chlapcem pracuje určitým způsobem. Říkala to poněkud nekompromisně a já si v duchu překládala – arogantně, rozzlobeně, nafoukaně. Připadala jsem si divně. Měla jsem vztek, trochu se mi chtělo brečet a hodně se hádat. Její způsob práce jsem nakonec (tajně) vyzkoušela. Funguje! Naštěstí fungují i naše vztahy. Kolegyně arogantní není. Má poruchu sluchu, a když něco vysvětluje zapáleně, může mít člověk dojem, že na něj křičí. I kdyby neměla horší sluch a opravdu na mě křičela, co nadělám. Možná její nekompromisnost a proud slov, které člověku občas nedávají možnost ohradit se, ukazují na to, že ona je ta, která někdy bere věci až příliš osobně.

Nevytvářejme si domněnky

Často si domníváme, že ostatní přesně vědí, co si myslíme, co chceme. Domníváme se, že víme, co chtějí ti druzí. Často zapomeneme, že svět každého člověka je úplně jiný. Kolikrát se nám stalo, že jsme určitou situaci popsali úplně jinak než naše kolegyně. Měli jsme na chování a způsoby dítěte úplně jiný názor než ona. Kolikrát se nám zdálo, že nám kolega něco vytkl a druzí si toho vůbec nevšimli? Kolikrát jsme si mysleli, že s námi někdo nemluví a vyhýbá se nám, jen když na nás zrovna dostatečně nereagoval. Kolikrát jsme si mysleli, že každý vidí život a jeho situace podobně jako my? Kolikrát jsou naše domněnky mylné?

Představme si třeba svár v estetickém vnímání. Co se líbí jednomu, nelíbí se druhému. Vzpomínám na dvě kolegyně – v tomto pojetí rivalky – v jednom oddělení MŠ. Obě měly rády výtvarné činnosti.

Předháněly se v nápadech a jejich realizacích. Jen se nikdy nemohly na ničem dohodnout a spolupráce pro ně byla utrpením a zároveň důvodem být pořád na válečné stezce. Měly totiž úplně odlišný vkus a způsob práce. Tím druhým světem (představovaným v tomto případě druhou kolegyní) víceméně pohrdaly. Tam, kde jedna nechávala tvořit děti samostatně, používala výtvarné techniky, které jim dávaly prostor pro samostatnou činnost, druhá lpěla na úpravě, přesnosti, uhlazenosti a úhlednosti. Dětem pomáhala, část práce vždycky udělala za ně. Výsledky byly u obou diametrálně odlišné. Na první pohled poznatelné. Nutno říci, že v hodnocení prací dětí rodiči, vyšla oblíbenost obou směrů přibližně půl na půl. Obě měly své skalní fanoušky a samozřejmě se našlo i několik uštěpačných poznámek k jednomu i druhému táboru.

Nejhorší byla skutečnost, že se na „poli umění“ v MŠ začínalo schylovat k válce. A nutno říct, že ani jedna z kolegyň se nedokázala chovat úplně profesionálně. A tak přišly na řadu řeči, že jedna je mladší, druhá zkušenější, jedna zapálenější a druhá vyrovnanější, jedna nejlepší a jedna nejhorší a každý si ve svém hodnocení dával záležet na své „objektivitě a nestrannosti“. Bohužel se nějak zapomínalo na děti, kterým se líbilo tvoření s oběma bojovnicemi. A tak nakonec paní ředitelka rozhodla (protože když se dospělí hádají jako malé děti, potřebují podporu autority), že každý lichý týden povede výtvarné činnosti jedna učitelka a v sudém týdnu si to obrátí, a budou-li dál pokračovat řeči, které mohou utlumit opravdu jen naše dvě konkurentky, bude muset z jejich neprofesionálního chování vyvodit důsledky.

Také však uvedla spoustu důvodů, proč je ráda, že obě pracují v této konkrétní školce, řekla jim to mezi šesti očima a velmi si dávala záležet na tom, aby obě kolegyně opravdu slyšely o přínosu svém i přínosu té druhé. Jedna byla pochválena za kreativitu, velkorysost, schopnost dát dětem prostor pro vlastní vyjádření a fantazii. Druhá za to, že dětem dává hranice, učí je přesnosti, jemné motorice, senzomotorickému myšlení a orientaci na ploše. Paní ředitelka nezdůrazňovala věk ani jedné z nich, nenarážela na zkušenosti a dobu působení v oboru, ani se v hodnocení jejich výtvarného umu nepřiklonila ani na jednu stranu (to, že sama měla v této otázce jisté preference, si taktně ponechala pro sebe), protože oboje má své výhody i nevýhody a mnohdy to ani není stěžejní. Ale u obou ocenila fakt, že mají práci s dětmi rády a že děti mají rády je.

Vše dělejte nejlépe, jak dovedete, ale ne lépe

Každý den to bude trochu jinak. U nás i u druhých. Podle toho, jak se cítíme, jak jsme se probudili i jak jsme si večer lehli. Jak jsme si popovídali, a co jsme prožili. Jak se nám pracovalo včera. Jen musíme vše dělat, jak je to v daném okamžiku možné. Abychom ze sebe měli radost a věřili si. Aby pro nás naše konání mělo smysl. Abychom se v práci nezačali nudit, spoustu věcí vypouštět, kašlat na ně a mít dojem, že na nich nezáleží. Protože když jsme v práci s dětmi, máme myslet na ně. Na to, že s nimi pracujeme. V daném okamžiku nejlépe, jak to jde. Potom i naši kolegové budou vidět, že děláme, co můžeme. A že nás naše úloha těší. (Zde musím poznamenat, že jsem přesvědčena, že koho práce s dětmi a lidmi nebaví, nemá ji vykonávat. Protože to je prostě poznat.) Naučíme se víc znát sami sebe a víc se přijímat. Nebudeme tak závislí na kritice a soudech druhých lidí. Ono je totiž jedno, které jsou ty věci, které děláme nejlépe, a které nás těší dělat. Které jsou v souladu s naší přirozeností. Je dobré, když o nich víme, počítáme s nimi, hýčkáme si je. Může to být chození do přírody nebo do města, pečení perníčků, pěstování hrášku nebo žížal, výzdoba stolů, poznávání ptáků, orientační běh, hra na schovávanou, četba či chov křečků. Je to jedno. Vše, co máme rádi, a těch maličkostí je vždycky daleko více než jen jeden stěžejní zájem, je důležité. Pro nás, ale také pro lidi a děti kolem nás, kterým můžeme předat možná zájem, ale určitě poznání toho, co znamená být nadšen.

A tak závěrem mého vnitřního rozhovoru jen opakuji: Važ svá slova, neber tolik věcí osobně, když to jde, přestaň si už konečně vytvářet tolik domněnek, hlavně těch škarohlídských, dělej věci s láskou, radostí a snaž se. A sama sobě dodávám: Vzpomeň si na všechny maličkosti, které tě těší, kterým se věnuješ a na které zapomínáš. Zkus si je sepsat. Uvidíš, že se ti budou všechny v tvé práci hodit.