Sexuální zneužívání

Dívka mluví tiše, odmlčuje se, klepe se jí hlas. Byla sama doma s tátou, ale utekla, protože za ní přišel do pokojíčku a sahal na ni. Zase...

Nejdřív ji hladil po vlasech a po zádech, ale pak jí začal sahat mezi nohy a držel jí u toho ruku na penisu. Dívka teď sedí venku a čeká, až půjde domů máma. Bojí se s ním být sama, vyčítá si, že si to dnes špatně spočítala a přišla domů ještě dřív než máma. Otec dívku opakovaně sexuálně zneužívá. Trvá to od jejich sedmi let. Teď jí bude dvanáct. Neví, jestli o tom máma ví, asi ne. Nikdy jí to neřekla. Táta jí vyhrožuje, že to nikomu říct nesmí, jinak to bude všechno ještě horší. Máma jí nebude věřit, všichni se to dozví a budou se jí smát, že by se měla stydět. A tak se dívka stydí…

CSA syndrom

Sexuální zneužívání dítěte je jakékoli nepatřičné vystavení dítěte sexuálnímu kontaktu, činnosti či chování. V odborné literatuře bývá označeno jako CSA syndrom ( angl. Child Sexual Abuse ). Sexuální zneužívání může mít spoustu forem i různé agresory. Nejčastěji ho ale páchá osoba, kterou dítě dobře zná, je součástí rodiny (rodič, nový partner jednoho z rodičů, příbuzný… ) nebo nejbližšího okolí dítěte (trenér, učitel, kamarád staršího sourozence… ). Může být ojedinělé, ale často trvá velmi dlouho, po dobu několika let.

Je to téma, které se na jednu stranu může zdát jako důkladně popsané a známé, na druhou stranu působí ve společnosti stále jako tabu. Poměrně často (až mě to samotnou vždy znovu překvapí) se v souvislosti s Linkou bezpečí setkávám s názorem, že sexuálně zneužívané ( či jinak týrané ) děti k nám přece nevolají. Volají. A není to, bohužel, ojedinělé. Po vyvedení z omylu následuje často překvapení a potom otázka „A co s tím děláte? Vždyť si s ním o tom jenom povídáte.“ Nevím, jestli se dá přesně popsat, jak „řešíme“ sexuální zneužívání. Je to velmi vážné a těžké téma. Pro dítě, které tomu čelí, je nesmírně obtížné s takovou věcí vůbec vyjít ven, natož ji jakkoliv řešit. Znamená to pro něj často zásadní změnu života. Každý případ je o tolik jiný, i když má stejného jmenovatele a v zásadě si je vlastně hrozně podobný. Ve vší té beznaději je ale důležité, že nějaké řešení má.

Jak pomáháme?

Ve chvíli, kdy k nám volá dítě s podobným příběhem, pracujeme s ním s obrovským respektem a pochopením. A pracovat musíme i sami se sebou a se svými přirozenými představami, jak „vlítneme“ do rodiny a dítě zachráníme. Hovory s obětí sexuálního zneužívání jsou plné náročných emocí. Dítě často mluví pouze v náznacích, je nutné následovat jeho tempo. Velmi často jsme první, komu dítě začíná pomalu sdělovat své velké tajemství. Ve chvíli, kdy můžeme volně mluvit – dítě je v bezpečí a nezraněné – opakovaně oceňujeme, že dítě zavolalo a hledá pomoc a podporu. Uslyší od nás, že má právo se bránit, že si k němu nikdo nesmí dovolit nic, co se mu nelíbí. Opakovaně z dítěte snímáme pocit viny. Agresor dokáže pocit viny zasadit hluboko do duše dítěte a ono opravdu věří, že si za to může samo. Třeba tuší, že se mu děje něco, co se dít nemá, ale člověkem, který ho zraňuje, je neustále přesvědčováno o opaku. Opakovaná vyjádření podpory pro dítě pomáhají přinést na jeho situaci jiný pohled.

Velkou pozornost věnujeme bezpečí dítěte a tomu, jak se dalšímu zneužívání vyhnout do doby, než se rozhodne situaci řešit z dlouhodobého hlediska. Plán může obsahovat i to, jak se vyhýbat agresorovi. Může to být třeba domluva s babičkou, že bude chodit spát k ní, když má máma noční nebo zamykání se v pokoji. Jakýkoliv plán, který ochrání dítě, je dobrý plán. I naplánovaný útěk v případě akutního ohrožení se někdy ocitne v našem rejstříku. Zneužívané děti s námi mohou probrat konkrétní kroky, které je možné podniknout. Fajn je využít i pomoc dospělých, jak blízkých osob (nezneužívající rodič, učitelka ve škole, trenér na kroužku apod.), tak i naši či jiné odborné organizace. Pokud se dítě rozhodne, že chce někomu říct, co se mu děje, můžeme mu pomoci naplánovat, jak přesně s tím může vyjít ven. Oznámení může udělat i přes Linku bezpečí.

Asi nejnáročnější na tom je dítě nezahltit potřebnými informacemi, nevystrašit ho, a zároveň ho pořád podporovat v tom, že má právo na pomoc. Uslyší od nás informace o výslechu na policii, který ho nejspíš bude čekat. O svých právech při takovém výslechu, o tom, jak výslechová místnost vypadá, že může ukazovat na panence, co mu dělal agresor… Pokud je to možné, snažíme se dítěti sdělit maximální množství informací, které víme. Pomáhá to být alespoň rámcově připravený na to, co přijde.

Pracujeme s emocemi

Všechny kroky, které jsem popsala, často neproběhnou během jednoho telefonátu. Naopak. Během prvních kontaktů často pracujeme nejdřív s tím, že se nám dítě rozhodlo svěřit. Už to je velký krok. Pracujeme s jeho pocity studu, vinou, kterou cítí, s emocemi, které se k tomu vážou. Takový kontakt je neuvěřitelně křehký. Záleží na každém dítěti, kdy a zda je připravené na další aktivní kroky. Z naší strany ho v nich podporujeme, ale nikdy ho do konkrétních kroků nenutíme. Život dítěte se po oznámení může rapidně změnit. Kromě výslechů na policii (pokud podá trestní oznámení) případně kontaktu se sociálními pracovníky, se může dozvědět, co se mu stalo, i širší okolí dítěte. Dítě pak může být různými lidmi ovlivňováno, může bojovat s bolestí a jinými emocemi…Ve chvíli, kdy by cítilo nátlak a nebylo by to jeho rozhodnutí, bylo by pro něho náročné situaci zvládnout. Čeká ho dlouhá cesta, během které bude zpracovávat vše, co se mu stalo a velmi záleží na podpoře a pomoci rodiny a blízkých, případně odborníků. Každý příběh je jiný nejenom v tom, co a jak se přesně stalo, ale i v tom, jak se k tomu potom všichni postaví dál a jakou pomocnou ruku dítěti podají.