Tajemství se přeci (ne)prozrazuje

„Holky, víte, co mi Jana řekla?!“ „Nee, povídej!“ A co vy? Vzpomínáte? Kdo z nás něco takového nezažil! A to jsme byli ještě děti. A dnes? Jak nám je, když svěřujeme nějaké tajemství, máme držet svěřené tajemství našich blízkých či posloucháme právě jedno, které se zhmotňuje do vyřčených slov? A co když se nám svěřují děti? Naše děti?

Také jste určitě slyšeli to moudro, že chceme-li něco skutečně ponechat jako tajemství, nemáme to vůbec nikomu říkat. No jistě. Na tom něco je. Nakonec, co nikdy neřekneme, zůstane skryto. Uzavřeme to v nás samých. Na nějakou dobu. Ale co pak?

Jak zacházet s tajemstvím?

Tajemství je Pandořinou skříňkou a je jen hrstka těch, kteří ho dokáží skutečně uchovat. A někdy se skříňka otevře. Může být velmi těžké zvládnout, co se pak semele. Jako kamarádi často pošleme tajemství dál jako horký brambor. Jako rodiče můžeme být značně šokováni, pokud se k nám tajemství dostane, a dříve, než poděkujeme za důvěru či začneme hledat přiléhavá řešení, přijde náš vztek a strach. A pak nám, jako Pandoře, zůstane na dně naděje uzavřená ve skříňce. Jak tedy s tajemstvím zacházet? Jak napsat náš příběh, kde na svět vyjde obsah Pandořiny skříňky?

Když se řekne tajemství, vybaví se nám nejspíš trápení malých dětí, když se něco dozvědí a nevědí, jak s tím naložit. Třeba když dal Pepík tajně pusu Rozárce a pak si ukázali pindíka a pipinku. Ale co když děti povyrostou? S věkem přibývá riziko setkávat se se stále více závažnějšími situacemi, které mohou v důsledku ohrozit zdraví nebo život. Na žádnou z takových situací člověk nemá být sám ani jako dospělý, ani jako mladý člověk, natož dítě, které nemá vyvinuté schopnosti, jak se s takovými momenty vypořádat. A nezáleží na tom, zda to je tajemství jejich či někoho jiného.

Poslouchejte a nesuďte

Když má nějaké tajemství (tedy něco o čem se běžně nemluví) dítě, či se o tajemství dozví, může být jen otázkou času, kdy jej potřebuje svěřit, protože neví, jak dál. Často jde za někým blízkým, o kom ví, že ho nebude poučovat, dávat „dobré rady“, nebude mít paralyzující strach, nevybuchne vzteky, ale bude v nejlepším případě jen poslouchat. Pokud mu pomůže, není co dál řešit. Ale není to vlastně moc velký nárok? Co když je to tajemství, které podléhá ze zákona oznamovací povinnosti? Co když samo ještě neví, zda tajemství chce poslat dál tichou poštou? Co když neví, co se bude dít dál, když se svěří? Co když není nikdo, komu by se mohlo svěřit? Co když otevře skříňku a na svět se dostane něco, co jako Pandora nečeká…

Někdy může pomoci svěřit se jen tak na zkoušku nebo někomu, o kom víme, že tajemství nemůže poslat dál, či kdo je školený tak, aby mohl poskytnout podporu v dalších krocích. Kdo má na své straně profesionální tým, protože jak jsem řekla, nikdo na to nemá být sám. Může zkusit zavolat na Linku bezpečí a zjistit, jak to s tím tajemstvím vlastně funguje.

A o Pandoře si musí přečíst příběh sám nebo s někým komu důvěřuje.