To, jak žijeme, máme ve svých rukou

Co si můžeme představit pod pojmem „duševní zdraví“?

Já bych to definovala asi jako pocit celkové pohody, smysluplnosti toho, co člověk dělá, pocit, že dostává od života, co potřebuje, že je milován, respektován lidmi, které jsou pro něj důležití…

Takže se to odvíjí i od toho, co se děje v okolí člověka?

Ne. Ne nutně. Nejdůležitější je, jak se člověk k tomu, co se děje kolem, staví, jak si připouští případné nezdary, jak se dokáže adaptovat. Moderní, respektive postmoderní směry ve filozofii a psychoterapii staví na tom, že člověk není obětí okolností, naopak si aktivně konstruuje svůj život v interakci s druhými. Máme většinou na to, jaký žijeme život mnohem větší vliv, než si uvědomujeme. A právě ten pocit vlastního vlivu je důležitý pro to, jak se cítíme.

Určitým protipólem duševního zdraví je duševní nemoc. Ta se v naší společnosti stále chápe jako něco strašidelného, tajemného… Proč to tak je?

Myslím, že nás straší věci, které neznáme, od kterých nevíme, co můžeme čekat, co je pro nás nepochopitelné. Sleduji ve společnosti stále rostoucí tendence patologizovat jakoukoli jinakost. Vše, co ohrožuje naše chápání světa, dostává nálepku nemoci. Postavit vše, co se vymyká tomu, jak jsme zvyklí uvažovat, na co jsme zvyklí se spoléhat, mimo normu, je krátkozraké, ale oblíbené řešení. Prohlášením, že ten či onen člověk prostě není normální, chráníme sami sebe, protože z toho automaticky plyne, že my normální jsme. A někdo by se měl postarat o to, aby nás tito divní lidé neobtěžovali a neohrožovali, ideálně je někam zavřít… Jiná věc je, že někdy se lidé velmi trápí nebo znesnadňují svým počínáním život svému okolí, to jsou samozřejmě témata, se kterými je dobré se obrátit na odborníka, ale s pojmem duševní nemoc bych zacházela velmi obezřetně.

Možná se bojíme toho, že se naše duše už nikdy neuzdraví…

Naše psýché nás dokáže hodně potrápit. Máme-li tzv. chandru, všechno potom vypadá beznadějně. Problém je ale v tom, že máme tendenci zaměřovat se na to, co je špatně, ulpívat v přemýšlení o tom, co by druzí lidé měli dělat jinak, co by mělo být jinak ve společnosti a podobně. To je pak samozřejmě neřešitelné, protože na to nemáme moc velký vliv. Hlavní problém je, že pak degradujeme okolnosti, které jsou v našem životě dobře, věci, které se daří, které umíme, na které můžeme být hrdí apod. Na druhou stranu jistá míra smutku a strádání je pochopitelná a je vlastně v pořádku. Třeba, když nás opustí partner nebo přijdeme o něco jiného velmi cenného, je nám prostě smutno, truchlíme. Stejně tak můžeme být v nepohodě z jiných, méně zjevných důvodů. Společnost pro to ale bohužel nemá moc pochopení. Sami sebe neustále tlačíme, abychom byli happy či cool a protože se nám to nedaří, trpíme navíc úzkostmi a různými fobiemi.

Jak se o sebe starat, aby si člověk udržel dobré duševní zdraví, nějak ho neohrozil?

Existují mnohé návody, můžete si koupit v kterékoli knihkupectví řadu knih o zdravém způsobu života – od stravy, přes cvičení až po taková doporučení, jako že máte oddělovat soukromý život od pracovního, věnovat se svým koníčkům, nezanedbávat své přátele a rodinné příslušníky, protože ti jsou nakonec pro kvalitu našeho života důležitější, než jestli s námi budou v práci spokojeni. Ano, to všechno je pravda nebo to aspoň stojí za zamyšlení, ale jsou to zase další návody. A já jsem toho názoru, že právě návody ohrožují naše duševní zdraví nejvíce. Hrnou se na nás ze všech stran – z médií, z různých školení, v práci, doma, od příbuzných, od známých…Každý ví, co bychom měli a jak. Až nakonec potřebujeme návod na to, jak se v těch všech návodech orientovat a jak ten tlak přežít. Nejdůležitější mi přijde dovolit si být sám sebou a být sám se sebou natolik v kontaktu, abychom věděli, proč děláme to či ono. Opravdu to stojí za to, abychom tomu věnovali tolik času? Co si od toho slibujeme? A dostáváme to opravdu? A jestli ne, tak pryč s tím, ať si v televizi říkají, co chtějí a ať si o tom příbuzní myslí cokoli.

Součástí péče o duševní zdraví může být i prevence vyhoření. Které profese jsou k vyhoření „náchylnější“? Jak jsou na tom učitelé?

Syndrom vyhoření je také oblíbené pojmenování nezáviděníhodného stavu, spíše psychosomatického než jen psychického, který člověka může potkat právě, když se neumí vykašlat na to, jestli naplňuje představy jiných lidí o tom, jaký má být a jak se má chovat. Specificky se používá pro stavy vyčerpání související s pomáhajícími profesemi, tedy profesemi, jejichž pracovní náplní je sloužit druhým lidem. Tam to tak nějak z logiky věci hrozí víc. A mezi tyto profese učitelé rozhodně patří.

Někteří lidé jsou přirozeně pozitivně naladěni, jiní od života čekají to horší, než je nakonec potká. Dá se pozitivní naladění nějak vytrénovat? Mohu se sama nějak pozitivně „naladit“?

Jak už jsem naznačila, člověk si svůj život de facto vytváří. I když si to nemůžeme představovat jako mávnutí kouzelnou hůlkou, máme na svůj život podstatně větší vliv, než jsme ochotni si uvědomit. Naše neochota souvisí s tím, že je neskonale pohodlné vymlouvat se na okolnosti. Neznamená to, že se mi bude všechno dařit, když vezmu svůj život do svých rukou, ale mohu se svobodně rozhodnout, s čím si budu dělat starosti a s čím ne. To je celé.

Když se nám stane něco, co nás „rozhodí“, někdo vztek nebo nepohodu dusí v sobě, jiný je obrátí proti svému okolí. Proč někdo reaguje tak a jiný tak?

Protože jsme prostě každý jiný. I na to, jak je možné zacházet se vztekem a frustrací, najdete jistě spoustu návodů. Někomu se bude líbit ten, jinému zase onen. Každopádně když se vám podaří zůstat otevření, nevytvářet si příliš představ o tom, jak věci mají správně být, máte naději, že situací, které vás rozhodí, ubyde.

Učitelský sbor je sociální společenství, jsou v něm lidé, které mnohé spojuje, ale také rozděluje. Jak může každý sám za sebe pracovat na tom, aby mezi nimi panovaly dobré vztahy, aby se jeden nebál druhého, všem bylo dobře?

To je právě ten příkaz z hůry, který trochu nedává smysl. Pracovat na tom, aby všem bylo dobře… Když budeme pracovat na tom, aby bylo dobře nám, bude i ostatním dobře s námi. To stačí, ne?

Pomohla by učitelům supervize? Co od ní mohou čekat?

Supervize je v principu prostor pro reflexi vlastní práce, pracovních postupů a souvisejících vztahů, v případě učitelů s žáky, rodiči, ale i s kolegy… Ve školství bohužel zatím není využívání supervize příliš zvykem. Učitelé ji často vnímají jako nějaký dozor, odmítají ji s představou, že přijde někdo další, kdo je bude hodnotit. Supervize by však měla být především podporou, prostor, kde si mohou zúčastnění ulevit, zastavit se na chvíli a popřemýšlet, co by mohli dělat jinak, vzájemně se inspirovat s kolegy, sdílet své úspěchy. Je to neocenitelná pomoc, když to funguje.

V zaměstnání se může stát, že se někdo dostane na okraj kolektivu nebo se dokonce stane terčem šikany ze strany kolegů. Jak se cítí, co to pro něj znamená?

Cítí se nejspíš jako oběť a tím celou věc zhoršuje. Ani agresor ani oběť neexistuje sám o sobě, je to vlastně způsob vzájemného vztahu. Na každý podnět můžete reagovat mnoha různými způsoby, a tudíž nemusíte přistupovat na roli oběti, když nechcete. I když se to může zdát drsné, jsem přesvědčená, že nikdo není terčem bez vlastního přičinění. Obě strany se na té interakci nějak podílejí.

A jak to řešit? Co by měl šéf udělat pro to, aby si jeho podřízení vzájemně neškodili?

Učit je, že spolupráce je výhodnější než konkurenční boj. To je zkušenost, kterou homo sapiens získal už v době kamenné. A platí dodnes. Aby pracovníci nevyhořeli, měl by vedoucí umět stanovovat priority, nenutit pokud možno své pracovníky k podružnostem, jasně stanovovat úkoly, všechny patřičně a spravedlivě oceňovat a občas je poslat domů, aby si odpočinuli. Sdílet s pracovníky jejich potíže a pomáhat jim je řešit, nebo je aspoň vyslechnout, když to potřebují.

Mohou nepříznivé vztahy ve skupině také přispět k vyhoření?

Ano, stejně jako ty příznivé. Vyhořením jsme nejvíc ohroženi právě, když hoříme. Tedy jsme zapáleni pro věc. Vrháme se bezhlavě do pomoci ostatním nebo do souvisejících projektů, protože nám to přijde nesmírně důležité, upřednostňujeme to před potřebami vlastními, opouštíme koníčky, odkládáme přátele, nevěnujeme se rodině… Když jsou vztahy v kolektivu špatné, nemáme tam potřebnou podporu, což je samozřejmě frustrující, ale když jsme parta podobně zapálených, je hlídání si vlastních hranic o to těžší. Zápal a nadšení je nakažlivé a zpočátku je to velmi příjemné, protože to přináší pocit naplnění, vlastní důležitosti a nepostradatelnosti. Opravdu dobré vztahy na pracovišti by měly vést k akceptování toho, že každý pracovník má také svůj život.

Učitelství je náročná profese, vyčerpávající a často únavná. Proto mnozí čekají na prázdniny jako „na smilování“. Jak využít dovolenou k tomu, aby se v září do školy vrátili plni sil a s tím, že se jim tam chce?

Odpojit se, dělat něco jiného než celý školní rok. Nejdůležitější je ale prevence, protože jinak energie, získaná odpočinkem, dlouho nevydrží. Speciálně učitelům se často stává, že podlehnou představě, že některé návody jsou univerzálně platné a sami se nechají vlákat do pasti přesvědčení o tom, že oni mají být ti, kdo je znají. Vědí, jak se mají žáci chovat, co mají či nemají dělat rodiče… A protože většina žáků ani rodičů se podle toho zpravidla nechová, jsou vystaveni neustálé frustraci. Vnímají pak lidi, se kterými mají pracovat, jako protivníky, ne-li nepřátele, a to musí být hrozně vyčerpávající.

Jak vy sama čelíte vyčerpání? Co pomáhá vám?

I když nemám prázdniny, snažím se i já najít si příležitost odpojit se, dělat něco jiného než v běžný pracovní čas. Ale hlavně se snažím neulpívat na představách, jak mají moji zaměstnanci pracovat a jak se mají moji klienti měnit. Když se mi podaří zachovat si otevřenou mysl, mohu se nechat překvapovat, být neustále zvědavá, zajímat se a hledat způsob, jak s lidmi, se kterými pracuji, táhnout za jeden provaz. To nikdy není hotové a pořád mě to baví. Pracovat takovým způsobem, aby to člověka bavilo, mi přijde pro prevenci vyhoření nejdůležitější. A nezapomenout se sám sebe ptát, proč dělám to či ono, jestli to opravdu to stojí za to, co si od toho slibuji a jestli to opravdu dostávám. n

MUDr. Olga Kunertová se narodila v roce 1964. Je psychiatričkou, věnuje se především psychoterapii, zabývá se projekty komunikačních dovedností pro zdravotnický personál, k jejím oblastem zájmu patří také vzdělávání pomáhajících profesionálů, supervize, koučování manažerů a vedoucích pracovníků zdravotnických zařízení a organizací působících v neziskovém sektoru. Pracovala v Psychiatrické léčebně Kroměříž, pět let působila v krizovém centru RIAPS, od roku 1996 podniká v oblasti psychologického poradenství, má soukromou psychiatrickou ambulanci a je lektorkou psychoterapeutického výcviku Umění pomáhat ISZ. V roce 2003 založila občanské sdružení Gaudia proti rakovině. Nyní pracuje pro společnost Gaudia-ISZ, s. r. o.