Cyklotoulky s dětmi: Průzkum cyklostezek východní Evropy - část 5.

Co napsat o ruském venkově? Krajina mírně zvlněná, neobdělávaná (hustota osídlení je i tady v evropské části hodně nízká a země asi nepříliš úrodná), daří se jen obřím bolševníkům. "Mami, co to je za kytku?" nepřestávala fascinovat našeho Víťu a tak jsem několikrát vysvětlovala historii jejího zavlečení do střední Evropy, a dokonce i do Čech.

Chudé vesničky, dřevěné chaloupky, spousta zvířat, bídné obchody, prašné silnice, komáři, hovada. Útočí za jízdy v hejnech po pěti. "Už jsem na to přišel, když pojedeme dvacítkou, nedoženou nás. Ještě lepší je pětadvacítka…" zjistil Luděk.

Vyvinout rychlost 20 km/hod. a vyšší je na silnicích, kde je víc děr než asfaltu, nemožné. Konečně stojím na vrcholku nevelkého kopce, konečně sjezd. Konečně šance jim ujet. Na tachometru svítí dvacet trojka. Hovada, zdá se, opravdu nestíhají. Zaplaví mě vítězoslavný pocit. Ovšem jen do okamžiku, než se ohlédnu dozadu, kde zůstaly děti. Dva statné exempláře těchto nechutných tvorů sedí na mojí karimatce a sprostě se vezou. Jakmile zpomalím, vzlétnou a opět útočí. Nejradši mají stehna, jdou po nich zespodu. "Auvajs! Hovada jedna blbá!"

V každém městečku stojí na náměstí Vladimír Iljič. Po vzoru Rudého náměstí, hned naproti obchodnímu domu. Důchodci s nízkými důchody prodávají svoje přebytky ze zahrádek na ulici hned před ním. Zašli jsme na poštu poslat pohledy. "Odkud jste a kam jedete?" ptají se babky před budovou pošty. "Molodci, molodci!" okomentovaly, když jsme jim to sdělili.

Ve městech jsou možnosti stravování podstatně lepší než na vesnici. Nenápadná budova často ukrývá jídelnu s nabídkou teplých jídel. A všude mají čepovaný kvas. A když náhodou přes žádné město nejedeme, koupíme si v obchůdku mražené pelmeně a uvaříme si je se smetanou. Lahůdka! Ruská kuchyně nám chutná. Boršč, studený boršč, okroška, palačinky, pelmeně, hodně těstovin…

Víťa se naučil dobře zvládat písečné cesty. Ví, že musí kolo rychle rozjet. My s Šárkou často kola tlačíme. Nejvíc se to ale boří Luďkovi, má trekové kolo s užšími plášti.

Ve vesnicích je k vidění spousta zvířátek. To je ráj při naši Šárku. Kočičky, slepičky s kuřátky, husy s housaty, kachny s kachňaty, koně a krávy.

"Komáři vás trápí? Davajtě, vozmitě etu Zolotuju zvjozdu," darovala nám trhovkyně čínskou mast. "Ta je na všechno, i proti komárům." Nejhorší je, když Víťa píchne. Má tohle kolo už druhou sezónu a výrobce dětských pneumatik nepředpokládal, že by děti najezdily tisíce kilometrů, takže pláště už jsou trochu sjeté. Na dětská kola se vyhlášené pneumatiky Schwalbe nevyrábějí, nebo jsme na ně aspoň nikde nenarazili. Defekty jsou docela časté. Pokaždé musíme stát kolem Luďka a komáry odhánět. Večer najít místo na stany, kde by tyto potvory nekousaly, je také neřešitelné. Chtě nechtě musíme stanovat v komářím pekle. Postavíme stany a hned do nich mizíme. Na večery venku a vaření před stanem si musíme nechat zajít chuť.

Abychom se vyhnuli hlavním silnicím, jedeme po těch nejmenších silničkách. Ve Smolensku jsme sehnali poměrně pěkné a podrobné mapy Smolenské a Brjanské oblasti. Dá se podle nich i celkem slušně odhadnout, kde skončí asfalt. A když nevíme, zeptáme se místních. Bylo poledne a oni měli zrovna příjemnou siestu u nakrájených salámů, sýrů a zeleniny. "Pojďte ochutnat a popít vodku!" pobízejí nás. "Prosím vás, tahle silnice směrem na Korsiki, bude i dál asfaltová?" (ano, ta vesnice se takhle jmenovala a bylo to do ní cca 10 kilometrů). Dotazem jsme je zjevně rozhodili. Někdo tvrdil, že ano, jiný že asfalt po dvou kilometrech skončí, další vůbec netušil, protože tam nikdy nebyl. Není se co divit. Krajina je kolem dokola pořád stejná. Ne jako u nás. Tady ujedete deset, dvacet, padesát kilometrů a obrázek je stále stejný. Lesy, louky, vesničky s dřevěnými domky. Turistika tady opravdu v takové formě jako u nás, nepokvete. Kam by se tady turista vydával. To vysvětluje i nízký, skoro nulový provoz. Nikdo nemá potřebu zbytečně trajdat. Jede se jen, když je to nutné. Aut jezdí opravdu málo. A když už něco jede, tak bohužel ke zklamání našeho Víti, jde o značně zastaralý model.

Nakonec asfalt vedl až do Korsiki, pak následovala zkratka lesem. Nastal trochu trapas. Došly nám ruble a bankomat se nacházel daleko, desítky kilometrů před námi. Bylo 13. července a Luděk s dětmi mi chtěli koupit něco k svátku. Žmoulali pár ušmudlaných rublů v ruce a přemýšleli, co za to nakoupí. Kartou tady platit nešlo, ostatně jako nikde. Na rozdíl od Běloruska. Jakási panímáma je pozorovala a nakonec to vyřešila za ně. Aniž by se dlouho rozmýšlela, vzala buřty, housky, křupky a sladkou limonádu, zaplatila prodavačce a Luďkovi vrazila do ruky v igelitovém pytlíku. "Tady máš!" Bylo nám trapně, ale paní měla radost. A když jsme opouštěli vesnici, náhoda tomu dala, že jsme projížděli zrovna kolem jejího domku. "Počkejte ještě!" zavolala na nás a zmizela v domě. Když se po chvíli objevila, v ruce držela igelitovou tašku plnou domácí zeleniny. Zelí, mrkev, brambory… "Vaříte si občas, že? Bude se vám to hodit?" strachovala se ještě. Jakpak by ne. "Moc vám děkujeme!"

A aby těch zázraků tento den nebylo málo, přijeli jsme navečer k malému jezírku. Doposavad jsme s noclehem v Rusku měli problémy, co se komárů týče. U jezírka se však zdálo, že komáři nejsou. A navíc tam stál zastřešený sedánek, v trávě ohniště, a opodál kadibudka. Dokonalý luxus. Postavili jsme stany a skočili do vody. Najednou přihrčela motorka. "Dobrý den!" vydali jsme se s Luďkem proaktivně vstříc staršímu pánovi.

"Dobrej!" houkl na půl úst. Nevypadal nepřátelsky, ale něco mu nesedělo.

"Můžeme tady přespat? Není to problém?" zeptala jsem se raději rovnou. Nezdálo se nám, že by to problém mohl být. Byli jsme uprostřed lesů, neviděli jsme žádnou ceduli a rybníček k odpočinku vyloženě vybízel.

"Odkud jste? Kto vaš staršij?" odpověděl na otázku otázkou. Vážně chce vědět, kdo je náš vedoucí, podivila jsem se v duchu. Doba turistiky jen v organizované podobě už snad dávno uplynula.

"Jsme rodina, máme dvě děti a jedeme na kolech po Rusku." Věc pro starší generaci možná stále ještě nepochopitelná. "Jen tady přespíme ve stanu a ráno pojedeme dál."

"A to takhle spáváte každou noc? Musíte se pokaždé zeptat, jestli je to možné. Nejde si jen tak rozdělat stan."

"A koho jsme se měli zeptat? Nikoho jsme neviděli," nechápala jsem.

"Projížděli jste snad nějakou vesnicí, ne" namítl pán. Vesnice byla asi deset kilometrů daleko a pochybuji, že by tam někdo o tomhle rybníčku věděl. Přesto jsem se nechtěla hádat. Je místní a my bychom měli místní zvyklosti dodržovat.

"Nevěděli jsme to. Nezlobte se. A můžeme tady tedy přenocovat ve stanu?"

"Nu, vozmožno. Koněčno. Počemu nět." Zamumlal nakonec strejda. "Jenom odpadky naházejte tamhle do toho sudu," pokynul, než zase odhrčel na stařičké motorce. "Děkujeme. A nebojte, to my si všechny odpadky vždycky odvážíme s sebou." Ale myslím, že tohle už neslyšel.

Další den zase stejná krajina, opět ten stejný obrázek. Lesy, louky, dřevěné domky, Lenin na náměstí a sem tam v krajině zapomenutý srp a kladivo. Nocujeme v březovém hájku, opět se nebylo koho zeptat. Ruská etapa se pomalu blíží ke svému závěru. Míříme na trojmezí Rusko-Ukrajinsko-Běloruské. Chceme vidět hraniční přechod mezi třemi zeměmi najednou.

Vesnička Čuroviči je už na samém konci naší ruské anabáze, jedna z těch posledních. Jídelnu tady nemají, krámky naštěstí tři. A dokonce v jednom berou i karty. Vaříme pelmeně se smetanou hned vedle obchůdku. "Jak se daří Karlu Gottovi!?" zeptal se místní dědula, poté co zjistil, odkud pocházíme. "Byl vážně nemocný, ale už je to snad dobrý!" ujistila jsem, že se zatím o svého oblíbence nemusí v Rusku bát.

A pak už to bylo jenom kousek. Poslední ruská vesnice, poslední Lenin, a najednou jsou před námi hranice. Jmenuje se to tu Tři sestry. To jako mají být Rusko, Ukrajina a Bělorusko. Zašlá sláva sesterství je však vidět už na první pohled.

Hraniční přechod na Trojmezí vypadá jako obyčejný kruhový objezd s monumentem notně ohlodaným zubem času uprostřed. Výjezdy (resp. vjezdy) jsou přesně tři. Ruskem jsme byli propuštěni bez nejmenších problémů. Sice se mluví a píše o povinných registracích, ale nikdo nic nechtěl. A to jsme oficiálně dvakrát dokonce bydleli v hotelu, jak ve Smolensku, tak v Moskvě. Nikdo nám ale možnost registrace nenabídl, v Moskvě se paní tvářila, že to ani udělat neumí.

Vjeli jsme na kruhák. První odbočkou bychom mohli vjet do Běloruska. My zvolili tu druhou, na Ukrajinu. Vízum do Běloruska platilo jen pro jeden vstup.

"Tohle si sundej," ukázal ukrajinský celník na ruskou vlaječku, kterou náš Víťa dostal od někoho v Moskvě. "Lidi na Ukrajině to vidí neradi." Raději jsme ho poslechli. Byla před námi poslední země a posledních pár dní…