Cyklotoulky s dětmi: Průzkum cyklostezek východní Evropy - část 4.

Dvacátý pátý den cesty jsme navečer přijeli na ruské hranice. Měli jsme za sebou přesně 2000 ujetých kilometrů, z toho přes Bělorusko jich bylo 900.

Věděli jsme, že mezi Ruskem a Běloruskem by měly hranice být otevřené, což umožnila vzájemná dohoda, resp. konfederační rusko-běloruské uskupení zvané svazový stát. Ale u těchto zemí často bývá jedna věc teorie, druhá praxe. Do poslední chvíle tak trochu panovaly obavy, jestli budeme moci přejet přes čáru v malé vísce Ljady. Krajina se směrem k Rusku pomalu měnila. Civilizace řídla a roztroušené vesničky se od sebe ještě víc vzdálily. Ale i v tom posledním obchůdku, z něhož již bylo možno do Ruska dohlédnout a kde jsme chtěli utratit poslední tisíce rublů, šlo zaplatit kartou.

Pravoslavný kněz místního kostelíka nám nabídl nocleh na zahradě. My jsme ale byli jako na trní. Slunce se k západu teprve pozvolna začalo sklánět a my toužili vjet konečně do toho Ruska. Luděk řekl dětem: "Hele, tamhle za tím dolíčkem už je Rusko!" Vůbec se nám to nezdálo. Kromě zavřené budky, kde se dalo koupit pojištění (tzv. strachóvka), hranici nic nepřipomínalo. Vyjeli jsme krátký kopeček a na něm cedule "Vítejte ve Smolejské oblasti" nám jako jediná dala tušit, že jsme v jiné zemi.

Tak trochu jsme předpokládali, že se za hranicí nic moc věcí nezmění. Změnilo se ale skoro všechno. Alespoň to, co cykloturista může vnímat. Řídké osídlení běloruského pohraničí úplně vymizelo, vesnice prostě nebyly. Zmizela také obdělávaná pole. Obklopovaly nás neudržované louky a zarostlé lesy. Nebyl aspoň problém najít místo na stan. Že viděl ceduli informující o výskytu medvědů, mi Luděk naštěstí solidárně sdělil až ráno. Dobře udělal. První civilizace byla až 18 km vzdálené město Krasnyj.

Z bankomatu jsme vybrali ruské ruble, a rozhodli se hned jich část nechat v bufetu. Chtěli jsme posvačit a trochu nasát zdejší atmosféru. Vše se nám zdálo o poznání chudší a bídnější než v Bělorusku.

Očekávali jsme podobnou kvalitu silnic jako v Bělorusku, ale to jsme se spletli. Zvyklí na široké krajnice a minimální provoz jsme byli hned od prvních kilometrů vrženi do ruské reality. Asfaltky úzké a řidiči neohleduplní. Vozidla se vyskytovala ve dvou typech. Buď velká černá auta s kouřovými skly, nebo stoleté žigulíky. Obě kategorie se kolem nás míhaly zběsilou rychlostí a míjely nás doslova na centimetry. Do toho začalo pršet. Řidiči aut ještě víc přidali na rychlosti a bezohlednosti, a od kol jim na nás stříkala špinavá voda. "Zdá se ti to taky, nebo to je jenom můj pocit, že jezdí jak hovada?" řvala jsem v jednom kuse na Luďka. Jako by mohl za tohle všechno. Přitom výlet do Ruska byl i můj nápad. Jediný, komu se jízda mezi auty líbila, byl náš Víťa. Zíral a hodnotil značky aut, které se u nás nevidí. Jel ukázněně, ale nebezpečí si neuvědomoval.

Padesát kilometrů do Smolensku jsme dojeli ani nevím jak. Vzpomínala jsem na poklidná běloruská městečka, na široké bulváry a cyklopruhy. To, co se dělo, cestou do centra Smolensku, byl pro nás jako zlý sen. Zvyk, že se v Bělorusku s cyklisty počítalo, alespoň pruhem na chodníku, jsme si tady museli hezky rychle zase odvyknout. Na silnici se pro hustý provoz skoro jet nedalo, ale na chodníku taky ne. Jestli nám v Bělorusku obrubníky připadaly vysoké, co jsme měli říkat tady!? Dvacet centimetrů nebylo nic, asi se tím mělo zabránit nájezdům aut. S vypětím všech hlavně psychických sil jsme se ocitli v centru města, které obývá asi 330 tisíc obyvatel. Přejeli jsme řeku Dněpr přes most, odkud je úžasný pohled na známou Smolenskou katedrálu, ale to je tak jediné, co mě ve městě upoutalo. Možná, až ho jednou opraví, to bude pěkné historické město, ale nyní je to děs. Zničení z provozu, z nájezdů na obrubníky, z objížděk rozkopaných ulic jsme k radosti dětí zapadli do místního McDonaldu.

Objednali jsme si jídlo a vytáhli telefon. Naše představa, že dojedeme blíž k Moskvě, začala pomalu brát za své. "Hele, já na to nemám. Jestli budou další silnice směrem k Moskvě vypadat podobně, jako že možná budou vypadat ještě hůř, bude to šílené." Podotýkám, že jsme od samého počátku neměli v plánu dojet s dětmi až do desetimilionového velkoměsta, ale jenom někam na jeho předměstí (Což může v ruských vzdálenostech znamenat i 150 kilometrů.) Do samého centra jsme plánovali zajet vláčkem. Nyní jsme byli od Moskvy kilometrů 400. Možnosti se nabízely jenom dvě.

První: Držet se původní trasy a doufat, že to nějak přežijeme.

A ta druhá: Vykašlat se na přiblížení, sehnat úschovu kol a Moskvu dobýt ze Smolensku.

Dilema. Jde nám o to, abychom mohli tvrdit, že jsme dojeli až do Moskvy, nebo to dáme víc na pohodu, odbudeme Moskvu vlakem, a vesnické Rusko si užijeme cestou na jih? Vykašlat se na Moskvu nepřicházelo do úvahy. Moskva prostě musela být!

Dětí jsme se neptali, rodičovská rada zvolila variantu číslo dvě. Přes booking jsme našli sympatický penzion na kraji města, kde Luděk telefonicky ověřil možnost úschovy kol. Vyšli nám vstříc. Dětem jsme plány sdělili, až bylo vše dojednáno. Zprávu, že budou tři dny bez kol, uvítaly s nadšením. Zbývalo zjistit, jak je to s těmi vlaky. 400 km není úplně krátká vzdálenost, a ruské vlaky ji umí překonat i za 4 hodiny. Jenže místenky do těchto vlaků již byly vyprodány. Na další den zbývalo jen pár míst do vlaků, kde jízda trvala 6 hodin. Nedalo se dělat nic jiného. Rezervovali jsme si tedy čtyři místenky dopoledním vlakem v plackartnym oddíle a následně i apartmán nedaleko Běloruského vokzálu na dvě noci v Moskvě. Vše jsme vyřídili přes internet nad tácem s hamburgery. Cestování je v dnešním světě vážně jednoduché.

Moskva

Ráno jsme zanechali kola se všemi našimi věcmi v zamčeném skladišti a vydali se autobusem na vlakové nádraží. V batůžku, který vznikl ze spacákové brašny, jsme nesli jen pár nezbytných věcí na tři dny. Na nádraží jsme v automatu vyměnili kódy získané z internetu za skutečné papírové jízdenky a vlezli do vlaku Minsk - Moskva, který již stál na nástupišti. Vagóny plackartného oddílu byly klasické otevřené vagóny s lůžky, které jsme však doposud znali jen z obrázků cestování transsibiřskou magistrálou. Vyfasovali jsme zabalené povlečení. Bylo nám to divné, na co povlečení teď dopoledne a tak jsme vyčkávali a pozorovali, co budou dělat ostatní cestující, kteří ve Smolensku nastoupili spolu s námi. Každý nově příchozí si nalezl svoje lůžko, povlékl si svoje peřiny a následně ulehl. Někteří se dokonce i převlékli. Neváhali jsme a následovali jsme je. Bavilo to hlavně děti. Během šesti hodin se nám všem podařilo na chvíli usnout a cesta tak utekla mnohem příjemněji. Když jsem si vybavila nepohodlná sedadla a tísnění se na dálkových vlacích ČR a na Slovensko, toto bylo vážně dokonalé. "Já už nechce jezdit vlakem jinak než vleže!"

Na prohlídku hlavního města Ruska jsme si vyhradili jeden celý den. A ten jsme si užili dokonale! Viděli jsme skoro vše, co jsme vidět chtěli. Prošli jsme se po Rudém náměstí (s koly bychom se po něm stejně neprojeli, jízda je zde zakázaná), podívali se na Lenina, do GUMu i do Kremlu. Projeli jsme se metrem a navštívili muzeum kosmonautiky. "Škoda, že jsme v Moskvě byli jen jeden den," remcaly děti. I nám bylo líto, když jsme Moskvu další den opouštěli. Bohužel nás tlačila platnost víza, jelikož jsme netušili, jak rychle se budeme po ruském venkově pohybovat.

Jezdíme spolu s Luďkem už přes patnáct let. Ještě nikdy jsme si na expedici neudělali den volna. Hlavně moje máma nás občas naváděla: "Až budete u toho moře (nebo někde jinde, v závislosti na tom, kam jsme jeli), dejte si pár dní pauzu." Ale to my neumíme. Ještě nikdy se nestalo, abychom každý den nenasedli na kolo, a kousek se neposunuli, byť mělo jít třeba jen o 20 km. Nyní poprvé jsme měli volno, poprvé jsme si užili tří dnů bez kola. Nemůžu ale říci, že bychom si odpočinuli. Spíš naopak. Vypadnutím z režimu se ozvala únava a možná i lenost. A hlavně obavy z výjezdu ze Smolenska. Luděk dlouho pátral v mapě, až našel variantu, kdy jsme se poměrně elegantně městem propletli a brzy ho měli za sebou. Zmizela auta a my mohli konečně svobodně vydechnout.

www.lesovna.eu