Přenos traumatu na další generace

V průběhu některých hovorů na Rodičovské lince mám občas pocit, že jsem svědkem nejen hovoru s volajícím, ale i s jeho několika předešlými generacemi. Stává se, že rodiče statečně reflektují svoji potřebu své děti fyzicky trestat či je ponížit. Sami vědí, že jejich chování není v pořádku, ale někdy je v nich tolik vzteku, že si nemohou pomoci. Jako by to nebyli oni. Často se ze svého chování obviňují a hledají jeho příčinu. Ukazuje se, že jak se chovají oni ke svému dítěti, tak se k nim chovali i jejich rodiče. V těchto případech často doporučujeme vhodnou dlouhodobější psychoterapii.

Podle psychoanalytičky Alice Millerové jsou rodiče v některých případech schopni svůj traumatický zážitek násilí vidět až ve chvíli, kdy mají vlastní děti. V těchto případech ten, který ponižuje nebo páchá násilí na svém dítěti, většinou ví, že druhému ubližuje, ale většinou neví, proč to dělá. Na druhou stranu jiní rodiče vůbec netuší, jak bolestně, hluboce a dlouhodobě ubližují svým dětem. Jejich způsob chování je jim emocionálně skryt a právě proto vytváří nepoznaný zdroj nového, někdy velmi subtilního pokořování. Pokud rodič náhled nemá, stává se, že toto trauma násilí a ponižování přenáší na další generace.

Lze si položit otázku, proč se volající rodiče chovali tak, jak se chovali. Tuto hádanku lze osvětlit jen tehdy, dokážeme-li si představit i je samotné jako „nejisté děti“, které měly konečně nějakou slabší bytost, v jejíž přítomnosti se mohly cítit lépe. Pohrdání bylo jejich zbraní a ochranou proti pocitům, jež jim připomínají vlastní příběh z dětství.

>

Slovo trauma se používá v poměrně širokém smyslu a má mnoho odborných definic a teorií. Obecně je možné trauma podle Rupperta (2008) považovat za psychicky náročnou zkušenost existenciálního ohrožení. Jedná se o prožitek rozdílů mezi faktory hrozivé situace a individuálními možnostmi jejich zvládnutí. S nimi souvisí pocit, že člověk je jako bezmocný a bezbranný vydán všanc okolnostem, jež natrvalo otřesou jeho porozuměním sobě samému a světu. Traumatickou událost může zahrnovat nespočet zraňujících situací jako např. odmítnutí, nemoc, rozvod, nehoda, opuštění, úmrtí blízkého, týrání, věznění.

Zamyslíme-li se hlouběji nad tímto tématem, vyvstane nám mnoho nezodpovězených otázek, týkajících se především individuálního prožívání a vyrovnávání se s traumatem. Velmi často známe případy, že se plné důsledky traumatu neobjeví dříve, než se z dítěte stane adolescent nebo dospělá osoba. Někdy je zase velmi překvapující, že traumatická událost, o které si myslíme, že už je dávno zapomenuta či zpracovaná, najednou vyplyne na povrch. V některých případech není zcela jasné, co je jejím spouštěčem, jindy ji skutečně znovu mohou vyvolat citlivé životní etapy, které trauma znovu otevřou, např. již zmíněné narození dítěte.

Obecně víme, že zvlášť těžká traumata, jako jsou zážitky násilí, zneužití, holocaustu mohou vyvolat transgenerační přenos, tj. přesun traumatu po časové ose k budoucím generacím. Toto poměrně zajímavé a diskutované téma vzniklo v souvislosti s holocaustem a s dopadem rodičovského traumatu nepřímo na potomky. Různé zahraniční studie transgeneračního traumatu zahrnují, kromě holocaustu a veteránů z 2. světové války a Vietnamu, také příběhy rodin, kde se odehrávalo domácí násilí nebo týrání a zneužívání v dětském věku.

Helen Epsteinová byla první autorkou, která ve své knize Děti holocaustu popsala velmi zajímavé a důležité svědectvím o tom, jak se odvíjel život dětí, jejichž rodiče prožili tak traumatickou zkušenost, jako je holocaust. U nás se tímto tématem zabývá skupina psychologů a psychoterapeutů kolem o. s. Rafael Institut. Výzkumy zaměřené na druhou a třetí generaci, tj. generace, jejíž rodiče popř. prarodiče, buď jeden nebo oba zažili pobyt v koncentračním táboře nebo osud ukrývaného dítěte, poměrně zajímavě popisují určité typické rodinné vzorce, které se v těchto rodinách opakovaně vyskytují. Je zcela jasné, že některé generace si sebou nesly taková zranění, která bylo nutno léčit. Tehdejší možnosti společnosti po mnoho let takovou léčbu neumožňovaly, a tak trauma bylo často přenášeno na další generaci. Obecně se dá říct, že některé rodinné vzorce se mohou vztahovat i na rodiny uprchlíků nebo rodiny, kde se objevovalo zneužívání či domácí násilí. Pokusím se ve stručnosti zmínit jen některé z nich.

Poměrně často se příslušníci první generace vyhýbali jasné řeči o minulosti a především tomu, co prožili. Nicméně tato rodinná tajemství ač nevyslovena přímo, zůstávala v rodině vždy přítomna. To pak vedlo některé příslušníky druhé generace k otevírání těchto témat v rámci terapie. Z vlastní zkušenosti vím, že v některých rodinách jsou téma holocaustu schopni otevřít až příslušníci třetí generace. Podle terapeutů a psychologů z Rafael Institutu je důležitým fenoménem to, že příslušníci druhé generace často neprošli generační separací. Se svými rodiči žijí často ve vztahu ambivalentní symbiózy. Nedokončená separace jim pak brání prožívat plně partnerské a rodičovské vztahy. Vztah k rodičům a řešení jejich osudu často dominuje pozornosti natolik, že ostatní vztahy neuspějí a rozpadají se. Členové rodiny jsou pak k sobě poutáni spíše úzkostí než intimitou. Příslušníci druhé generace tak mnohdy postrádají schopnost intimní komunikace a schopnost sdělovat emoce.

Poměrně dost často se v rodině vyměnily role. Děti se pokoušely ulehčit svým rodičům od bolesti a utrpení a přinést jim útěchu, a tak se spíše děti staraly o rodiče, např. v případě jejich depresivních či úzkostných stavů. Za důležité též považuji zmínit, že rodiče požadovali od svých dětí vděk za to, že byly ušetřeny všech hrůz. Následně děti měly často pocit, že vlastní problémy ve srovnání s problémy jejich rodičů nic neznamenají, a proto je lepší si nestěžovat. Některé děti například mluví o tom, že cítí potřebu svoji existenci ospravedlnit. V některých případech tím, že na sebe uvalí stejně zatěžující zkušenost např. mentální anorexii. U jiných dětí najdeme symptomy (např. válečné sny, v nichž bojují o přežití) jako kdyby prožily holocaust samy.

V závěru vyvstává otázka, co dělat s tím, aby dědictví jakékoliv traumatické události nebylo předáváno na další generace. Jedna z nezodpovězených otázek, která se týká vyrovnávání se s traumatem, je, proč jsou někteří lidé neschopni obstát ve svém životě poté, co zažili trauma, zatímco jiní, kteří zjevně trpěli ještě více, se zdají být schopni něco udělat a někam se ve svém životě posunout.

Téma traumatických zážitků zahrnuje mnoho proměnných a je důležité si uvědomit, že existují individuální rozdíly ve schopnostech ho zvládat.

Mezi odborníky se v případech léčby traumatu dětí či dospělých objevují různé názory a to od skepse, že trauma nelze v jistém smyslu napravit až k přehnaným očekáváním náhlého uzdravení. Domnívám se, že pravda je někde uprostřed. Traumatizovaný člověk může v rámci terapie změnit sám sebe, může se „vyspravit“ a získat znovu zpět ztracenou identitu. Následně pak své potíže na své děti nemusí přenášet nebo jen ve „zředěné“ formě. Alice Millerová mluví o tom, že dědictví destruktivity předávané z generace na generaci musí být zrušeno pomocí emocionálního uvědomování. Aby toho byl traumatizovaný jedinec schopen, potřebuje dobrého průvodce – terapeuta, který je schopen „opravdového setkání“ se svým klientem a je zralý a zkušený. V případě, že nemá alespoň částečně zpracovaná vlastní zranění a vlastní dětství, existuje nebezpečí, že nebude s to připustit odhalení a prožití pocitů u těchto klientů.

Za další rizikové a škodlivé vidím též ezotericky orientované terapeuty, kteří vytvoří duchovní nadstavbu dříve, než je trauma jedince reálně zpracované.

Samotný terapeutický proces potřebuje samozřejmě nosný důvěryhodný vztah, který jedinci zprostředkovává jistotu, že je to jeho proces, a on si určí, kdy je připraven připustit si své zkušenosti s takto náročným tématem. Klasické analytické interpretace nejsou tak důležité jako vnitřní prožitek toho, co utváří pravdu o vlastním dětství. Teprve, když traumatizovaný dospělý uzná tragiku své životní zkušenosti, může své trauma začít integrovat do svého života a tím předejít tomu, že ho bude přenášet na své děti. Pro oběti holocaustu jsou speciálně indikovány psychoterapeutické skupiny a kluby vedené kvalifikovanými odborníky. Je zde třeba podporovat především generační separaci. Tato dodatečná separace napomáhá sanovat vztahy a mírnit např. psychosomatická onemocnění.

Použitá literatura: Klímová, H. :Vliv holocaustu na „ukrývané děti“ a na druhou generaci, časopis Psychoterapie Ruppert, F :Trauma a rodinné konstelace, Portál 2008, ISBN: 978-80-7367-367-3 Millerová, A.: Dětství je drama, NLN – Nakladatelství Lidové noviny 2001, ISBN: 80-7106-090-9