Cyklotoulky s dětmi: Průzkum cyklostezek východní Evropy - část 3.

Vlasy mě svědily stále víc. Nejprve jsem to přikládala tomu, že jsem si je dva týdny neumyla. Potom řídkému šamponu zakoupenému v Polsku. Když jsem se ale pro samé drbání už v noci vůbec nevyspala, došlo mi, že jarní epidemie vší na základní škole nezůstala bez následků. "Šari, prosím tě, podívej se mi do vlasů. Mám takové podezření…," požádala jsem svou sedmiletou dceru. Během jara jsme s tímto parazitem vcelku úspěšně bojovaly, ale i potom nosila Šárka každou chvíli lístečky ze školy, že se objevily vši. Kontrola byla nutná. Časem jsem se už stala odbornicí na hledání drobných zvířátek ve vlasech. Sama jsem byla v klidu. Někde jsem četla, že vši na barvené vlasy nejdou. Ráda jsem tomu uvěřila. "Mám jednu obrovskou, živou!" zahlásila Šárka, svírajíc svůj úlovek mezi prsty. Po chvíli ulovila pět dalších. A bylo vymalováno. Jasné, co způsobuje moje úmorné svědění vlasů, i to, že melír vším očividně nepřekáží. "To mi ještě tak chybělo!" Problém se vší zbavit jsme měli doma, jak to ale vyřešit na cestě? I když se to nezdá, cítila jsem se docela zoufale. Na cestách jsem toho zažila hodně a vydržím leccos. Pravidelně se mi objevují opary. Zvládnu nemýt se nebo se mýt ve studené vodě. Přežiju menstruaci, někdy i dvakrát za cestu. Ale vši mám od školních let poprvé. Vážně si nemohly vybrat lepší chvíli.

Blížili jsme se k Minsku. "Snad tam něco seženu a během dne aplikuji," doufala jsem. Bylo 3. července. Den, kdy slaví Bělorusko svůj den nezávislosti. Ačkoliv svátek ve svém významu měl oslavovat nezávislost Běloruska na Sovětském svazu a přijetí nové ústavy v roce 1991, což se uskutečnilo dne 27. července, prezident Lukašenko posunul fikaně oslavu tohoto svátku na 3. 7., což je datum, kdy Rudá Armáda osvobodila Minsk. A v tento den se nezávislost slaví už deset let.

Oslavy probíhají opravdu velkolepě. V centru města se má v deset hodin konat vojenská přehlídka. Spěcháme vylidněnými ulicemi, abychom ji nepropásli. Všichni už jsou tam. Najednou nás nějaký pán zastavil, že nemůžeme dál. "Padaždítě" Nevěděli jsme, na co máme čekat. Vytáhla jsem foťák, že si v mezičase vyfotím nedaleký kostelíček, ale muž naznačil, že mám fotoaparát zase schovat. A pak se z boční uličky vyřítila obrněná auta s běloruským prezidentem. Šílenou rychlostí projeli křižovatkou a my dostali svolení pokračovat.

Přehlídku jsme stihli. Tanky jezdily přes město, stíhačky lítaly a vojáci pochodovali. Všude bylo plno lidí a čoudu. Po přehlídce jsme smutně zírali na asfalt, po kterém v parném dni přejely tanky. Že je totálně zničený nikoho nezajímalo. Město začalo ožívat běžným životem, lidi zamířili do stánků konzumu. Vysněný McDonald byl přeplněný. Ale přeci to dětem nepokazíme, těšily se tisíc kilometrů.

To úplně nejlepší z Minsku byla naprosto dokonalá cyklostezka, která vedla napříč celým městem. S dvojitou čárou uprostřed. Jeli jsme po ní jako utržení ze řetězu, až jsme zjistili, že jsme na konci města, kde jsme vůbec nechtěli být. Byla tam otočka a museli jsme jet zpátky. Město bylo příjemné a vzdušné, se širokými silnicemi a velkoryse pojatými chodníky, kam se pohodlně vešly cyklopruhy. Ještě vyřešit nájezdy na obrubníky a bylo by to dokonalé.

Za účelem nákupu přípravku proti vším jsem navštívila lékárnu. Potřebovali jsme koupit ještě Fenistil na komáří štípance a sluneční krém. S magistrou jsem mluvila rusky. Byla jsem na sebe pyšná, jak se mi to v té lékárně podařilo dobře zvládnout, když jsem si odnášela tři krabičky. Za městem na benzínce jsem pak, toužíc po rychlé aplikaci, vytáhla krabičku s údajným sprejem proti vším. "Nastříkejte rovnoměrně po celém těle, kromě vlasaté části hlavy," překládala jsem z ruštiny návod k použití. Děti se začaly chechtat. "Aha, tak to mi ta paní v lékárně zase tak dobře nerozuměla." Sebevědomí z úspěšného nákupu mi rázem spadlo na nulu, a bohužel deratizace se musela o další den odložit. To jsme již zakoupili správný přípravek a hlavu jsem si, po hodinovém působení, umyla na záchodcích v restauraci při obědě a venku potom důkladně vyčesala přiloženým hřebenem všiváčkem. (Proceduru jsem pak během cesty ještě 2x zopakovala, a parazitů se tak úspěšně zbavila. Šárka, ani nikdo jiný z rodiny, je ode mne naštěstí nechytil.)

Pomalu jsme se posunovali dál k východu. Původní snahu projet Bělorusko po co nejmenších silničkách, jsme vzdali. Kdykoli jsme hlavní silnici opustili, zapadli jsme do písku. Potupně jsme se pak pokaždé vraceli na asfalt. Museli jsme místy vzít zavděk i dálnicí, jiná možnost nebyla. Nikdo to neřešil, provoz na hlavním tahu M1 na Moskvu byl minimální. Dlouhé rovné úseky byly typické pro celé Běloruko. Rovně se projíždělo i skrz městečka. Jakoby někdo hromadně naplánoval pravítkem průjezd celým státem. Jednotná byla i koncepce měst. Hlavní ulice napříč městem vždy nesla název Lenina. Nemuseli jsme z ní nikdy nikam odbočovat, nalezli jsme cestou vše, co jsme potřebovali. Ať už potraviny nebo restauraci, také obchod s náhradními díly na kolo, benzínku, prostě všechno, co jsme k životu potřebovali.

www.lesovna.eu