Cyklotoulky s dětmi: Průzkum cyklostezek východní Evropy - část 1.

Co tam v tom Rusku budete, kur*a, hledat? Tak takhle přesně se nás zeptala jedna starší Polka, u které jsme navečer čepovali vodu. Měli jsme za sebou víc než týden cesty a blížili se k Běloruským hranicím. Na otázku, co tam chceme hledat, jsem odpovědět neuměla.

Dojet na kole do Ruska nás napadlo asi měsíc před samotným odjezdem. Východní Evropa je přesně ten směr, který máme rádi. Podívat se do Moskvy a do Kyjeva bylo mým dlouholetým přáním, ale nikdy mě ani ve snu nenapadlo, že bychom cestu mohli absolvovat na kole. Navíc s dětmi. Na přípravu nebylo moc času, jen tak tak jsme stihli vyřídit víza a narychlo navrhnout trasu. Do Ruska a na Ukrajinu přes Polsko a Bělorusko.

Těchonín, 12. června 2016. Stojíme na prahu skoro tři tisíce kilometrů dlouhé cesty a v hlavě se mi honí spousta myšlenek. Neděláme chybu, že spíš než na bezpečné cyklostezky západní Evropy otáčíme řídítka směrem na východ, kde nevíme, co nás může čekat? Snad ne. Už je vše rozhodnuto, a na poslední chvíli nejde měnit. Zamknuli jsme dům a šlápli do pedálů vstříc dobrodružství. My čtyři. Já, táta Luděk, Víťa 9 let, Šárka 7 let.

Vyrážet na expedici přímo z domova má spoustu výhod. Tou hlavní je, že se nemusíme stresovat odjezdem vlaku. Prostě až se sbalíme, tak vyrazíme, hodinka sem tam. Nevýhodou ovšem je, že bydlíme v podhůří Orlických hor. Tedy kopce kam se podíváte. A zrovna směrem, který potřebujeme, leží ty nejvyšší.

Cesta do Ruska vede přes Jeseníky

První den jsme přejeli Ramzovské sedlo a dojeli kousek za město Jeseník. Každý večer, těsně než začneme hledat místo na nocleh, potřebujeme nabrat vodu. Vesnice je navečer vylidněná. "Řeknu támhle tomu chlapíkovi," zamířil Luděk k muži, který u svého domku smotával zavlažovací hadici. Nejenže ochotně naplnil naše lahve pitnou vodou, ale ještě s námi zkonzultoval další postup přes jesenické kopce. Zdálo se nám až neuvěřitelné, jak dobře své okolí znal. "Že uhodnu, kdo jste!" pronesl přesně v momentě, kdy jsme se chystali k odjezdu a předpokládali, že se vidíme poprvé a naposledy. Jak už to tak na cestách bývá. "Jste Zigáčkovi a bydlíte na Lesovně!" dodal vzápětí. Ne, nejsme takové celebrity. Náhoda nebo osud způsobily, že jsme ten večer neoslovili úplně cizího člověka. Vyšlo najevo, že je to Marek, se kterým se virtuálně známe z diskusního fóra nakole.cz. Před pěti lety jsem s ním konzultovala cestu na švédské ostrovy. Automaticky jsme přešli na tykání a pozvánka na nocleh na zahradě na sebe nenechala dlouho čekat.

A další noc jsme stany nemuseli vybalovat už vůbec. Přespali jsme u kamarádů ve Velkých Hošticích za Opavou. Mně už se večer únavou klížily oči, ale naše děti i po ujetí 93 kilometrů hrály s nadšením s jejich holkami vybíjenou a do postele jsme je nemohli zahnat.

Čtvrtý den jsme přejeli do Polska, do první ciziny při našem putování do Ruska. Názory na tuto sousední zemi a její obyvatele bývají různé. Někdo do Polska jezdí rád, a má rád i Poláky, někdo má pocit, že v Polsku "nic není" a na Poláky nadává. My bydlíme 10 kilometrů od polských hranic a řadíme se k první skupině. Polsko nás už v minulosti mnohokrát příjemně překvapilo a nejinak tomu bylo i při této cestě.

Bez peněz na prám nelez!

Přes Polsko se cykloturistům jezdí dobře. Obchůdky bývají v každé vesnici, což nás baví, protože nemusíme tahat velké zásoby. Všude prohodíme pár slov, často dostaneme pozvání na kafe. Při jedné nečekané průtrži mračen, kdy jsme byli durch mokří, ještě než jsme na sebe stačili hodit pláštěnky, na nás zuřivě od jednoho domku mávala mladá žena. "Honem, pojďte se schovat!" Byla doma sama, uvařila kafe, donesla sušenky. Neznala nás, na kole ani jinak nikdy necestovala. "Bylo mi vás v tom slejváku líto," zdůvodnila svoji laskavost.

Při plánování trasy na mapě se oči zastavily na místě s názvem, ze kterého mrazí. Šlo o Osvětim. Dlouho jsme váhali. Jet - nejet? Měli jsme jistotu, že s dětmi na prohlídku bývalého koncentračního tábora určitě jít nechceme, ale toužili jsme alespoň projet kolem, uvidět. Vyšlo to na pošmourné odpoledne. Přijížděli jsme od jihozápadu, vysoký plot s ostnatým drátem se táhl snad kilometr daleko. "Maminko, co to je?" nemohly si nevšimnout děti. Jak jim vysvětlit, co to byly koncentrační tábory? K čemu doopravdy sloužily. V Osvětimi ani nemusíte vejít dovnitř, samotný plot a několik dřevěných domků za ním bohatě stačí k tísnivému pocitu. A když jsme přejížděli koleje, jež ústily v bráně, kterou se do tábora dostaly statisíce lidí, ale už ne ven, pocit sílil a dětské otázky pokračovaly. "Tady byli za války věznění lidé. Budete se o tom učit ve škole," odbyla jsem je, protože jsem nebyla přesvědčená, že chci jejich dětské dušičky zatěžovat něčím tak zrůdným. Ale věděla jsem, že to jednou bude nutné. Vzpomněla jsem si na nápis v návštěvní knize v podobném táboře v Mauthausenu, kde jsme byli dva roky předtím. "Please, stay open!" vepsal tam tenkrát někdo prosbu, která mi zůstala v hlavě dodnes. Zapomenout by se vážně nemělo, a tudíž bychom jednou měli děti informovat. Teď ale na to nebyla ještě ta správná chvíle. Najeli jsme na cyklostezku vedoucí napříč Osvětimí, což děti zaujalo a opět začaly vesele švitořit.

Za městečkem Zator jsme se potřebovali dostat přes řeku Wislu. "Pojedeme lodičkou!" navrhl Luděk, abychom dětem cestu trochu zatraktivnili. Přívozy jsou v Polsku běžné. Akorát se chystal k vyplutí, tak jsme si s nájezdem na palubu pospíšili. Lodivod pomalu zvedl ruku a já houkla na Luďka: "Připrav peníze." Sáhnul na obvyklé místo, ale řídítková brašna zeje prázdnotou! Jak rychle jsme na přívoz najeli, tak jsme zase honem vycouvali zpátky. Chlapík pokrčil rameny a loď odrazila bez nás.

Stojíme na břehu jako zmoklé slepice a zmateně po sobě koukáme. Taštička, v níž jsme měli všechny peníze, pasy a platební kartu je pryč. Snažíme se rozpomenout, co se mohlo stát. Krádež je vyloučena. "Co jsme platili naposledy?" "Včera při obědě. Pak se rozpršelo a nikde jsme se už nezastavovali." Rázem jsem to viděla úplně živě. Brašnička přehozená přes opěradlo židle v bufetu, kde jsme den před tím obědvali. 80 kilometrů zpátky v lázeňském městečku Goczałkowice-Zdrój zůstaly všechny naše peníze a doklady. Hrůza mne polila. "Co budeme dělat?" Je až s podivem, že v této prekérní situaci neřešíme, kdo je vinen, jako tomu bývá doma u mnohem větších blbostí.

Jistě se ušklíbnete, co jsme to za amatéry, protože vy vozíte vše pečlivě oddělené, pasy okopírované a podnikáte různá další bezpečnostní opatření. My normálně taky! Letos jsme ale vyráželi docela narychlo a na tyto obvyklé fígle se před odjezdem vykašlali. "Zítra si peníze rozdělíme a uděláme si ve všem pořádek," odkládali jsme tuto činnost každý den, což se nám teď zatraceně vymstilo. Hlavou se mi honí všelijaké scénáře a pomalu dochází celý průšvih. Víza nás stála 18 tisíc, a i kdyby nám někdo nějakou formou poslal nebo dovezl peníze, bez dokladů pokračovat nemůžeme. Už vůbec ne tam, kam jsme si to vysnili. Na kole by to bylo den cesty zpátky, ale nemáme žádné zásoby, ani vindru. Je mi do breku, ačkoliv vím, že mi to nepomůže. Polkla jsem slzy a začali jsme jednat.

"Pamatuji si ulici i číslo domu. Bylo to totiž heslo do jejich wifiny," vzpomněla jsem si a Luděk už natahuje google mapy. Jenže malý bufet pochopitelně nemá své vlastní webové stránky. Klikli jsme tedy na podnik naproti, kde měli uvedené kontakty, a už vytáčíme číslo. "Dobrý den, nezlobte se, prosím, že otravujeme, ale včera jsme byli poblíž vás na obědě a zapomněli jsme tam tašku s veškerými našimi doklady a penězi. Jedeme na kolech a teď jsme už 80 kilometrů daleko," vysvětluje Luděk hlasu na druhém konci telefonu lámanou polštinou. Šance je minimální, ale nic lepšího nás momentálně nenapadá.

Štěstí však stálo při nás. Neznámý muž měl s cizinci soucit. "Vím, o který podnik jde. Zajdu se tam podívat a zavolám." Připadá mi neuvěřitelné, když telefon opravdu za pár minut vyzvání. Na displeji svítí polské číslo. "Taška je na světě! Majitelka ji našla a odnesla do lázeňského domu na recepci." Úlevou nám spadl kámen ze srdce. "Ještě není tak zle v Polsku, že?" chechtá se ten neznámý a my mu musíme dát za pravdu. Ještě že se najdou na světě (v Polsku) poctiví lidé. Teď jen jak vše dostat zpět.

Vydávat se tam na kole nemá smysl. Zkoušíme autostop, ale od přívozu moc aut nejezdí. Luděk nabídl peníze majiteli prámu, dost velkou částku na to, aby se mu vyplatilo s ním pro tašku zajet. Za pár hodin byli zpátky, i s našimi doklady, kartami a všemi penězi. Nechyběl ani groš. Můžeme pokračovat! "Jedeme dál, už tady trčíme docela dlouho!" Konečně jsme přejeli řeku.

Ponaučení jsme si vzali k srdci a zařídili se, aby se podobná situace neopakovala. Myšlenky, co by bylo, kdyby se doklady ani peníze nenašly, jsme si raději nepřipouštěli. Půldenní zpoždění a výdaj za dopravu zpět byly jen minimální daní za naši nepozornost.

Wieliczka, Krakow a Szlak Orlich gniazd

Projíždět jihovýchodním Polskem a nezastavit se v bývalém solném dole Wieliczka nebo v historickém Krakově? Nemožné! Wieliczka byla první na řadě. Vystáli jsme frontu na prohlídku v polském jazyce, a pak sestoupili po 380 schodech do podzemí. Ohromné sály, sochy, podzemní jezera a kaple - vše bylo vytesané ze soli a naprosto nás uchvátilo.

Krakow je asi nejnavštěvovanějším polským městem. Leží na řece Wisle a k nejznámějším památkám patří hrad Wawel nebo hlavní náměstí, nazvané Rynek glówny. Na kole s dětmi se velká města projíždějí špatně. Nikdy nevíme, co dřív. Jestli hlídat v hustém provozu děti, fotit památky nebo řešit mapu, zda jedeme správně. Od Wieliczky sice vede cyklotrasa, a dalšími stezkami jsou lemované břehy Wisly, ale přesto jsme si oddechli, když jsme město měli za sebou. "Nebylo to špatné, ale asi se mi víc líbila Wroclaw," zhodnotila jsem město s plnou pusou v restauraci KFC na kraji Krakowa, kam jsme s dětmi zašli oslavit průjezd velkoměstem. Děti totiž restaurace tohoto typu milují a my jim je jako odměnu, za to jak pěkně každý den šlapou, rádi dopřejeme. A protože možnost navštívit další mekáč nebo KFC nás čeká v nedaleké Čenstochové, je to pro ně motivace k další jízdě.

Jenže mezi Krakovem a Čenstochovou leží kraj, který rozhodně nechceme jenom profrčet. Polský král Kazimír Veliký se zde totiž zasloužil o důmyslný systém hradů, chránících nejen obchodní stezky, ale i polskou hranici proti nájezdům z Českého království. Kombinace prastarých hradů postavených na vrcholcích bělostných vápencových skalisek a mírně zvlněná krajina daly vzniknout turistické Stezce orlích hnízd (Szlak Orlich Gniazd). Tato pěší trasa v délce 169 kilometrů spojuje nejkrásnější hrady, zříceniny a jeskyně, a je nejstarší dálkovou turistickou trasou v Polsku. Právem patří k těm nejhezčím. Existuje i cyklo varianta této stezky, Jurajski Rowerowy Szlak Orlich Gniazd v podstatě kopíruje pěší trasu v délce 190 kilometrů, jen musí cyklista počítat s tím, že některé lesní úseky jsou díky písečnému podloží s naloženým kolem nesjízdné. Tyto úseky však lze ve většině případů objet po asfaltových silničkách. Ani my jsme netrvali na přesném dodržení této trasy. Poté, co jsme několikrát zabředli do hlubin písečných cest, na kterých došlo k nejednomu pádu, nechtěli jsme děti víc týrat. "Hlavně ať nemineme ty nejhezčí hrady, jedno kudy se k nim dostaneme," rezignovali jsme na vytyčenou cyklotrasu. Na silnicích mnoho aut nejezdilo a děti dokazovaly každý den, že se s nimi už nemusíme bát jezdit po normálních komunikacích.

Nejhezčí z hradů je určitě rozložitý Ogrodzieniec, ale v jeho podzámčí je zase nejhustší koncentrace stánků a turistického cirkusu. Rabsztyn je o poznání menší, ale klidnější. Bydlin je jen malá zřícenina, ruiny hradů Bąkowiec a Smoleń byly v době naší návštěvy zavřené, taktéž Ojców. Mohutný skalní kyj efektně doplňuje pohled na zámek Pieskowa skala. Bobolice je dnes dokonalou kopií kdysi původního hradu, a na sousední Mirów, kde nebyla podobná rekonstrukce povolena, je nejkrásnější pohled od západu, odkud vyjde najevo, že zřícenina stojí na kopci vysoko nad okolím. Podobně jako Olsztyn, který byl posledním hradem. Na stezce je i spousta jeskyní a také jedna opravdická poušť, která se rozkládá na severovýchod od obce Klucze. Ačkoliv její rozloha je pouhých 33 kilometrů čtverečních, považuje se tzv. Błędowská poušť za největší poušť ve střední Evropě. Patří mezi vzácné unikáty, protože v mírném a vlhkém podnebném pásmu pouště nemají ideální podmínky pro vznik. Poláci si ji hlídají jako oko v hlavě. Vždy tomu tak ale nebylo. Za druhé světové války na poušti prováděl nácvičné taktické manévry polní maršál "Pouštní liška" Erwin Rommel a jeho německá jednotka Afrikakorps před nasazením do Afriky na válečnou frontu.

Po třech dnech od výjezdu z Krakowa jsme se ocitli ve městě Čenstochová (Częstochowa). Ve městě se nachází kostel a klášter na Jasné Hoře (Jasna Góra) se slavnou ikonou Panny Marie Čenstochovské (tzv. Černá Madona), který je jedním z nejvýznamnějších poutních míst Evropy. Z tohoto důvodu je Čenstochová uznávána jako hlavní duchovní město Polska a je světově proslulá. Trochu jsme se ze směru na Rusko vychýlili, ale ani jednou jsme této zajížďky nelitovali. Krajina severozápadně od Krakova, všechny ty hrady a památky za zajížďku rozhodně stály! A když jsme se v Čenstochové probojovali zástupem věřících k obrázku Černé madony, cítila jsem se silná absolvovat celou tu trasu, která ještě před námi byla. Věřila jsem, že ji ve zdraví a bezpečí všichni zvládneme.

Čas dovolené však ubíhal neúprosně, nezbývalo než otočit řídítka kol k severovýchodu a trasu napřímit. Byli jsme na cestě už druhý týden a projížděli oblastí, o které by se dalo říci, že v ní nic není. Nenudili jsme se ale ani chvíli. Trasa byla velice pestrá. Tu jsme projížděli lesem, pak zase oblastí luk, silničku čas od času vystřídala nečekaná cyklostezka, občas jsme se vykoupali v některém z četných jezer. Počasí nám docela přálo, nekonala se žádná nepříjemná parna, a když sprchlo, netrvalo to nikdy dlouho. Hustota osídlení prořídla, vesničky se od sebe vzdálily a občas i v některé chyběl krámek. Někdy tak bylo nutné improvizovat, protože nebylo kde koupit jídlo na večeři. Když jsme jeden večer večeřeli těstoviny s rýží, fazolemi a kečupem, nařídila jsem raději zaplnit bágly záložními potravinami. Kilometráž utěšeně přibývala a my s potěšením kvitovali, že už polštině začínáme dobře rozumět. Šárce se jeden den podařilo najet rekordních 102 kilometrů. Víťa už svoji první stovečku ujel rok předtím cestou z Benátek (105 km), a tak se pochopitelně snažil, aby svůj rekord překonal. K tomu ale tento rok nedošlo. Nejdelší denní vzdálenost tak zůstala oněch 102 km z cesty přes Polsko.

Co tam, kurwa, będziecie szukać v tej Rosiji?

"Co tam v tom Rusku budete, kur*a, hledat?" zeptala se nás jedna starší Polka, u které jsme navečer čepovali vodu. Měli jsme za sebou víc než týden cesty a blížili se k Běloruským hranicím. Kostelíky tu už měly zlaté a stříbrné báně, domky byly postavené ze dřeva a okna zdobily malované okenice.

"Tady máte něco na zub!" ozvalo se z bílé dodávky, když jsme popíjeli kávu u jednoho z obchůdků, a už Luděk držel v ruce plato vajec. Trochu nepraktický dárek pro cyklisty. "Co s tím budeme dělat?" "Přivezeme to Leoně jako dárek." Až sem, na samý konec Polska, se provdala jedna z dcer našich těchonínských přátel. Návštěva její rodiny byla milou povinností. A vycházelo to zrovna přesně na dnešní večer. Za pomoci paní prodavačky jsme vajíčka zabalili do ručníků a opatrně uložili do krabice od sušenek. "Třeba tam z nich večer budou kuřátka!" projevila své přání Šárka.

"Kde jste, už jsme vás čekali před týdnem," přivítala nás Leona s manželem a čtyřmi dětmi. Že je to k nim přesně tisíc kilometrů a že to na kole jaksi - navíc s dětmi - nějakou dobu trvá, si asi neuvědomila. A následovalo přijetí, za jaké by se nemuseli stydět ani na Balkáně. Měli jsme se nádherně. Čekala nás teplá večeře, sprcha a pračka. Já si konečně po 14 dnech umyla vlasy. Už mě trochu začínaly svědit. Ráno po snídani s námi Leona a některé děti zajely na nedalekou Grabarku, významného místa pravoslavné církve v Polsku, kde jsme si načepovali do našich lahví svatou vodu.

Tisíc let starý Bělověžský prales (polsky Puszcza Białowieska, bělorusky ??????????? ?????) ležící na hranici Polska a Běloruska je zařazený na seznam UNESCO. Prales je známý výskytem zubra evropského, který byl ve volné přírodě zcela vyhuben. Po první světové válce se zjistilo, že na světě přežívá v zoologických zahradách pouhých 54 exemplářů. V Bělověži byla zřízena chovná stanice pro zubry a v roce 1952 byli zubři vypuštěni do volné přírody pralesa, kde se jim daří. Odhadem zde žije asi 250 - 300 kusů.

Centrum Bělověže leží jen asi tři kilometry od současné běloruské hranice a již několik let tady funguje turistický hraniční přechod pro pěší a cyklisty. O jiném než legálním přechodu hranice vůbec neuvažujte. "Čáru" tu lemuje plot z ostnatého drátu, silně připomínající bývalou železnou oponu a na hraniční linii pravidelně patrolují vojáci. Když se šel Víťa s tatínkem vyčurat do křoví kousek od cesty, chtěli při té příležitosti za hranici jen nahlédnout. Během deseti minut přijelo auto s pohraničníky. Ptali se, kam jedeme a jestli máme doklady. Když jsme jim to řekli, zase odjeli. Jestli dostali nějaké echo od signalizačního zařízení nebo to byla náhoda, dodnes nevíme.

Pokračování příště...

www.lesovna.eu