Klárka mě naučila spoustu věcí

„O společném vzdělávání dětí s handicapem spolu s jejich vrstevníky v běžných školách jsem poprvé slyšela až po narození své dcery, které byl po porodu diagnostikován Downův syndrom. Říkala jsem si: „No, to je pěkné, ale samozřejmě musím počkat, jak na tom moje holčička bude a pečlivě zvážit, zda je to pro ni vhodné.“ Dnes vím, že inkluze pro ni vhodná je a je vhodná i pro řadu dětí, u nichž bych to ještě před pár lety – bez hlubších znalostí problematiky – považovala za zcela vyloučené.“ říká Jitka Vrbková, maminka dvou chlapců a děvčátka ve věku pět, tři a jeden rok, která se současně při péči o ně stíhá úspěšně věnovat i své profesi a realizovat řadu nových projektů.

„Za tu krátkou dobu, co je naše Klárka na světě, mě naučila spoustu věcí. Ukázala mi, že může být velice oblíbená v kolektivu, a žádnému dítěti její chromozom navíc nevadí. I když možná jen do té doby, než dětem nějaký dospělý nevysvětlí, že jim jinakost vadit má. Děti mají ale dobrá srdce a lze tyto situace zvrátit. Ukázala mi, že děti se v její přítomnosti chovají jinak, jsou obětavé a ochotné kdykoli pomoci. Ukázala mi, že v prostředí vrstevníků bez handicapu se umí krásně rozvíjet a začít chápat fungování světa, ať už v tom dobrém, nebo i špatném,“ konstatuje, jak vnímá obohacení, které dcera přináší nejen jejich rodině, ale i širšímu okolí, například dětem v sousedství a ve školce, kterou malá Klárka navštěvuje.

„Nejprve jsem „výhody inkluze“ začala chápat skrze divadlo. Největším nepřítelem divadla a umění vůbec je stoprocentní jistota, řemeslnost, dokonalost a stereotyp. Ztrácí se pak inovativnost, emoce, hloubka a touha něco sdělit. Lidé s handicapem - coby herci - nutí režiséry zahodit všechny dosavadní poznatky a principy, protože ty nefungují; a pracovat zcela nově. To samozřejmě dává šanci vzniku neotřelého díla,“ dodává tato aktivní mladá žena, autorka více než dvaceti režií a desítky autorských textů, která vystudovala činoherní režii na Divadelní fakultě Akademie múzických umění v Praze (DAMU) a dramaturgii na Janáčkově akademii múzických umění v Brně (JAMU), kde posléze i učila v ateliéru Divadlo a výchova.

V současné době si ještě dodělává doktorské studium na JAMU na téma Divadlo herců s mentálním postižením jako „art research”. O jeho realizaci se také pokouší i ve své divadelní praxi v brněnském Divadle ALDENTE. Například jedna z jejích posledních her „Maminko, jsi důležitá jako šraňky v tunelu!“ je nejen divadelní oslavou maminek na základě autorských textů spisovatelů s Downovým syndromem, ale také představením, ve kterém vystupuje řada herců s tímto handicapem od dětského věku až po dospělost. „A k čemu byste přirovnali svoji maminku vy? Málokoho by asi napadlo něco tak originálního, jako jsou šraňky v tunelu… Taková je maminka Denisy Střihavkové, spisovatelky s Downovým syndromem. Spontánnost, bezelstnost i jistá originální nepatřičnost a odzbrojující naivita jejích textů jsou pro „běžné” spisovatele nenapodobitelné. Stejně tak jsou nenapodobitelné i herecké a pohybové projevy aktérů s tímto postižením. Nechme se obohatit jejich svébytným myšlením a vnímáním světa!“ říká o této originální hře její autorka a režisérka.

Také v její další hře z poslední doby „Kdopak by se DS bál?“ hrají herci s Downovým syndromem i bez něj. Hra vznikla v loňském roce u příležitosti desátého výročí světového dne Downova syndromu, který je charakteristický jedním chromozomem navíc v každé buňce těla svého nositele. Hra se se značnou nadsázkou a drsným humorem zamýšlí nad tím, jaké je to mít něco navíc. „Jaké je to mít něco navíc? Třeba ruku, nohu, oko, prso, žebro, ucho, manželku, dluhy nebo chromozom? O tom vám bude hrát pět herců a k tomu pět písně tragicky převeselé…“ popisuje hru její scénáristka a režisérka Jitka Vrbková.

„Zcela nově jsou zřejmě nuceni pracovat i učitelé ve školách. Proč to ale nechápat pozitivně?“ nadhazuje k zamyšlení Jitka Vrbková. „Společné vzdělávání není překážka, společné vzdělávání je šance! Šance proměnit princip školství. Kdo si nepamatuje ty neskutečně nudné hodiny, ve kterých čeká, až ostatní spolužáci pochopí to, čemu on už dávno rozumí? Komu se naopak nestalo, že něco nechápal a třída už běžela dál? Společné vzdělávání by mohlo pomoci učitelům umět učit tak, aby pro každého byla hodina zábavná a užitečná. Nemít jako ideál zcela homogenní masu dětí, ale pestrost a různost, která dává šanci všem, aby se obohatili od těch ostatních. A to i od dětí s handicapem – nebo možná právě od nich!“ dodává.

„Můžeme si samozřejmě říkat, že nutit pedagogy, kteří jsou třicet let zaběhnutí ve svém systému učení, aby něco měnili, povede jen ke katastrofě. To si ale také můžeme říkat, že by malé dítě nemělo zkoušet chodit, protože stejně zaručeně spadne. Ano, spadne – a mockrát! Ale jednou bude nejen chodit, ale i běhat. Zkusme to naše dítko – inkluzi – nechat se rozběhnout!“ uzavírá s optimismem sobě vlastním tato mladá inspirativní žena.