tisk-hlavicka

Život bez fantazie je nebezpečný

Rozhovor s Robertem Fulghumem.

O tom, že žít život, který je předem nalinkovaný, a nepokusit se nikdy vybočit z daných cest, není dobrý nápad, o tom, že když se ztratíte, je to fajn, protože vás mohou najít, i o učitelkách a učitelích mateřských škol, kteří jsou jeho hrdiny. O tom všem jsem si povídala s Robertem Fulghumem.

Když jsme se setkali před pěti lety, říkal jste mi, co nového se právě učíte. Máte i dnes něco, co byste se chtěl naučit?

Rád bych se naučil šít boty, proto příští léto půjdu na kurz, kde bych se to měl naučit. Nebudou to „opravdové“ boty (Robert Fulghum ukazuje na své polobotky), ale boty na doma. A minulé léto jsem se učil, jak si vyrobit brýle, ale nešlo mi to moc dobře (směje se). Není to jednoduché. Obroučky jsou v pohodě, ale dostat do nich skla, to není snadné. Nerad cestuji jen kvůli tomu, abych něco viděl. Vždycky se chci na cestách naučit něčemu novému a také mluvit s lidmi.

Někteří lidé si myslí, že když se učí něčemu novému, platí heslo „všechno, nebo nic“. Prostě pokud by se novou věc nenaučili naprosto dokonale, nestálo by jim to za to. Co není perfektní, to se jim nelíbí.

Lidé se bojí i toho, že se ztratí . Chodím po malých městech, dojdu na náměstí a připadá mi, že jsem ztracený. Tak vyndám mapu a lidé chodí a ptají se, jestli mi mohou nějak pomoci. A často se stane, že někdo z nich mi nabídne, že mi město ukáže celé, a já se dostanu na místa, která bych jinak nenašel. Je dobré se ztratit, protože vás pak můžou najít.

Moc se mi líbí vaše poslední kniha a ráda bych se zeptala na některé příběhy z ní. První je o nešťastném plačícím chlapečkovi ze sýrové uličky v obchodě, po kterém se kniha jmenuje. Co jste dělal vy, když se vaše děti rozplakaly v obchodě, měly všeho dost?

První, co mě vždycky napadlo, bylo jednu jim plácnout, houknout na ně, aby byly potichu. Matka z mého příběhu ale byla velmi moudrá. Nechala všeho, co dělala, a zachránila synka před sebou samým. A bylo to nádherné. Hodně mě zajímá, co lidi na mou knihu řeknou, protože příběhy, které v ní jsou, vybral můj český nakladatel tak, aby odpovídaly české mentalitě. A já si nejsem jistý, zda to bude fungovat, nebo ne.

Nejsem si úplně jista, jestli se rodiče v Česku chovají tak, jako matka z vašeho příběhu. Viděla jsem mnoho smutných scén, kdy unavené dítě dostalo ještě na zadek, a rodiče po něm chtěli, aby ztichlo. Ani dospělí kolem se k takovým dětem nechovají pěkně, mnohdy říkají: „Tak já si tě vezmu, když neposloucháš,“ a podobně.

Lidé se někdy k malým dětem chovají velmi krutě, ale tahle matka byla naprosto skvělá. Starala se jen o to, co bylo důležité, což bylo v danou chvíli pouze její dítě, nikdo jiný.

A co jste si v tu chvíli, když jste je pozoroval, myslel?

Měl jsem zrovna špatnou náladu a nebyl tam nikdo, kdo by se o mě postaral tak, jako to udělala ona pro své dítě. Tak jsem šel a koupil si zmrzlinu (směje se).

Druhý příběh, který mě zaujal, vypráví o letních studentských brigádách, o klukovi, který se ranním prodejem novin naučil pracovat. Letos v létě to u nás bylo složité, mladí lidé tu moc nestojí o tyhle práce a v kempech chyběli třeba prodavači občerstvení nebo uklízeči toalet. Potřebují mladí lidé získat zkušenosti i s takovouto prací? A proč?

Vždycky se lidí ptám, co byla jejich první práce.

Byla jsem sanitářkou na operačním sále. Byla to docela náročná a mizerně placená práce, ale chtěla jsem jít na medicínu, takže jsem si alespoň vyzkoušela, jak to v nemocnici chodí.

A stále si to pamatujete, že? Ale je to něco, co vám pomohlo stát se dospělou, a byla to důležitá práce. Nešlo jen o zaměstnání, ale také o osobní růst. Svým dětem jsem říkal, aby si našly obyčejnou práci a snažily se jí věnovat co nejlépe. Časem, až budou mít „lepší“ práci a setkají se s lidmi, kteří dělají to, co dělaly před časem ony, budou vědět, co obnáší třeba práce uklízeče a budou se k lidem na těchto pozicích chovat slušně. Sám jsem hrdý na práce, které jsem dělal, když jsem byl hodně mladý, protože jsem se během nich opravdu hodně naučil.

Co z mnoha prací, které jste si vyzkoušel, se vám líbilo nejvíc?

Všechno jsem si užíval a mám moc rád práci, kterou se zabývám teď. Není to tak, že bych se pro některou práci cíleně rozhodl, prostě mi přišla do cesty, i spisovatelem jsem se nestal tak, že bych se pro to rozhodl, ale začal jsem psát…

Moc mě bavil příběh o hráčích, o lidech, kteří si rádi dělají ze sebe i z jiných legraci, kteří se umějí smát.

V České republice je takových hráčů hodně.

Opravdu? To mě udivuje, někdy se mi zdá, že jsme studení.

Je to jedna z věcí, které na Češích miluji. Umíte být velmi temní, ale zároveň se smějete. Je to takový smích z temnoty. A našel jsem u vás mnoho hráčů, vtipálků…

Baví vás lidi překvapovat, dělat si legraci?

Když cestujete po světě, je velmi snadné si myslet, že všichni kolem vás jsou prostě seriózní. Když ale uděláte něco legračního, rychle zjistíte, že je kolem vás hodně lidí naladěno na stejnou notu, že mají také smysl pro humor a dokážou se smát. Dneska ráno mě vezl taxikář, který neměl dobrou náladu, mračil se a mlčel. Tak jsem vyndal z kapsy svůj červený nos, který mám stále s sebou, a hned to bylo jiné, protože se začal smát. Když máte v náručí třeba štěně, lidé k vám chodí a chtějí ho pohladit. Já jezdívám s plyšovým orangutanem oblečeným v šatech, jmenuje se Luisa, a lidé na něj reagují s úsměvem, baví je to. Navážu tak kontakt i s těmi, kterým se těžko komunikuje s lidmi, je to fajn.

Moc se mi líbila i vaše povídka o dívence, která si dělala věci po svém, třeba vybarvovala omalovánky a přetahovala, což nebylo „správně“, a i v dalších věcech se vymykala představám o tom, co a jak by měla dělat. Obvykle chceme, aby děti poslouchaly, co se jim řekne, což je do jisté míry pochopitelné, ale někdy v tom chybí fantazie. Není život bez fantazie nebezpečný? Proč fantazii potřebujeme?

Máte pravdu, život bez fantazie je nebezpečný. Společnost má spoustu pravidel, která je potřeba následovat, ale jsou zde i pravidla, která můžeme porušit, a nic se nestane. A to je případ té dívenky, o které jsem psal. Když bude přetahovat, nic zlého se nepřihodí, kdežto kdyby přecházela na červenou, bude to velmi nebezpečné. Proto je dobré umět se dobře rozhodovat a správně vyhodnotit situace, do kterých se dostáváme. A tohle bychom se měli učit ve škole.

Zajímalo by mě, jak se dívce z vašeho příběhu vede dnes. Už je asi dospělá, že?

Bude jí zanedlouho čtyřicet a stále „přetahuje čáry“, dělá si věci po svém, ale to, co dělá, je velmi dobré.

Mám takovéhle lidi moc ráda.

Já taky. Lidé se mě často ptají, jestli jsem Američan, a já odpovídám, že ne, americký je jen můj pas. Jsem občan planety Země. Líbí se mi lidé, kteří o sobě neuvažují ve škatulkách, a ona mezi ně patří.

Slyšela jsem, že chcete napsat knihu o nás Češích. Jací podle vás jsme?

Ano, mám tuhle knihu v plánu. Češi se za tu dobu, co k vám jezdím, velmi změnili. Když jsem tu byl poprvé, bylo to krátce po revoluci v listopadu 1989, a anglicky tu nemluvil snad nikdo a všichni se snažili nevybočovat, byli uzavření, domy byly šedivé… Dnes se zde potkávám s otevřenými lidmi, domy mají barevné fasády, už jste součástí Západu. Jezdím po celé České republice a dostanu se i do malých měst. Svá vystoupení začínám tím, že lidem řeknu, že neumím česky, a zeptám se, kolik z nich rozumí anglicky. Jsou to skoro všichni. To je úžasné, a nejen proto, že se angličtina stává jazykem celého světa. Praha je dnes městem, jako je třeba Paříž nebo New York, prostě světová metropole. Už nejste bývalým sovětským satelitem, ale západní zemí. Rád se setkávám s lidmi i mimo Prahu, protože Česká republika není jen Praha, pochopitelně.

Co vy a čeština? Rozumíte nám?

Čím dál víc, ale rozhodně se nejsem schopen naučit česky, čeština je strašně složitý jazyk. Pochopím spoustu věcí z kontextu, sleduji, jak se lidé tváří, když mluví, a čím dál víc se cítím součástí rozhovoru, ale česky toho moc nenamluvím. Každopádně se ale vždycky snažím říci česky alespoň něco.

To je pěkné, otvírá to dveře. Sama mám tu zkušenost z Indie. Nebylo v mých silách naučit se místní jazyk, ale zvládla jsem základní fráze, což mi v komunikaci velmi pomohlo.

Ano, to je dobře. Člověk tak dá najevo, že má zájem o lidi, se kterými se setká.

Hodně vašich příběhů pojednává o tom, jak se cítíme, jakou máme náladu. Daří se vám nějak ovlivnit své pocity, náladu, kterou máte?

Stane se, že mi není úplně nejlépe, ale vím, že své nálady mohu ovlivnit, že je mám ve svých rukou, že proto, jak se cítím, mohu něco udělat.

Učitelé jsou nejdůležitější lidé na světě, protože velmi brzy ukazují dětem, jak to ve světě chodí.

To se mi líbí. Setkávám se s tím, že lidé obviňují druhé z toho, že mají špatnou náladu.

Moc neovlivníte to, co se děje ve světě, ale to, jak se cítíte, ano. Pokud jsem z něčeho smutný, teď zrovna to jsou prezidentské volby v USA a Donald Trump, a nechci se tak cítit, snažím se na to nemyslet.

Z čeho čerpáte energii?

Vlastně ani nevím. Za rok mi bude osmdesát, ale stále vyjdu schody a nemyslím na to, nosím džíny… Kdybyste se mě zeptala, na kolik se cítím, nejsem si jist, jak bych vám odpověděl. Možná na čtyřicet? Odpovídá to způsobu mého života, na svůj věk moc nemyslím. Je to jen číslo. Nedávno jsem byl u doktora, aby mi udělal prohlídku, a říkal, že jsem zdravý, že mi nic není. Ptal jsem se ho, kolika let se podle něj mohu dožít, a říkal, že klidně sta. Mám ale přátele, kteří jsou stejně staří jako já, a někteří mluví jako starci: „Ach, už jsem starý, kde je nějaká židle, ať si můžu sednout.“

Mnohokrát jste změnil svůj život. Mám na mysli zaměstnání, místo, kde žijete, a podobně. Proč?

Rád se pouštím do toho, co je přede mnou, dívám se stále dopředu. Netěší mě mít všechno nalinkované, líbí se mi překvapení… Lidé se mě někdy ptají, kde žiji, kde je můj domov, a já říkám, že tam, kde zrovna jsem.

Kdo vám byl a je inspirací?

Byli to samozřejmě mí učitelé, ale inspirací jsem i sám sobě, vždycky se snažím nebýt nikým jiným než sám sebou. A právě kvůli učitelům, kteří mi byli vzorem, jsem se i já sám chtěl stát učitelem, protože jsem přišel na to, jak je práce učitele důležitá. Učil jsem přes dvacet let a řada mých studentů je stále se mnou v kontaktu. Dneska jim je kolem padesátky, ale stále to vypadá, že jim mám co říci. Jsem rád učitelem a také mám rád, když mě někdo něco učí.

Když vás tak poslouchám, jak mluvíte o lidech, napadá mě, že určitě rád lidi pozorujete. Je to tak?

Ano, určitě. Baví mě opravdu dobře pozorovat, jako třeba Sherlock Holmes. Včera se mnou dělala rozhovor jedna mladá novinářka. Všiml jsem si, že měla kalhoty s pružným pasem, které nosí ženy, jež jsou těhotné, ale i ty, které by rády čekaly dítě. A pak jsem si všiml, že má trošku vyhrnutý rukáv, a byl vidět malinký kousek tetování. Když dala ruce na stůl, všiml jsem si ještě snubního prstenu. Zeptala se mě, jestli o ní něco vím, a já na to, že je vdaná, čeká miminko a má tetování. „Cože? Jak jste to poznal?“ divila se. Tak jsem jí vysvětlil, že mě baví sledovat lidi. Mám rád čekárny na vlakových nádražích a na letištích, protože tam chodí spousta lidí a je koho pozorovat.

Chodíte někdy do škol?

Ano, často. Když člověk napíše knihu o mateřských školkách, ze spousty z nich ho zvou na návštěvu. V Olomouci jsem zažil skvělou akci. Na stadiónu tam byl program pro seniory, a protože kousek odtamtud je školka, zúčastnily se akce i děti. Ostatně malé děti pozoruji velmi rád. Jsou více lidmi, než si někdy myslíme, dovedou být veselé, smutné, naštvané… Jsou to opravdoví lidé.

A přitom se stále setkávám s názorem, že děti nejsou opravdoví lidé.

I já, a přitom jsou to lidé jako my, jen malí. Povídám si s nimi, a to i tady u vás. Jsem vždycky překvapen, kolik malých dětí umí anglicky. Třeba když mám autogramiádu, přijdou tam lidi s malými dětmi, tak se jich ptám, jestli mi rozumí, a mnoho z nich řekne „yes“, protože se anglicky učí odmalinka.

Náš rozhovor, který se blíží ke konci, vyjde v časopise pro pedagogy mateřských škol. Co byste jim vzkázal?

Že učitelé jsou nejdůležitější lidé na světě, protože velmi brzy ukazují dětem, jak to ve světě chodí. Před několika lety jsem se zúčastnil každoročního festivalu mateřských škol Mateřinka v Nymburce. Nikdy ve svém životě jsem nezažil takovou koncentrovanou radost jako tehdy, bylo to prostě úžasné a veselé. Pokud mě znovu pozvou, rád přijedu.

Robert Fulghum se narodil v roce 1937. Jeho první kniha byla charakterizována podtitulem Neobyčejné přemýšlení o obyčejných věcech a vyšla v roce 1988 pod názvem Všechno, co opravdu potřebuju znát, jsem se naučil v mateřské školce. V češtině vyšla poprvé v roce 1991. Od té doby vydal řadu knih, Poplach v sýrové uličce je zatím poslední.

Článek vyšel v tištěné verzi časopisu Informatorium 3-8, který vydává Portál.

INFORMATORIUM 3-8 je časopis pro výchovu a vzdělávání dětí od 3 do 8 let v mateřských školách a školních družinách.
Názory k článku (0 názorů)
Žádné názory zatím nejsou. Vložte první!




Podobné články


Další od autora Mgr. Těthalová Marie >>


Vyhledávání článků podle věku

Fotky podle věku

Poslední fotky z emailového průvodce rodičovstvím.

Naše milovaná ---ADELINKA-----ADELINKAFilípekEliška 3.8.2010Naše ADÉLKA ve školce:-)(ve fialovém tričku)FotbalistaFotbalistaTo jsem pěkná čarodějka .....ADÉLKA.......Naše princezna AdélkaADÉLKA A PEJSEK

Emailový průvodce rodičovstvím je zdarma pro všechny rodiče od početí do 6 let věku.

Přihlásit k odběru

Seriály

Vývojové tabulky

Těhotenství

Dítě

(C) 1999-2016 Rodina Online, všechna práva vyhrazena.


Četnost a původ příjmení najdete na Příjmení.cz. Nejoblíbenější jména a význam jmen na Křestníjméno.cz. Pokud hledáte rýmy na české slovo, použijte Rýmovač.cz.

Všechny informace uvedené na těchto stránkách jsou obecné povahy a jejich používání je plně ve vaší odpovědnosti.
Jakékoliv otázky zdraví vašeho nebo vašich dětí je nutné vždy řešit s vaším lékařem.

Publikační systém WebToDate.

Zajimavé odkazy:
   Předporodní kurzy   |   Wellness Víkend   |   Najděte rýmy na slovo a napište báseň.