Každé dítě může být hvězdou

Slavná zpěvačka? Vrcholový sportovec? Oblíbená herečka? Uznávaný kardiochirurg? Může se z každého dítěte stát hvězda? Nakolik je úspěch dán schopnostmi dítěte a nakolik ambiciózností rodičů? Proč nás naši rodiče nepodporovali? A je dnešní superpodpora rodičů dobrá? Dokážou dnešní děti vůbec samy za něco bojovat? Prosadí se samy? Stanou se hvězdami nebo zapadlými světélky? A jací jsme my, jako rodiče? Dokážeme je podporovat, najít to, v čem jsou dobré a dát jim důvěru? Nebo je srazíme na kolena dřív, než něco zkusí?

Dívám se na blonďatého chlapce, který se po chodbě školy prohání s hokejkou a florbalovým míčkem, je reprezentant ve fotbalovém družstvu, hraje 1. ligu. Je dobrý i v běhu, skoku, při florbalu… Vyhrává, kde může. Už měl asi 3 krát zlomenou nohu, jednou přetržený sval, natažené šlachy a kdoví co ještě. Je mu 9 let. Rodiče ho přihlásili na fotbal, když mu byly asi 4.

Jiný chlapec - 10 let, nevypadá, že by žil sportem, dokonce má nadváhu, ale prý si ho vyžádali ze sportovní školy, asi je v hokeji fakt borec. Do hokejového klubu ho přihlásil jeho otec, když mu byly 3. Sotva na bruslích uměl stát. Když něco děláte 7 let, jste v tom dobří, i když vás to úplně nebaví.

Štíhlá holčina s vlasy padajícími na ramena, maminka jí obětavě vozí už dobrých 5 let dvakrát týdně na tréninky gymnastiky 20 km daleko. Dívenka má každý měsíc novou medaili ze soutěže a nyní pojede reprezentovat republiku. Má být na co hrdá.

Hledám po chodbě dál, dvanáctiletá dívka, podle vizáže a tenkého tělíčka byste si řekli: tak tohle dítě nemůže v ničem vynikat. Když ale zasedne ke klavíru a prsty se jí rozběhnou po klávesách, vydechnete, jak je její hra virtuózní. Hraje od malička a maminka nad ní stála u klavíru denně celé hodiny. Hraje bravurně i obtížné skladby, není divu, že vyhrává soutěže kdekoli, kam jí rodiče dovezou.

Jiné místo, jiná země. Soutěž v hledání talentů. Na pódium přivádějí rodiče 12ti letou dívenku. Začíná zpívat a hrát svou vlastní skladbu, hlas má čistý, nádherně podbarvený, s obrovským rozsahem, za text písně by se nemusel stydět žádný světoznámý zpěvák. Dívka zaslouženě sklízí obrovský aplaus. Rodiče i sestra dívky září. Prožívají radost s ní.

Sedím a žasnu. Sedím, a je mi to trochu líto. Jsem Husákovo dítě, dítě z normalizační školy, dítě ze socialismu. Jiné doby. Za nás se dětem čas nevěnoval. Nikdo by nás o víkendu po soutěžích nevozil. Za nás se dětem říkalo: "Jak to děláš? Dyť to děláš úplně blbě!" Ať už se jednalo o kopnutí do míče, přeskok přes kozu, akord na klavíru, řezání pilkou, vaření či kreslení." Za nás se děti moc nechválily. Asi aby si nemyslely, že to, co předvádějí, je dokonalé.

Pro co jsem měla vlohy, nikoho nezajímalo. Přála jsem si hrát na akordeon. Milovala jsem vodu. Přála jsem si ve vodě strávit zbytek svého života. Naučit se potápět. Nikdo mne ale nevzal na plovárnu, nikdo mne nenaučil plavat. Bavila mne příroda, pokusy, objevování. Ale nemohla jsem chodit na přírodovědný kroužek. Nikdo mne jako dítě nepodpořil, nevzal mne někam, kde bych mohla svoje vlohy ukázat, zúročit, rozvinout. Mým rodičům to nepřišlo důležité. Vše co dnes umím, vím a zvládám, jsem si doslova "vypotila" a "vydobila". Šla jsem za tím, až když jsem byla velká, dítě se samo těžko někde prosadí. Bez podpory okolí to prostě nedokáže. (A neříkejte že ano, zvlášť, když kroužky stojí takové peníze.)

Dva extrémy. V jednom rodiče dítěti doslova vyšlapávají cestu, protlačují ho tam, kam chtějí sami a plní si své nesplněné sny, v tom druhém ho nechají napospas. Kdy je správný čas odhalit dětské vlohy a dítě podpořit? Jak poznat, že dítě k něčemu opravdu není a dát mu možnost vybrat si něco jiného a kdy naopak dítě násilím přidržet u něčeho, čemu se věnuje a nechce, jen protože je líné nebo má období, kdy ho nebaví skoro nic?

Nemyslím si, že je dobře dětem zvolit to, v čem budou nejlepší už ve 4 letech, kdy samy ještě nemohou vědět, kam je to táhne (až na výjimky), nebo je zatížit tréninky v dětství tak, že to není zdravé. Podpořit je ale v mladším školním věku v tom, co je baví, mi přijde jako smysl rodičovství. Z dítěte, které nemá hudební sluch, nebude klavírní mistr, ale z průměrného dítěte, které má hudební vlohy, může být obstojný klavírista. Věřím, že v každém jsou pro něco skryté vlohy. Nemusí to být sport, zpěv, malování, může to být empatie, smysl pro humor, manuální zručnost… Když se dítěti pomůže a důvěřuje, může dokázat mnohé. Když k tomu přidá svou snahu a píli, může dokázat neskutečné. Možná budou sny našich dětí jiné než naše, ale jen pokud budou jejich, budou v nich moci být dobří a dokonalí. Jedině tak se totiž rodí hvězdy.