Cyklotoulky s dětmi 2015 - do Benátek - Část 2

Den 16 - 18 Podél Innu na hranice Itálie - druhé alpské sedlo

Ještě máme jeden průsmyk před sebou, Reschenpass na hranicích Rakouska a Itálie. Dostaneme se tam po cyklotrase Via Claudia Augusta. Ta vede po stopách staré římské obchodní stezky z německého Donauwörthu až do Itálie, kde se v Trentu rozděluje. Jedna její větev vede do Benátek, druhá do Ostiglie. Ačkoliv by se nabízelo držet se té první větve, máme to vymyšlené jinak. O tom ale až později. Zatím jsme se napojili na stezku podél řeky Inn a projeli Innsbruckem. Říční údolí je tady široké, hory vzdálené, stezka kopíruje dálnici. Nepříliš záživný úsek. Teprve za Landeckem to začne být zajímavé. Řeka je dravější, jak ji horská úbočí těsněji svírají. Poslední vlna bouřek, které nás chytla těsně za Innsbruckem, přinesla krásné letní počasí s modrou oblohou. Nádherné dny. Denní dávky 70 kilometrů bez problémů zvládáme, nejednou se nám podařilo najet i víc. Osmiletý Víťa má zatím denní rekord 92 kilometrů a touží překonat stovku. Uvidíme, zda se mu to podaří.

Za Pfunds však idylka skončila. Stezka nás vyplivla na poměrně frekventovanou silnici. Skály se sevřely ještě těsněji, řeka se tu musela prodrat hlubokou soutěskou. Bohužel víc než kolem sebe musíme koukat na cestu před sebe a hlavně do zpětných zrcátek. Aut tady jezdí opravdu hodně. Když se údolí rozestoupilo, objevila se švýcarská hranice. Nastal čas loučení se s Innem. Čeká nás druhé, a poslední alpské sedlo. A je to hned pěkně zostra do kopce. Jedenáct serpentin s rozumným sklonem a jsme v lyžařském středisku Nauders. Městečko leží v malém dolíku, takže jsme bohužel ztratili asi 100 výškových metrů, které bylo nutno opět nastoupat do 1504 metrů vysokého Reschenpass. Na něm se loučíme s Rakouskem a vjíždíme do Itálie. A opět ten skvělý pocit, když na kole přejíždíte hranici států! Náš cíl už je blizoučko. I když to s tou Itálií není zatím tak horké…

Den 19 - 21 ráj podél řeky Adige

Vjeli jsme totiž do jižního Tyrolska. Celá oblast po staletí patřila k rakouskému území, k Itálii byla připojena až po první světové válce. Dodnes tu mluví převážná většina obyvatel německy a na cedulích jsou vidět názvy obcí jak v původním německém jazyce, tak i v novém, italském. I podle všudypřítomných muškátů a nečekanému klidu v ulicích měst si jako v Itálii prvních pár dní vůbec nepřipadáme.

Ale jinak si připadáme jako v ráji. Ihned za průsmykem Reschenpass se modrá hladina rozlehlé přehradní nádrže Reschensee (Lago di Resia), a pohled na přehradu je doplněn pozadím vysokých sněhem pokrytých hor. Na hranicích jsme okamžitě vjeli na cyklostezku lemovanou bílými pruhy a ohraničenou dřevěným zábradlím. V tuto chvíli jsme ještě netušili, že to takto bude vypadat po celých 300 kilometrů až do Verony.

Zvlněnou stezkou jsme objeli přehradu, která je známá hlavně obrázkem vyčnívající věže zatopeného kostela a následoval prudký sešup do údolí řeky Adige. Jestli je někde cyklistický ráj, pak je to údolí Alto Adige. Oblast je známá pěstováním jablek. Každý, kdo jezdí do Itálie tzv. na jabka, jezdí sem. Ta ještě v červnu bohužel nejsou zralá, ale projíždět tudy na konci léta, musí být silnější zážitek. Užíváme si jízdu doslova po cyklodálnici, kolem nás se míhají ovocné sady táhnoucí se donekonečna a nad tím vším špičaté hory se zbytky sněhu. Stezka kopíruje řeku a ani se nám nechce vjíždět do center měst, která jistě budou zajímavá, ale usuzujeme, že památky jsou všude podobné. A tak se nám stalo, že jsme asi 150 kilometrů nenarazili na žádný obchod. Když jsme zjistili, že máme brašny prázdné a žaludky hladové, nezbylo nic jiného, než ze stezky odbočit do nějakého městečka a najít obchod.

Třicátého června má svátek naše Šárinka. Jak už to tak bývá, když se jeden narodí do cykloturistické rodiny, neslavila zatím ani jediný svátek doma. Ten úplně první, to jsme byli na cestě po Odra-Nisa, druhý někde v Moldávii, další na Balkáně… a ani letos není výjimka. A protože lijáky a zimu jsme nechali v alpách rakouských, dopřáváme dětem pár hodin odpočinku a cachtání se na koupališti v Meranu.

A pak zase frčíme po stezce. Obrázek je stejný už kolikátý den, jen čím víc se blížíme k moři, tím ubývá jablek a přibývá vinné révy. Z úbočí kopců podél cesty na nás shlíží obranné hrady a vysoko nad nimi se strmí vrcholky Alp. Zelenomodrá Adige nás spolehlivě provádí skrz hory. Toto jsou dny, kdy si přeji, aby údolí a cesta nikdy neskončily.

A přeci jenom pár šrámů má cyklostezka podél Adige. Našimi nepřáteli jsou vedro, protivítr a cyklisti, kterým přezdíváme průměrkáři. Díky nim není možné rozcapit se po celé šíři stezky a povídat si s dětmi. Zákonitě se chvíli nedíváme do zpětných zrcátek a hned je za námi nějaký nervózní silničář, který šíleně spěchá. Vždy se uhneme a omluvíme se, ale mohli by si pořídit aspoň zvonek, aby nás na svou přítomnost upozornili. Jen občas někdo zpomalí a dá se s námi do řeči. Zeptá se odkud a kam jedeme, pochválí děti a pak se s ďábelským zrychlením vzdálí. No a ten protivítr? Mysleli jsme, jak na to vyzrajeme, když podél Adige pojedeme z kopce. A zatím závidíme těm, co jedou proti nám, tedy do kopce. Fouká jim totiž silně do zad.

Čtvrtý den podél Adige se chvíli před polednem hory na obzoru rozestoupily a obzor za tím byl prázdný. Vjeli jsme do Pádské nížiny. Divný pohled, skoro tři týdny jsme byli zvyklí být obklopeni horami a najednou nemáme kolem sebe nic. Vjíždíme do Verony. Pár měst jsme vynechali, Veronu určitě vynechat nechceme. V historickém centru je hlava na hlavě, občas musíme slézt z kola a popojít pěšky. Viděli jsme hrad, amfiteátr a další budovy - Verona má opravdu jedinečnou atmosféru. Jenom ten dům se známým balkónem známým ze Shakespearova románu Romeo a Julie se nám najít nepodařilo. Ani jsme se o to moc nesnažili, vzhledem k tomu, že stejně nejde o skutečný balkón, neboť je celý příběh vymyšlený. A kdo ví, jak to i se samotným Shakespearem bylo doopravdy.