Cyklotoulky s dětmi 2015 - do Benátek - Část 1.

Konečně je tady den odjezdu. Cestovní horečka vrcholí. Zběsile pobíháme po domě, do naplněných brašen přidáváme poslední drobnosti a horečně přemýšlíme, na co jsme zapomněli. Do toho zvoní jedna známá. Naše brašnami ověšená kola, připravená před domem ke startu, nemohla přehlédnout.

- "Kam vyrážíte takhle nabalení?"

- "Do Benátek."

- "Do těch nad Jizerou, máte na mysli, že?"

- "Ne, do těch italských."

- "I s dětma?" (Dětská kola s malými bágly stojí hned vedle těch našich.)

- "Pochopitelně."

- "A oni to zvládnou?"

- "Budou muset. Vymyslely si to totiž."

Na nápad dojet s dětmi na kole do Itálie přišel náš synek už někdy na podzim. Prý by se chtěl podívat do Benátek, do města, které je vystavěno přímo na moři, kde nejsou ulice, ale kanály s vodou a kde se místo aut jezdí na lodičkách. Absolutně netušíme, kde to vzal. Ovšem myšlenka zkusit přejet Alpy a dojet k moři nás nadchla. Vloni jsme s dětmi putovali pohodově podél řek Loira a Dunaj, na letošek jsme dostali chuť na něco náročnějšího. Bylo jasné, že s dětmi starými šest a osm let se musíme stále ještě zuby nehty držet cyklostezek, ale věděli jsme, že nějaké kopce bychom zvládnout mohli. Cesta k italskému moři a zpět se jevila jako ideální cíl a tak jsme rozjeli plánování a přípravu.

Nejnáročnější se ukázala příprava dětských kol. Chtěli jsme, aby oba dva přesedlali na větší kolo, než měli vloni. Jednak kvůli průměru kol, jednak kvůli převodům. Přeci jenom - chceme jet přes hory, tak aby se jim jelo dobře. Chtěli jsme, aby starší Víťa jel už na čtyřiadvacítce s trojtácem vepředu, a aby mladší Šárka převzala jeho dvacítku s šestikolečkem. Jenže - obě naše děti jsou menšího vzrůstu než jejich vrstevníci, čili byla otázka, zda na jaře na větší kola dosáhnou. Snažili jsme se celou zimu Víťu dobře krmit, očima ho popotahovali, aby vyrostl a skoro každý měsíc chodili do cykloobchodu zkoušet, jestli už na tu čtyřiadvacítku dosáhne. Někdy začátkem dubna však bylo jasné, že nedosáhne. Co teď? Na dvacítku velký, na čtyřiadvacítku malý. Ještě se dělají dvaadvacítky. Vyrábí je jen jedna firma. Voláme kamarádovi, který provozuje servis kol a eshop. "To nekupuj, jsou to mrdky," kalí naše nadšení svérázný Petr. Slibuje ale sehnat nízký rám a vystrojit kvalitní bicykl se čtyřiadvacítkami koly. Jak slíbil, tak splnil. PPL přivezlo během pár dní nový stroj, který Víťovi perfektně padl (jen se musel otočit představec, aby měl řidítka blíž) a ještě do léta a do odjezdu jsme stihli dva víkendové zkušební výlety.

Den odjezdu do Benátek jsme stanovili na čtvrtek 11.6.2015. Děti ve škole vyfasovaly předčasně vysvědčení a poté jsme na šest týdnů zamknuli barák, zapnuli alarm a vyrazili. Poprvé v životě tak vyrážíme na dovolenou na kole rovnou od dveří domova. Osmiletý Víťa pojede celou trasu sám, šestiletou Šárku ještě občas tatínek popotáhne zapřaženou za svým kolem tažným zařízením. A letos, po šesti letech a šesti větších expedicích, poprvé necháváme doma dětský vozíček. Pro Šárku máme Follow me, a pro Víťu, kdyby bylo nejhůř, házím do brašen prádelní šňůru. Je to spíš ale jen pocitové, protože nevím, kdo by takovou váhu utáhl a tak doufáme, že celou trasu zvládne. Denní dávky stanovujeme zhruba na 70 kilometrů, v horách míň, v rovinkách klidně i víc. Děti si vezou v malých báglech každý svoje spacáky, já kromě brašen táhnu ještě přídavný vozíček Extrawheel.

Trasa je stanovená jen zhruba, protože je nám jasné, že se může měnit. Nejprve budeme směřovat na Pasov, pak podél Innu. Uděláme si zajížďku do Solné komory, do Salzburku a ke Krimmelským vodopádům, odkud se přes průsmyk dostaneme zpět k Innu. Tam se napojíme se na Via Claudia Augusta, která nás dovede až do Verony. Tam už zamíříme nejkratší cestou k moři. Pokud vše dobře půjde, Benátky dobudeme z ostrova Lido di Venezia nebo poloostrova Lido di Jesolo lodí. Při zpáteční cestě přes Alpy využijeme zase cyklostezek a to v pořadí: Alpe Adria - Drávská - Murská. Konec necháváme otevřený - dojedeme buď někam na vlak (tipujeme to na Linz) nebo máme v pohotovosti kamarády se sedmimístným Caddy Maxi, ochotné dojet pro nás kamkoliv. Těšíme se moc a doufáme, že všechno dobře dopadne.

Den 1 - 4. Vysočinou...

První kilometry vedou po stokrát projeté cestě do Letohradu. Zastavili jsme na náměstí a kluci jdou do domácích potřeb koupit větší kastrol. Jak děti rostou, přestává nám náš starý stačit. Než se vrátili, stihnul se kolem našich kol utvořit chumel lidí:

- "Kam jedete takhle naložení?"

- "Ále, do Itálie, do Benátek..." (Proč se tvářit skromně, že?)

- "I s těma dětma?"

- "Jasně že jo!" (Miluju tyhle otázky! Ještě se měli zeptat, jestli jsou to naše děti, jak se nám to často stávalo v Rumunsku, když je ještě vozili ve vozíku. : )

- "Tak to jste dobří!"

- "Nejsme, ještě jsme nic neujeli, vyrazili jsme před hodinou a máme za sebou teprve 18 kilometrů."

- "I tak, klobouk dolů!"

Míříme na Vysočinu. Za Vysokým Mýtem začaly nemilosrdné kopce. Stoupání střídá sjezd a bez odpočinku hned zase do kopce. "Jak já se už těším do Alp, tam si odpočineme." Trasu jsme neplánovali nikterak pečlivě - prostě jsme nabrali ten nejkratší směr na Sezimovo Ústí, kde máme domluvenou mezistanici u příbuzných. "Za tři čtyři dny jsme u vás, jako na kole," slibujeme do telefonu. Třetí den však naše cesta málem předčasně skončila. Blížíme se k Želivu a zatraceně spěcháme, protože utíkáme před bouřkou. Chytila nás mezi vesničkami, slejvák jako z konve, blesky lítají doslova nad našimi hlavami a schovka nikde. Ještě že už jsme minuli vjezdovou ceduli a sjíždíme prudký kopec do centra obce. Jedu poslední, děti kousek přede mnou. Najednou se mi zdá, že se Šárka nějak rychle vzdaluje a za chvíli slyším, jak začala brečet. Pouštím brzdy a zkouším ji dojet. Úzká silnice se stáčí doprava v bezmála pravém úhlu. A Šárka se tam řítí šílenou rychlostí, auta v protisměru... Úplně ve mně zatrnulo. Náš anděl strážný má s námi někdy hodně práce. I v té rychlosti Šárka zatáčku naštěstí vybrala a za ní se sklon zmírňuje a následuje rovinka. Tam na nás už od autobusové zastávky mává Luděk.

- "Tatínku, mně to kolo vůbec nebrzdilo!" stěžuje si ubrečená dcerka

- "Ty bláho, já už viděla, jak nezatočí a sejme ji nějaké auto jedoucí zezdola."

Jsme promoklí do poslední nitky, ale to teď nevnímáme. Úplně se klepu při představě, co se mohlo stát. Luděk překontroloval a dotáhl povolené brzdy, převlékli jsme se a jdeme to rozdejchat do hospody na večeři.

- "Pojďte na jahody," láká nás paní z jednoho domku na návsi jihočeské vesničky. "Koupila jsem letos pěkné sazenice, urodila se jich spousta a vnoučata na mě už kašlou," vypráví, a mezitím plní Šárčin košíček na předních řidítkách červenými plody.

- "Děkujeme!"

- "Nemáte zač, přijeďte za rok zase!"

I další dny se nesly ve znamení silných odpoledních bouřek. K Luďkovu bratrovi jsme dorazili pěkně zdevastovaní. Naplnili jsme pračku, stan postavili na maličké zahrádce a vrhli se k připravenému grilu. Blesky a silný déšť nám však naši večeři chtěly překazit a my museli uprchnout do bezpečí domu. Jaká pohoda trávit nečas pod střechou. Od zítřka už se zase musíme spolehnout jen sami na sebe. Bouřka s sebou přinesla studenou frontu, po následující dny jsme sluníčko viděli spíš sporadicky. Na řadu přišly pláštěnky.

Den 5 - 7. Přes Šumavu k Dunaji

Ze Sezimova Ústí míříme na Hlubokou a do Českého Krumlova, ukázat dětem skvosty mezi památkami i u nás. Podél Vltavy vede kousek pěkná cyklostezka. V Bavorovicích sedíme večer na pivku. Když už se zvedáme k odjezdu, jede kolem kluk na kole. Zastavuje u nás. "Nejste Vy Zigáčkovi?" Prvotní šok - z těch dvou knížek, rozšířených spíš jen mezi komunitou podobných bláznů a z pár blogů nemůžeme být přeci tak známí, aby nás poznávali lidi na ulici?! Vyšlo ale najevo, že jde o jistého Petra K., se kterým se známe virtuálně. Petr se před lety chystal na Balkán, našel naše webové stránky, oslovil nás a vyměnili jsme si pár emailů. V životě jsme se neviděli, až teď! Jaká náhoda! Jedeme spolu až na kraj Budějic, je o čem povídat.

V Krumlově jsme se propletli nádvořím zámku plném japonských turistů. Taktak jsme se vyhnuli výprasku selfie tyčí, turisti s nimi šermovali ostošest. Fotí si vše - nejen zámek, ale i nás!

Měla jsem pocit, že když jsme přejeli Vysočinu, jen tak něco nás už nerozhází. Ovšem kopec nad Hořicemi na Šumavě překonal všechna naše očekávání. Nezbylo, než slézt z kola a několik kilometrů tlačit. Výhledy shora však stály za to! Za zády Kleť a před námi hladina jihočeského moře - Lipna, jak se zrcadlí v zapadajícím slunci. Podél Studené Vltavy pokračujeme až do Stožce.

Po šesti dnech a čtyřech stech kilometrech jsme na hranicích. V posledním penzionu jsme si nechali uvařit kafe a vyřizujeme poslední resty, které se vyřídit dají. Na české síti jsme zavolali babičkám, poslali emaily a pak překročili hranice. Hraniční přechod Nové údolí - Haidmühle jsme si nevybrali náhodou. Kousíček za hranicemi totiž začíná cyklostezka, která vede po tělese bývalé železnice a je pojmenovaná po rakouském spisovateli a milovníkovi šumavské přírody Adalbertu Stifterovi a to Adalbert Stifter Geh und Radweg. Je tak první z dálkových zahraničních cyklostezek, po kterých pojedeme.

Stezka se kroutí kopcovitou krajinou a už jen málo připomíná, že zde až do roku 1976 jezdily vlaky. Sklon této šotolinové cesty je více než příjemný. Úvodní dva kilometry vedou mírně do kopce, pak už jen z kopce. Ovšem to "do" a "z" kopce je nutné brát s ohledem na lokomotivy, stoupání nebo klesání je rovnoměrné a nepřesáhne 2%. A kolem cesty lány lesních jahod! Je nám líto, když stezka ve Waldkirchenu končí a my musíme na silnici. Po šumavské idylce rovnou mezi auta v odpolední špičce a do prudkého kopce! Jestli jsme si mysleli, že k Dunaji to ze Šumavy bude jenom z kopečka, tak jsme se pěkně spletli! Čekalo nás několik nepříjemných stoupání a potom prudký sjezd do údolí Dunaje. Zde u Pasova jsou stráně kolem nejdelšího evropského veletoku velice strmé.

Den 8 - 9 Římská cyklostezka - od Dunaje k jezerům Solné komory

"Jé, tady to znám, tady jsme byli vloni," zareagoval Víťa na příjezd k evropskému veletoku, podél něhož jsme vloni putovali více než 14 dní. A hned vzpomínáme, jak jsme na nábřeží tehdy svačili a jak jsme pak nemohli v údolí najít nocleh.

Město Pasov, německy Passau, leží na soutoku tří řek (Dunaj, Inn a Ilz). Podél Dunaje jsme do Pasova přijeli před rokem, dnes nás ale zajímá řeka Inn. Vede podél ní známá Innská cyklostezka, a kdybychom se jí chtěli držet, pohodlně bychom dojeli až do Innsbrucku. My jsme se ale rozhodli pro malou odbočku k jezerům Solné komory a tak Inn u Bad Füssing opouštíme, abychom se k němu o pár dní později, před Innsbruckem, opět napojili.

Solná komora je prý jednou z nejhezčích oblastí Rakouska; popis na všech internetových stránkách doprovázejí téměř kýčovité obrázky modrozelených jezer lemovaných strmými štíty vápencových Alp, to vše pod blankytně modrou oblohou. To nesmíme vynechat! Původní plán byl projet si stezku Solnou komorou při cestě nazpátek, ale správně jsme usoudili, že cestou zpět by se nám už nemuselo chtít dělat si zajížďku. Proto jsme se rozhodli prokličkovat kolem jezer cestou tam. Innská stezka je navíc za Pasovem, kdy řeka už opustila alpské údolí a široká se líně sune k Dunaji, poměrně nezáživná.

Přejeli jsme Inn a vjeli do Rakouska. Dlouho jsme hledali ceduli, že přijíždíme do jiného státu, hlavně kvůli dětem, aby zažily ten pocit, že vjíždí na svém putování do další země. Ten pocit, když na kole překonáváte hranice států.

Pro cestu k jezerům Solné komory jsme využili římskou cyklotrasu, jež vede po stopách, které zde v minulosti zanechali staří Římané. Přiznám se, že nás staří Římané zanechávali poměrně chladnými, protože stopy se omezovaly v podstatě jen na pár německy psaných cedulí, a víc nás zajímalo to, že se zatáhlo a začalo vytrvale pršet. Stezka nás prováděla po příjemných silničkách takřka bez provozu, ale také s nulovou možností se před deštěm schovat. Opět tedy došlo na pláštěnky. Pro nás je jízda v dešti protivná, pro děti to byla zábava. Soutěžily, komu se vepředu v pláštěnce utvořil větší bazének, ale když si vodu vzápětí vylily na boty, sranda skončila. "Maminko, tatínku, já mám mokrý boty a je mi zima."

Den 9 - 12 cyklostezka Solnou komorou - v dešti nejkrásnější oblastí Rakouska

Devátý den byl významným dnem. Od rána pošmourno a poprchávalo, zpod pláštěnek jsme se snažili z mraků vykoukat, zda se netrhají a nebude svítit sluníčko. Kdepak. V jednu chvíli se však můj pohled zastavil! Je to možné, není to možné?! A po chvíli už není pochyb. "Támhle to černé vzadu - to nejsou mraky, to jsou hory! Jsme v Alpách!" A v dálce pod námi je vidět modrošedá hladina prvního jezera Attersee. Radost nezná mezí. I kdybychom už neujeli víc, tak jenom ten pocit, že děti vlastní silou od nás dojely do Alp, tedy 550 kilometrů, za to stál! Na počest dojetí na úpatí Alp jsme vybalili čokoládu z pravého alpského mléka (táhneme ji s sebou pochopitelně z domova). Nevydržela ani minutu.

Cyklostezka Solnou komorou, neboli Salzkammergutradweg, je cca 350 kilometrů dlouhá osmička (křížení v Bad Ischl) se začátkem a koncem v Salzburku. Při pohledu do mapy jsme zjistili, že když se napojíme nad Attersee a budeme pokračovat po směru hodinových ručiček, nejzajímavější úseky této stezky nemineme. Když jsme doma při plánování trasy koukali na modrá kolečka jezer na mapě, předpokládali jsme, že v této vyhlášené oblasti bude koupání v jezerech zpoplatněné, a že asi bude i problém zde najít nějaké volné tábořiště. Jaké však bylo naše překvapení, když jsme hned první den našli travnatou plážičku na břehu Traunsee, kde nejenže jsme se vykoupali, ale dokonce jsme tam i přenocovali a nikdo nás nepřišel vyhnat. Na další dny to s koupáním za nás vyřešilo počasí. K vytrvalému dešti se navíc ochladilo, teploměr na pěší zóně ve městě Bad Ischl ukazoval v pravé poledne 10°C, na cachtání v modrozelených vodách místních jezer tak nebylo ani pomyšlení. A to jsme hned další noc nalezli kouzelný plácek přímo nad Hallstättersee. Při ranním pohledu ze stanu nás zarazila bílá pokrývka vrcholků okolních hor. 21. červen, první letní den, nám čerstvý sníh přichystal jako prima dárek. Na tento den jsme navíc měli naplánovanou prohlídku Hallstattského solného dolu a ledové jeskyně. Počasí vyloženě vhodné na to lézt do studeného podzemí!

Abychom ušetřili pár kilometrů, vezeme se přes Halštatské jezero na lodičce. Hallstatt, zapsaný na seznam UNESCO, je právem označovaný jako nejmalebnější město v srdci Solné komory. Aby se městečko vtěsnalo do úzkého pásu mezi horu a jezero, jsou dřevěné domky doslova nalepené na skalní masív, jiné jsou částečně postavené na kůlech zapuštěných v jezeře. Už jenom kvůli Hallstattu stojí za to se sem vydat!

A není to jen městečko, co nás zde uchvátilo. Okolí Hallstattu bylo osídleno již tisíce let před naším letopočtem, ačkoliv bylo takřka nemožné se sem dostat. Lidé tu vysoko v horách těžili sůl a dodávali ji do celé Evropy. Nad Hallstattem se sůl těží dodnes, a jestli chcete znát odpověď na otázku, jak se solná ložiska do nitra hory dostala, vydejte se na prohlídku solného dolu. Prohlídka je zaměřena spíš na zážitky (jeden z nich je jízda po dřevěných skluzavkách spojujících patra dolu s měřením rychlosti, další například jízda improvizovaným vláčkem z hory ven), ale nakonec se i dozvídáme, že zdejší sůl pochází z vyschlého moře, a sem vysoko do hor se dostala díky vzedmutí zemského povrchu na konci prvohor. Po prohlídce se ještě kocháme vyhlídkou vystrčenou vysoko nad jezerem, a z níž je fantastický pohled na Hallstatt a okolní hory, ale dešťové kapky nás rychle zahnaly zpět do lanovky. Přejeli jsme pár kilometrů do sousedního Obertraunu, odkud nás lanovka Dachstein Krippensteinbahn vyváží vysoko do hor, kde se nedaleko mezistanice lanovky na Krippenstein (kam si můžete ještě vyjet na známou vyhlídku "5 prstů", což v dnešním zamračeném a deštivém dni opravdu nemá smysl) nacházejí dvě jeskyně: Mamutí a Ledová. Vzhledem k pozdní odpolední hodině nám zbyl čas jen na jednu z nich. Vybrali jsme jednohlasně jeskyni ledovou a návštěvy nelitovali.

Z Obertraunu jsme se vydali podél řeky Traun k dalším jezerům. Kvalita stezky však šla hodně dolů a poté, co jsme se několik kilometrů trápili na prudkém stoupání po šotolinových cestách, jsme se v lázeňském městečku Bad Aussee rozhodli kolečko Solnou komorou zakončit a začali se pomalu vracet. Znamenalo to vynechat Grundlsee, ale usoudili jsme, že jezer v horách jsme už viděli dost a ani nás ty zajížďky v deštivém počasí příliš nebavily. I tak nás čekal ještě výjezd do 855 m n.m., odkud následovalo nepříjemné klesání po kamenité cestě zpět do Bad Ischl, z nějž už je stezka příjemně asfaltová a lemuje jezera Wolfgangsee a Mondsee.

Vnímání Salzkammergutradweg máme bohužel zakalené nepříznivým počasím. Obrázky s modrou oblohou jako z katalogu - o tom jsme si mohli jenom nechat zdát, a nechte si je zdát i Vy. Plánujete-li cestu do této oblasti, počítejte, že jedete do Alp, a v nich, zejména v těch Rakouských, je zima a déšť v létě na denním pořádku, výjimkou nejsou ani souvislé deště trvající několik dní! Ale nešlo jen o počasí. Možná, když je něco příliš vychvalované a člověk se natěší, může se stát, že očekávání je vyšší než realita. Z cyklotrasy jsme byli spíš zklamaní. Celkový dojem totiž kazilo množství aut v oblasti. I když jedete z velké části po komunikaci určené jen pro cyklisty, vede z valné většiny tato stezka jen pár metrů od rušné hlavní silnice. Na ní se míhá jedno auto za druhým, takže máte pocit, jako když jedete v Praze těsně vedle magistrály, skoro ani neslyšíte vlastního slova. Krásnou přírodu a pohledy na okolní hory si tak vůbec nevychutnáte. Výjimkou je snad jen okolí Halštatu, kde je doprava svedena do tunelu a do samotného města je vjez autům zakázán.

Den 13 - 15 Ze Salzburgu po Tauernské stezce - první alpské sedlo

Do Salzburku přijíždíme třináctý den cesty. Máme za sebou skoro 800 kilometrů a posledních několik dní nám pořád leje. Stan je navlhlý, karimatky nasáklé vodou a suché oblečení dochází. Brašny jsou plné letního oblečení (šatičky a tílečka - jedeme přece na jih, ne). Každý večer však stanujeme v přírodě, ještě není tak zle, abychom zaťukali na dveře nějakého muškáty ozdobeného penzionu a žádali o nocleh v teple a suchu. Dost možná by nás hnali, když by viděli, jak z nás kape voda a odpadává jehličí. V Salzburgu jsme si nechali udělat společnou fotku s námi a hradem Hohensalzburg, symbolem města a vydáváme se po Tauernské cyklostezce dál.

Tauernradweg (ze Salzburku ke Krimmelským vodopádům) je možné absolvovat ve dvou verzích, podél řeky Saalach nebo Saalzach. My jsme si vybrali řeku Salzach, už ani nevím proč. Stanujeme asi metr od cyklostezky, kde byl jediný relativně suchý plácek. Vyloženě se těšíme na noc ve studeném a mokrém stanu, který jsme po postavení museli vytřít ručníkem. "A dost. Jestli bude pršet i zítra, jdeme spát do hotelu!" Večeři vaříme přímo na stezce, stejně po ní nikdo nejezdí. Až za dlouhý čas po našem zabydlení se po ní jde pán na procházku se psem. "Dobrý den, co bude k večeři," ptá se zvesela. Odklopili jsme pokličku a vznášíme dotaz na předpověď počasí. Ještě zítra má prý být všelijak, pak je to už příznivější. Rakušáci nás mile překvapili. Jeden by řekl, že se budou ošklíbat nad naším kočovným způsobem cestování a oni nám zatím fandí! Není to tak, že chceme ušetřit za každou cenu za ubytování, je v tom spíš touha po volnosti a překonání pohodlnosti. Touha po dobrodružství. Nalezení pěkného místa na nocleh je pro nás vždy odměna na konci každého dne.

Další den je opravdu lépe. Jen co jsme přijeli pod hrad Werfen, začalo svítit sluníčko. Rozhodli jsme se, že vybalíme, co se dá a půjdeme na prohlídku, věci nám mezitím uschnout. Jenže ouha, když jsme se vydali koupit vstupenky, sluníčko zakryl černý mrak a začalo zase pršet. Nálada na hrad opadla, přesunuli jsme se raději pod střechu pizzerie v centru městečka. Mrak se mezitím ale odsunul a slunce začalo pražit jako divé. Jako by nám chtělo vynahradit to, že nás doposud zanedbávalo! Stan i karimatky jsme rozložili na náměstí na zem. Během pár minut bylo vše dokonale suché.

Tauernská cyklostezka je parádní. Řeka tu teče sevřená v úzkém údolí a stezka ji těsně kopíruje. Jen asi na dvou místech je potřeba výrazněji šlápnout do pedálů, což ale nestojí ani za řeč. Výhledy na okolní hory jedinečné. Pomalu nastoupáváme výšku a kousek před Kaprunem se nám otevírá široké údolí v nadmořské výšce zhruba 780 metrů. Kousek odsud je Zell am See, kde se napojuje druhá větev Tauernské cyklostezky a kdo si troufá, může se odsud vydat známou Großglocknerhochalpenstrasse. Počasí nám nezvykle přeje, od rána svítí sluníčko a my máme konečně ty kýčovité pohledy na strmé štíty Vysokých Taur. Do dáli bělostně září Kaprunský ledovec, sledujeme jej dalekohledem. I v parném létě je možné nahoře lyžovat, ale necháváme si zajít chuť. Chladu a zimy máme dost, užíváme si teplého dne. "Maminko, měla jsi pravdu, že se v Alpách pojede dobře!"

Skoro neznatelně stoupáme širokým údolím, až je tu najednou konec a údolí je zakončeno hradbou hor. Zezdola jako by nic nenasvědčovalo tomu, že jsme jen malý kousek od jedněch z největších evropských vodopádů. Musíme zaplatit 3 eura vstupné (větší děti 1 E, menší zdarma) a pak již pěšky stoupáme upravenou pěšinou podél třech kaskád padající vody. Máme štěstí, po nedávných deštích je proud opravdu mohutný.

U Krimmelských vodopádů také oficiálně končí Tauernská cyklostezka. Když chceme pokračovat dál, do údolí Zilleru a Innu vede cesta přes Gerlos pass. Jde do tuhého - máme před sebou první alpské sedlo. Nebojím se toho, podle mapy má mít 1530 metrů, což při startovní výšce 1100 z toho dělá vyjížďku jako u nás z Jablonného na Suchý vrch. Serpentiny se kroutí vzhůru kopcem, děti šlapou statečně, hodně odpočíváme a užíváme si vyhlídky na vodopády z dálky, ale když tachometr ukazuje výšku 1530 a stoupání stále nekončí, začínáme být mírně řečeno nervózní. Míjí nás spousta motorkářů, ukazují vztyčeným palcem na děti, že jsou dobré, ale hluk a smrad z jejich strojů mi leze na nervy. Konečně jsme nahoře, cedule nakonec ukazuje 1628 m n. m., o 100 metrů výš, než jsme čekali. Nálada slavnostní. Pogratulovali jsme dětem ke zdolání jejich prvního alpského sedla a Luděk jim pro jistotu zkontroloval brzdy, než jsme se vydali dál.

Odměnou za zdolání každého sedla bývá sjezd. S dětmi si jej tolik neužíváme, protože na ně musíme neustále dávat pozor, ale dole, u řeky Ziller je radost ze sjezdu neskutečná. "To bylo boží. Já chci ještě." "Jo jo, to si budete muset znovu nějaký průsmyk vyjet." Na Zillertálské cyklostezce také slavíme 1000. kilometr od výjezdu z domova. Statistika je neúprosná, z 15 dnů nám 11 dní pršelo.

Více na www.lesovna.eu