Poradna: Co si počít se sedmiletou puberťačkou?

Nevíme si rady s naší sedmiletou dcerou. S nástupem do první třídy se z ní totiž, k velkému zděšení nás rodičů, stala „puberťačka“. Samo sebou jsme si nepředstavovali, že toto období přeskočíme, ale přece jen jsme ho čekali trochu později. Dcerka bez varování přechází z agrese do sebelítostného pláče a výčitek. Když se jí pokoušíme vysvětlit, proč něco nejde, není možné (například pořízení pejska do naší neoplocené zahrady plné koček), přechází z diplomatického vyjednávání rovnou do útoku, že ji nemáme rádi, případně že jsme zlí a že na ni jenom řveme (většinou ve chvíli, kdy ona vřeští jak pominutá a my se snažíme o klidnou argumentaci - byť i ta má své hranice v podobě našich neustále zkoušených nervů).

Ve většině i těch nejbanálnějších výroků, které často ani nesměřují k ní, jako by vyhledávala příležitost ke konfrontaci, drobnému kverulantství. Příklad z dnešního výletu. Stojíme nad prudkým kopcem a říkám, že když jsem ho sjížděla na běžkách, bylo to o pusu. Dcerka se nadechne a řekne: „Mně to teda jako žádnej kopec nepřipadá!“ Snad ani nečeká zpětnou vazbu. Pokud k ní dojde, vracíme se v kruhu do bodu popsaného výše - útok.

Na prosbu o jakoukoliv výpomoc v domácnosti reaguje podrážděně nebo sebelítostivě: Proč mám všechno dělat já? (povinnosti žádné pravidelné nemá - tak daleko jsme se zatím ani neodvážili pokročit).

Podobně jsme na tom v otázce zodpovědnosti. V případě problému se hledá viník jinde, většinou v mamince, která: zapomněla připomenout, že si má připravit tašku (připomínáme každý večer dvakrát až třikrát), že se má podívat do notýsku, kam si píše všechny školní povinnosti (zavedli jsme jako pomocníka proti zapomínání), že si má při odchodu do školy přezout bačkory a vzít boty atp.

Někdy pomůže pomazlení a obrácení celé záležitosti v legraci, ale neplatí to obecně.

Většinou se z uraženosti postupně vysoptí. Ale s důslednou výchovou se to všechno nějak míjí. Podotýkám, že děti jsou tři, dcerka je nejstarší (dnes ve druhé třídě), další dvě dcerky jsou o dva a čtyři roky mladší. Jak stanovit hranice, aby na ně slyšela? Je to jen žárlivost -na to, že mladší holky ještě žádné školní povinnosti nemají?

U vaší dcery se jistě nejedná o pubertu v pravém slova smyslu, kterou obvykle spojujeme s biologickým a psychickým dospíváním. Zahájení školní docházky může pro některé méně vyzrálé chlapce a dívky představovat zvýšenou zátěž, na níž pak zareagují výchovnými problémy. Jde o velkou životní změnu, se kterou se děti musí vyrovnat. Ani komplikované sourozenecké vztahy není radno podceňovat, i když jim rodiče často přičítají větší význam, než ve skutečnosti mají. Svou roli mohou sehrát i potíže ve vztazích s vrstevníky. Zajímejte se proto, jak dcera vychází s dětmi ve třídě a jestli v ní má kamarádky. Spolupracujte při tom s paní třídní učitelkou. Jiným významným zdrojem náhlých změn v dětském chování je rodinná situace.

Závažné rodinné, pracovní či osobní problémy přitahují naši pozornost, nutí nás, abychom se jimi zabývali a abychom o nich přemýšleli.

Tím nám odčerpávají čas i energii, které se nám potom nedostávají při výchově.

Ze zkušenosti víme, že jsou děti klidné a poddajné, ale i děti méně vyrovnané a celkově výchovně náročnější. U těch druhých zpravidla nevystačíme s vedením „na dálku“, jenom příkazem nebo zákazem. Vyžadují mnohem více našeho nasazení a výchovného úsilí. Musíme na splnění požadavku osobně dohlédnout, dětem třeba zpočátku pomoci, opakovaně jim vysvětlit, co po nich chceme. V dnešní složité době je ovšem na takové výchovné postupy, ke škodě nás rodičů i dětí, méně času.

Pokud to jenom trochu půjde, snažte se střetům a konfliktům předcházet. Jestliže se to nepodaří, s dcerou zbytečně nediskutujte.

Postačí klidné a stručné shrnutí toho, co se přihodilo a co je potřeba udělat. Orientujte se na řešení, ne na dlouhé vysvětlování. Dobré bývá, když mají děti v denním režimu určitou pravidelnost a řád. Opakující se povinnosti a události jim dodávají pocit jistoty. Také tím odpadne alespoň část výmluv a diskuzí. Jinou osvědčenou taktikou je informovat dítě dopředu o tom, co v nejbližších chvílích přijde. V rámci svého důsledného požadavku vyzkoušejte dát dceři vybrat ze dvou možností. Například: „Teď se budeme učit. Chceš začít úkolem z češtiny nebo s matematikou“? Dítě se pro něco samo rozhodne a tím se zvýší pravděpodobnost, že váš požadavek opravdu splní. Pokroky a dobré chování neberte jako samozřejmost. Dceru za ně oceňte a pochvalte.

Pochopitelně, že dívce nelze ve všem vyhovět.

Určitá míra frustrace a neuspokojení patří k životu. Dobré však bývá i v takové chvíli vyjádřit pochopení a porozumění pro její zklamání a pocity. Stručně jí popište, co se s ní právě děje a jaké emoce s ní hýbou. Postupně ji naučíte, aby se v emočních projevech sama lépe orientovala.

Zaměření myšlení a emočního prožívání směrem k sobě, tedy jistá míra egocentrismu, je pro dětský věk typická. I tak se ale vyplatí děti učit myslet a brát ohled i na druhé. Vedeme je k tomu, aby udělaly někomu z rodiny radost a příjemně ho překvapily. V dětském kolektivu se dobře uplatní, když dovedou nabídnout pomoc, rozdělit se o něco, anebo půjčit hračku, kterou jiné dítě nemá.

Počítejte s tím, že změna v chování vaší dcery přijde spíše pozvolna s postupným vyspíváním její osobnosti. A poznámku na závěr. Každému vychovateli se stane, že mu někdy ujedou nervy a náročnou situaci nevyřeší tak, jak by si představoval. Snažme se proto být dobrými, ne dokonalými rodiči.