Maminka na dálku?

Slovo maminka je v mnoha jazycích podobné. Často začíná na písmeno „M”. Starosti maminek na celém světě jsou také podobné. Většina matek chce, aby se jejich děti měly dobře a byly zdravé. Některé maminky mají ale pro svou rodinu horší podmínky než jiné. A někteří Češi jim to chtějí ulehčit.

Například paní Věrka se rozhodla pomoci bangladéšské dívce, která se chce stát účetní. To je totiž povolání, které vykonává i paní Věra. Za „svou” dívkou z Bangladéše se rozhodla zajet podívat. Do Asie se vydala spolu s lidmi z humanitární organizace ADRA (program Banglakids).

Věrko, jak ses dostala k cestě do Bangladéše?

Asi po 2 měsících, kdy jsem Lizu podporovala, mi přišel dopis, jestli se tam chci podívat. Tak mě to překvapilo! Bangladéš je moje srdcová záležitost. Hrozně mě to tam lákalo, já jsem přitom takový domased. Seděla jsem pořád doma, četla si knížky, já jsem spíš takový introvert. Bangladéš je pořád taková destinace spíš pro baťůžkáře. Ale nějak mě to prostě chytlo a řekla jsem si proč ne.

Do Bangladéše jsi jela, i když nemluvíš anglicky. Měla jsi z toho strach?

Do Bangladéše jsem se tak moc těšila, že jsem si ani žádný strach nepřipouštěla - a z jazykového handicapu už vůbec. Věděla jsem totiž, že všichni, se kterými letím, anglicky mluví a věřila jsem, že když budu potřebovat, pomůžou mi – a nemýlila jsem se.

Pukrle až k zemi

Lizu jsi navštívila hned druhý den po příjezdu do Bangladéše. Pamatuješ si na ten první okamžik, když jsi ji poprvé uviděla?

Liza samozřejmě o mé návštěvě předem věděla. Po našem příjezdu na internátní školu, kde studuje, jsme byli pozváni na malé posezení u pana ředitele a když jsme pak vyšli ze dveří, přistoupily k nám dvě „děti” a udělaly před každým z nás takové to jejich „pukrle”. To se před vámi ukloní až k zemi a prsty pravé ruky se dotknou špiček vašich bot. Setkala jsem se s tím poprvé a natolik mne to zaujalo, že jsem ani „nezkoumala” jejich obličeje, až najednou slyším, jak Anička za mnou říká: „To je přece Liza!” Když jsem ji pohlédla do obličeje, hned jsem ji poznala – podle fotky, kterou mám. Liza byla ještě chvíli v rozpacích, protože netušila, která z nás tří je ta její návštěva. V zápětí se to dozvěděla, podaly jsme si ruku, začaly si povídat a rozpaky rychle ustupovaly. Můžu říci, ze setkání bylo milé - takové, jaké bývá, když se setkáte s blízkým člověkem, na kterého se těšíte.

Máma konkurentka?

Liza Tě zavedla také k rodičům domů. Jak Tě přivítali?

Protože Liza bydlí poblíž školy, její maminka přišla do školního areálu a zpovzdálí si nás prohlížela. Pak jsme šly společně pěšky k nim domů. Maminka byla milá, usměvavá, stejně tak i mladší bratr. Tatínek byl v práci. Dělá řidiče na škole, kde Liza studuje. Maminka je bez práce. Cítila jsem se u nich moc dobře, jako na návštěvě u příbuzných.

Jak na Tebe reagovala Lizina maminka – nebrala Tě jako „konkurentku”?

To v žádném případě. Prožila jsem s ní i takovou dojemnou chvilku, kdy mi se slzami v očích děkovala za to, že její dcera může studovat (je prvním rokem na vysoké škole). Taky mi řekla, že si toho moc váží, že ji podporuji. Slzely jsme pak obě…

Liza s Tebou vypadala velice šťastně a hrdě. Bavily jste se o tom, co Vaše společné setkání znamená pro ni?

Liza mi několikrát opakovala, že je ráda, že jsem za ní přijela. A bylo to na ní i vidět. Povídaly jsme si o tom, co máme rády, co nás baví, co se nám líbí… Zjistily jsme, že toho máme hodně společného – například obě rády čteme, jsme spíše introvertky, máme rády zvířata, milujeme přírodu a procházky v ní. Tato vzájemná zjištění nás ještě více sblížila. Prostě je to teď můj blízký člověk, moje „dcera” – budu netrpělivě očekávat každý dopis od ní, budu se těšit z každého jejího úspěchu, dotknou se mne její starosti a budu se zajímat o průběh jejího dalšího života.

Mateřská láska nade vše

Kdybys své dítě vychovávala v Bangladéši, s čím by ses jen těžko smiřovala – co tam tamní maminky mají výrazně těžší než my?

Myslím si, že mnoho maminek tam trápí hlavně to, že nemůžou dopřát svým dětem dostatek výživného jídla a dobrou lékařskou péči.

A myslíš, že existuje v Bangladéši něco, co naopak české maminky nemají?

Ano, hlavně ten čas a dostatek projevů mateřské lásky, které s časem úzce souvisí. Maminky u nás jsou většinou zaměstnané, proto nemají na děti tolik času. Paradoxně mi připadají i víc vystresované, i když logicky by to mělo být naopak. V Bangladéši se mi líbilo, jak maminky chovají děti v náručí, neochuzuji je tak blízkým tělesným kontaktem o doteky, které jsou pro zdravý vývoj dětí potřebné.

Chcete také pomoci konkrétním lidem v Bangladéši? Podívejte se na www.banglakids.cz