Hiporehabilitace pomáhá tisícům dětí s nejrůznějšími diagnózami.
Hiporehabilitace pomáhá tisícům dětí s nejrůznějšími diagnózami - s dětskou mozkovou obrnou, downovým syndromem, svalovou hypotonií nebo mají opožděný psychomotorický vývoj kvůli komplikovanému či předčasnému porodu. Koně ale mohou pomoci také dětem s psychickými problémy či nízkým sebevědomím. Tradice hiporehabilitace v České republice je dlouhá již čtvrt století. V roce 1991 byla totiž založena Česká hiporehabilitační společnost, která dnes sdružuje 44 středisek s různou specializací. O své zkušenosti s hiporehabilitací se s námi podělilo několik maminek, jejichž dětem koně pomohli či pomáhají. Možná, že tyto příběhy budou inspirací i pro vás.
Lukášek si prošel komplikovaným porodem. Když přišel na svět, nevypadalo to s ním vůbec dobře, lékaři ho dokonce museli na tři dny uvést do umělého spánku a zchladit jej na teplotu 34 °C (řízená hypotermie), aby ochránili mozkové buňky, kterým by jinak hrozilo poškození. Prognóza nebyla jasná ani po probuzení, důležité ale bylo, že Lukášek dokázal sám dýchat. Hned v porodnici začala maminka s Lukáškem cvičit Vojtovu metodu, a protože již měla zkušenosti s hipoterapií, začali docházet do libereckého hiporehabilitačního střediska Svítání již v kojeneckém věku. Rehabilitaci zahájili již v porodnici, s koňmi navázali ve čtyřech měsících. „Chodíme pravidelně na intenzivní týdenní hipoterapie a již třetí den je vždy vidět obrovský skok. Například když jsme měli problém naučit Lukáška „pérovat na kolínkách” nebo teď před poslední terapií, když jsme jej potřebovali „rozchodit”, popisuje Lukáškova maminka. „Lukáškův příběh dokazuje, že hipoterapie jako forma včasné fyzioterapie má u nejmenších dětí obrovskou šanci postrčit nebo napravit jejich psychomotorický vývoj. Lukášek se během jednoho intenzivního týdne dorovnal svým vrstevníkům,” vysvětluje terapeutka Věra Lantelme.
Osmiletá Anička se narodila s poruchou sluchu. Byla z 60% hluchá, ale díky dvěma úspěšným operacím dnes slyší. Se sluchem ale přišly zvukové halucinace, deprese a úzkostné stavy. Kvůli nemocem a operacím Anička zameškala stovky hodin ve škole. Nestíhala tak učivo a děti se jí smály. A pak se dostala ke koním, do Vladykova Dvora: Co jí to dalo?
„Anička se učí i asertivnímu chování. Její kůň Ferda je silná osobnost, kůň, u kterého je potřeba umět se prosadit. Pokud Anička nebude dostatečně asertivní, Ferda ji nebude poslouchat a vybere oběma svůj vlastní program – místo ježdění se tedy půjdou pást:-),” popisuje Aniččina instruktorka, Jindřiška Vladyková.
Podle ní schopnost prosadit se mezi koňmi může Aničce pomáhat v osobním životě. „Anička bude schopna říci svůj názor a stát si za svými potřebami. Na druhou stranu se musí naučit, že chtít se prosadit nestačí. Pokud od koně něco chce, musí mu to umět „říci” klidně a jasně, jinak ji kůň „neuslyší”. Má tedy možnost naučit se sociálně prospěšným vzorcům chování. Ferda je pro ni takový „trenér” komunikačních a sociálních dovedností, který ji pomáhá připravovat se na různé životní situace,” doplňuje Vladyková.
Tomášek (10) a Amálka (8) spolu neustále bojovali a byli na sebe zlí. U koní ale chtěli být oba, a tak museli začít spolupracovat, jinak by jim instruktorka ani maminka pobyt ve stáji nedovolily. U Tomáška bylo potřeba posílit sebevědomí a Amálku naopak trochu „zbrzdit”. První dva dny byly velmi těžké. Až třetí den se situace vylepšila. „Začala jsem Amálku jemně nutit, aby Tomovi pomohla – podat kartáč nebo nasednout na koně. Dělalo jí to obrovské potíže, nedokázala se mu ani podívat do očí. Tomáškovo sebevědomí posílil fakt, že je lepším jezdcem a my se postupně snažili docílit toho, aby Amálka brášku dokázala také pochválit. Sedmý den už chválila zcela spontánně a dokonce mu i zatleskala,” popisuje instruktorka Radka Copová z hiporehabilitačního sdružení Svítání s tím, že kdyby s dětmi pracovala bez koní, bylo by to výrazně těžší. Výsledek se dostavil – dneska se děti spolu podělí o svačinu, pomůžou si, normálně spolu mluví a nehádají se ani doma. A tak zase příště můžou ke koním.
Skoro třináctiletý Kuba je kvůli dětské mozkové obrně upoután na invalidní vozíček a situaci komplikuje i těžká mentální retardace, epilepsie a centrální porucha zraku. Přesto se jeho stav zlepšuje. S maminkou navštěvuje už sedmým rokem hiporehabilitaci ve Sdružení SRAZ na Toulcově dvoře. Nejprve byl na koni polohován a ležel koni na břiše, teď dokáže sedět sám bez pomoci. Pohyb koně se přenáší na jeho tělo a posiluje tím hypotonické svaly.
Díky tomu, že na koni sedí, zpevňuje trup, dokáže ho lépe ovládat a lépe drží hlavu. To je důležité pro mnoho dalších – u zdravého člověka zcela běžných - každodenních činností. „Kuba i jeho maminka jsou neskuteční dříči, což je neustále posouvá dál. Jezdí za každého počasí, nic je neodradí. Kuba umí úžasně laškovat s personálem, čímž nám vždy vykouzlí úsměv na tvářích,” říká Kubova terapeutka Monika Šťastná Kohoutová.
Malé Barunce byla asi ve třech měsících diagnostikována lehká axiální hypotonie - snížené napětí svalů na těle. „Začali jsme běhat po rehabilitacích,” popisuje začátek těžkého období maminka Hana Belošovičová. „Nejprve jsme se snažili cvičit Vojtovu metodu, ale výsledky se nedostavovaly. Po očkování v půl roce navíc došlo ke značnému zhoršení stavu a začal šílený kolotoč obíhání lékařů. Každý nám říkal něco jiného. I já jako lékařka jsem se v tom obtížně orientovala. Když jsem se od naší rehabilitační lékařky dozvěděla o hipoterapii, neváhala jsem ani chvilku,” říká paní Běloševicová.
Zpočátku navštěvovala Barunka specializované hiporehabilitační pracoviště v léčebně v Bohnicích, pak docházela do Sdružení SRAZ na Toulcově dvoře a výsledek se dostavil. „Před půl rokem nám lékařka řekla, že Barunčino držení těla je srovnatelné s ostatními zdravými dětmi, které prostě jen příliš mnoho času tráví u počítače a mají málo pohybu. Je to pro nás veliký úspěch a radost.” Nad fotografiemi často vzpomínají na prvního Barunčina koně. „Byla to kobylka, jmenovala se Hvězdička. Měly k sobě silný vztah, v obchodě na ni malá vždycky myslela. Nikdy jsme neminuly regál se zeleninou. Museli jsme koupit mrkev pro Hvězdičku.”
Jak se k hiporehabilitaci dostat?
Hiporehabilitaci může zájemcům doporučit např. lékař či ošetřující fyzioterapeut, sociální pracovník nebo pedagog. Zájemci se ale mohou obracet i přímo na jednotlivá střediska, ve svých regionech. Zárukou odbornosti terapeutů, instruktorů a správného výběru a výcviku koní jsou pak střediska označená jako Střediska doporučené hiporehabilitace. Jejich seznam najdete na webových stránkách www.hiporehabilitace-cr.com.
Více o hiporehabilitaci si můžete přečíst také zde:
Skok