2015 – Rok ve znamení uprchlíků

V médiích i hovorech běžných lidí se během roku probere jistě přehršel rozličných témat, avšak není pochyb o tom, jaké z nich v právě končícím roce přitahovalo suverénně největší pozornost. Kromě jiného bylo velmi zajímavé a poučné pozorovat, které z názorů rezonujících mezi českým lidem se postupem doby vykrystalizovaly a ukázaly jako reprezentativní v souvislosti s postojem vůči osobám prchajícím před válkou. Není příliš překvapivé, že došlo ke znatelné polarizaci české společnosti. Mírně zjednodušeně by bylo možné popsat ji následovně: každý, kdo je ochoten vžít se do situace migrantů (ačkoliv to je samozřejmě reálně nemožné) je naivní a hloupý sluníčkář, pravdoláskař, ne-li vlastizrádce. A naopak. Tedy, kdokoliv vysloví jakoukoliv obavu ve spojení s migračními vlnami, budiž xenofobním či islamofobním rasistou.

Nelze zavírat oči před problémy multikulturního soužití

Z mého pohledu by v hutných diskusích na dané téma nemělo zapadnout několik důležitých premis. První z nich je skutečnost, že multikulturní soužití zkrátka není tak bezproblémové a spásné jako idealistické představy o něm, což názorně ukazují zkušenosti ze zemí s relativně vysokým počtem přistěhovalců. Nemůže být také pochyb o nutnosti ochraňování a kultivace odkazu a hodnot, o které se zasloužili naši předkové a na nichž je středoevropská slovanská společnost založena. Nezpochybnitelným je dle mého názoru rovněž předpoklad, že kdokoliv se chce, či bude chtít integrovat do české společnosti, není jiné možnosti a cesty než bezvýhradně přijmout náš právní řád a řídit se jeho předpisy, tak jako většinová společnost. V úvahách o konkrétním množství uprchlíků eventuálně mířících do ČR je pak třeba zodpovědně a odborně zhodnotit, jaký počet je naše země schopna a ochotna pojmout tak, aby se zejména nezhoršila bezpečnostní situace a nedošlo k zatížení sociálního systému na úkor stávajících českých občanů. Výše popsané předpoklady, s nimiž se zcela ztotožňuji, však nemění nic na tom, že řada z často se opakujících argumentů, s nimiž jsem se osobně, anebo jako čtenář, potkal a které by bylo možné označit jako silně proti-migrantské, postrádají nejen toleranci a empatii, ale mnohdy také elementární informovanost a logiku.

Klišé č. 1 – ekonomičtí migranti

„Ano, někteří z nich opravdu utíkají před válkou, ale většina z nich jsou ekonomickými migranty, kteří jdou do Evropy za sociálními dávkami“, zní jeden ze zmíněných kolovrátků. Popravdě by mě velmi zajímalo, jak někdo dokáže od stolu objektivně zhodnotit převažující motiv těchto migrantů, které má drtivá většina Čechů možnost vnímat pouze a výhradně skrze mediální “realitu“. Zajímavý je pak zejména dvojí metr, kdy lidé prchající od nás na Západ v dobách socialismu/komunismu jsou dodnes nezřídka oslavováni jako hrdinové, o kauze Mašínů a kontroverzním státním vyznamenání jim uděleném raději ani nemluvě, zatímco když se jedná o migraci opačným směrem, jsme najednou patrně nejkritičtějším národem v Evropské unii. Kolik z uprchlíků bude pobírat v evropských zemích sociální transfery, opravdu těžko odhadnout, avšak studie provedené například ve Velké Británii hovoří v tom smyslu, že přistěhovalectví znamená pro cílovou zemi výrazný ekonomický přínos.

Klišé č. 2 – mladí muži s moderními modely telefonů

„No jo, ale většina z nich jsou mladí zdraví muži, kteří by měli bránit svoji zemi“, zaznívá taktéž prakticky ze všech stran a napříč různými sociálními vrstvami. Bylo by možné nabídnout celou řadu protiargumentů, avšak stačí si v duchu a pokud možno upřímně odpovědět na dvě otázky: Opravdu bych na jejich místě a takzvaně v jejich kůži vzal zbraň a šel riskovat mladý život proti šílencům z Islámského státu, anebo bych se pokusil, obrazně řečeno, porvat o šanci na lepší budoucí perspektivu v civilizovanější a vyspělejší části světa? Četl jsem rozhovory s těmi, kdo byli přímo v místě uprchlických táborů a mimo jiné mluvili o tom, že mladí muži zdaleka nejsou v takové převaze oproti dětem a ženám, tak jak se zdá z televizních záběrů nám předkládaných. I přesto se nabízí logická otázka: Kdo asi spíše podstoupí nebezpečnou, strastiplnou, psychicky i fyzicky náročnou cestu takřka přes půl světa – pětadvacetiletý muž relativně plný sil s určitými finančními zdroji (možná i s IPhonem a značkovým oblečením), anebo úplně chudá osmdesátiletá babička o holích?

Klišé č. 3 – běženci jako nastrčení teroristé

„Migranti ale především představují velkou hrozbu z hlediska terorismu“, další z názorů spolehlivě zaručující neutuchající přísun facebookových lajků či souhlasných reakcí. Již více než čtvrtstoletí žijeme v zemi s otevřenými hranicemi. Bohudík a zároveň bohužel. Odvrácenou stranou svobody pohybu je právě riziko, že každou chvílí může na ruzyňském či jiném letišti přistát někdo s úmyslem uskutečnění teroristického činu, anebo třeba nakažený nebezpečnou tropickou nemocí. Tudíž migrační vlny jsou pouze jednou z mnoha hrozeb, přičemž nedává příliš logiku, že by radikální islamisté využívali v tomto směru běžence. Zvláště v situaci, kdy se jim hlásí stovky, anebo dokonce tisíce potenciálních bojovníků trvale žijících v Evropě, kteří na starém kontinentu vyrostli a znají zdejší prostředí. Těch bych se obával podstatně více než těch, kteří naopak před teroristy utíkají.

Klišé č. 4 – křesťanství jako všeobjímající náboženství, islám jako univerzální zlo

„Islám je ale přece založen na nenávisti vůči lidem vyznávajícím jiné náboženství nebo tzv. bezvěrcům“, lze také do omrzení slyšet. Skoro to vypadá, že se v naší zemi takřka přes noc vyrojilo bezpočet religionistů a expertů na islám. Nerad bych podceňoval vzdělanost Čechů v tomto směru, nicméně třeba z internetových diskusí je zřejmé, že mnohým dělá nepřekonatelný problém už pochopení toho, že muslim a radikální islamista není totéž, nýbrž ani synonymum. Také lze získat dojem, že najednou se to u nás jen hemží pravověrnými křesťany. Jaká to změna oproti poslednímu sčítání lidu, či době schvalování církevních restitucí… Odborníkem na jednotlivá náboženství se popravdě necítím, avšak zrovna křesťanství, potažmo římsko-katolickou církev, bych do kontrastu s jiným náboženstvím z hlediska mírumilovnosti nedával, viz z historie známé inkvizice, katolické represe v sedmnáctém či osmnáctém století a podobně. Snad jen u buddhismu nevím o žádné radikální podobě či neomluvitelným hříchům minulosti nebo současnosti.

Stane se nenávist vůči uprchlíkům společenskou normou?

Jak závěrem shrnout tak komplexní a složité téma několika stručnými větami? Třeba tak, že na žádné demonstraci na podporu uprchlíků jsem nebyl a asi bych na žádnou podobnou akci ani nešel. A skutečně se nelze divit lidem, u nichž převládají v dané věci obavy, otazníky a pochyby. Osobně bych byl klidně i pro referendum ohledně přijímání běženců, a jestliže se většina Čechů vysloví proti, považuji za naprostou samozřejmost přání většiny v demokratické společnosti plně respektovat, ačkoliv sám jsem přesvědčen o tom, že bychom určitému počtu uprchlíků jako stát pomoci měli.

Na jednu zásadní věc bychom však zapomínat neměli, a sice že uprchlík není žádný živočišný poddruh či obtížný hmyz, ale člověk stejně jako my, tedy lidská bytost prožívající drobné i větší radosti a zklamání, hýčkající si vlastní sny a toužící po lepší budoucnosti pro sebe i své nejbližší. Ať je náš postoj vůči mezinárodní emigraci jakkoliv kritický, zkusme na to myslet ještě předtím, než vyslovíme či začneme tleskat některému z dalších xenofobních a ostudných výroků, kterými se to v tomto roce na českém internetu (a nejen na něm) jen hemžilo.