Přispíváte dobročinným sbírkám na ulici?

Asi to všichni znáte, zejména pak ti z vás žijící v Praze či jiném větším městě naší země. V letním období, anebo teď v době předvánoční jde skoro o typický výjev. Jdete po náměstí a zastaví vás slečna či mladík s prosbou ve stylu "přispějte na asistenční psy!". Po pěti minutách nastává repríza při čekání na tramvaj, jen s tím rozdílem, že tentokrát se nevybírá na čtyřnohé pomocníky, nýbrž na podporu lidem v Číně, jejichž práva jsou potlačována. Ani nestačím v duchu dokončit myšlenku ve smyslu, že s tou samou velmocí přitom probíhá čilý mezinárodní obchodní styk a její investice u nás jsou zcela nekriticky oslavovány a už se dostávám, tentokrát pro změnu v podchodu o několik set metrů dále, do takzvaného merku další mladé brigádnice zoufale se snažící v davu lidí odvracejících zrak a hledíc do země nalézt někoho, kdo by byl přístupný alespoň očnímu kontaktu.

"Dobrý den, mladý pane, znáte organizaci … pomáhající drogově závislým zpátky do života?" Upřímně odpovídám, že ačkoliv se opravdu snažím udržovat si všeobecný rozhled, o této neziskové společnosti jsem bohužel dosud neslyšel. Častokrát si v dané souvislosti pomyslím a občas i s lehkou nadsázkou vyřknu, že pokud bych měl finančně přispět každé z dobročinných organizací, pravděpodobně bych sám pošel hladem. Stranou pak ponechme několik případů z minulosti, kdy se ukázalo, že peníze šly úplně jiným směrem než na avizovaný účel, což logicky mělo vliv na důvěryhodnost této formy získávání finančních prostředků jako celku.

Efektivní forma pomoci, anebo obtěžující žebrání?

Těžko hodnotit sám sebe, nicméně za cynického a necitlivého asociála se nepovažuji, ačkoliv jsem možná úvodním odstavcem někoho mohl nadobro přesvědčit o opaku. Vlastně jsem ze strany svého nejbližšího okolí naopak nejednou slyšel, že jsem sociálně založený možná až moc. Z vlastní zkušenosti například mohu mluvit o tom, jak obohacující je věnovat něco ze svého času a bez nároku na jakoukoliv hmatatelnou odměnu přispět projektu, v němž spatřuji smysl a společenský přesah. Možností a komunikačních cest, jak se o nejrůznějších bohulibých aktivitách dozvědět a případně na nich i nějakým způsobem osobně participovat, je v dnešní době skutečně nespočet. Pokud tedy člověk chce jakýmkoliv způsobem přispět, rozhodně k tomu nepotřebuje impuls v podobě pouličního kontaktování, které může být docela oprávněně vnímáno jako obtěžující a nevhodné a jež dokonce mnoha lidem připomíná nedůstojné žebrání.

Aktivní účast nemá konkurenci

Při jedné ze zahraničních studentských výměn mě zaujalo vyprávění severského kolegy o tom, jak je u nich běžné pomáhat aktivně. Na mnoha středních školách to funguje tak, že se vyhradí v rámci školního roku jeden či více týdnů, například v době hlavních závěrečných zkoušek, kdy si žáci ostatních ročníků sami vyberou veřejně prospěšnou aktivitu, již vykonávají bez nároku na jakoukoliv finanční odměnu. Někdo si tak vyzkouší práci s postiženými dětmi, jiný asistenci nevidomým, někoho jiného osloví pomoc spolku s opuštěnými zvířaty a podobně. Studenti tak získají cenné zkušenosti a konkrétní potřební na oplátku zase skutečnou pomoc bez jakýchkoliv nadbytečných nákladů. Přínos je však i v rovině celospolečenské, neboť lidé pak většinou nemají v dospělosti rozpaky a problém komunikovat s handicapovanými spoluobčany, vědí, jak se chovat k lidem na sklonku života a celkově je v dané společnosti více přítomna empatie a soudržnost. Naopak v ní nejsou tolerovány projevy asociálnosti a xenofobie. Zajímavé je, že na pouliční sbírky zde narazíte opravdu jen minimálně, anebo vůbec. Taktéž pro korporátní sféru v zemích na západ a sever od nás je přirozené více se dělit a méně o tom mluvit. Bylo by však nespravedlivé kategoricky tvrdit, že se v České republice pomáhá málo. Také odborníci dlouhodobě působící v oblasti charity se víceméně shodují, že se u nás dobročinnosti daří lépe než v minulosti. Už to je podle mě pozoruhodným úspěchem v době, v níž se klade možná až nepřiměřeně velký důraz na individualismus a výkon, méně už na vztahy a vnímavost k druhým.

Znak vyspělosti společnosti

Říká se, že úroveň lidské společnosti se pozná podle toho, jak je v ní postaráno o ty nejslabší. Možná je to trochu klišé, ale plně se s tím ztotožňuji. Lehce alergický jsem naopak na stokrát omílanou obecnou pravdu o relativním blahobytu naší země a vůbec části světa, v níž žijeme, oproti skutečně chudým zemím a subkontinentům, neboť bychom se podle mě měli chtít měřit a dohnat spíše ty před námi a ne relativizovat vlastní problémy či se utěšovat tím, že je někdo, byť i třeba většina, na tom hůře.

Přesto jsem zarytým zastáncem toho, aby byly děti vedené k jejich věku přiměřenému uvědomování si toho, že není samozřejmostí vše, co se jako samozřejmost může zdát, a to nejen ve srovnání s jinými dětmi třeba v Africe, ale i s ohledem na lidi, s nimiž se mohou běžně potkat. Že je přirozené pomáhat těm, kteří nemají to štěstí, že jsou zdraví. Že není žádnou slabostí projevit schopnost vcítění se a pochopení druhého. Že opomíjené hračky či oblečení, které už nechce dítě nosit, ještě mohou někomu posloužit. Že podělit se s někým, kdo má čehokoliv méně, způsobí oboustrannou radost a podobně.

Dobré skutky mají své kouzlo a hluboký smysl nejen v čase adventním, v němž se právě nacházíme. Subjektivně viděno, neexistuje žádná typičtější činnost dělající člověka člověkem než nezištná a upřímná pomoc druhému. Pomáhání má nesporně řadu rozličných forem a podob. Za jednu z nich je možné i přes mnohé výhrady považovat také pouliční vybírání peněz, tudíž úplné zavržení si tato forma společenské pomoci nezaslouží. Osobně mi však při vyslovení hesla "skutečná a opravdová pomoc" naskakují jiné asociace než obrázek brigádníka, jehož úkolem je přimět lidi k hození mince či bankovky do plechovky.