Dnes mne Jarča dvakrát vyvolala

Dnes mě Jarča dvakrát vyvolala

Drtivá většina dětí oslovuje v českých školách své vyučující tradičním oslovením "pane učiteli/paní učitelko". Výjimky nicméně existují. Např. děti navštěvující soukromou Základní fakultní "Školu hrou" v Praze 6, která vzdělává děti od 1. do 5. ročníku, svým učitelům tykají a oslovují je jménem. Její ředitelka Mgr. Ivana Málková k tomu říká: "Oslovení paní učitelko považuji za naprosto neosobní. Není přirozené, aby mezi lidmi, kteří spolu tráví více než čtyři hodiny denně, jedna strana druhé tykala a druhá té první vykala. To je nenormální a nepřirozená situace."

Tento názor však mnoho učitelů z praxe ani odborníků v oblasti výchovy a vzdělávání nesdílí. "Začne-li si učitel s dětmi tykat," říká k tomu prof. PhDr. Petr Piťha, někdejší vedoucí katedry OV na PedF UK a spoluautor vzdělávacího programu Obecná škola, "může se mu stát, že v tu chvíli vpluje do jiné role, než je role učitele. Stane se jakýmsi starším kamarádem dětí. Je otázkou, zda děti, jejichž rodiče budou mít stejný přístup, nebudou vystaveny velké životní nejistotě, neboť nebudou mít ani rodiče, ani učitele, jenom samé starší kamarády. A jak kdosi řekl, stanou-li se rodiče staršími kamarády svých dětí, učiní z nich sirotky. Pro učitele platí v principu totéž."

Pepíkové a Haničky

Nejpřirozenějším oslovením, které může ve vztahu k dítěti použít učitel, je pochopitelně jeho jméno. Zde má učitel dvě možnosti - použít k oslovení žáka jeho příjmení, nebo jméno křestní. Většina z nás se asi shodne na tom, že oslovování příjmením je poněkud chladné a formální a učitelé základních škol je používají spíše pomocně, zvláště když se se třídou teprve seznamují. Užívá-li je však učitel při oslovení žáka i později, v době, kdy jeho křestní jméno již bezpečně zná, vnímá to velká část dětí jako projev odosobněného vztahu učitele k nim. Tento pocit pochopitelně vzrůstá, jsou-li ostatní spolužáci oslovováni křestními jmény.

Nejvhodnější se tedy jeví oslovovat děti tak, jak jsou na to zvyklé z domova a od kamarádů, tedy jménem. I to však může přinést jisté drobné problémy. První z nich může vzejít z učitelovy snahy vyjádřit dětem co možná nejvíce svou náklonnost a užívat jejich jména v domácké podobě. To totiž není všem dětem vždy příjemné. Šesťák Josef snad rád uslyší, když ho vyučující povolá k tabuli slovy: Pojď sem, Pepíku, deváťačku Hanu však již může oslovení Haničko uvádět do rozpaků, zvláště užívá-li ho čerstvý absolvent fakulty.

Vážně se ti nelíbí Plazmouš?

Jistá modifikace jmen je nicméně pochopitelná např. tehdy, sejde-li se v jedné třídě více dětí s týmž křestním jménem. Vzhledem k tomu, že odvozené pojmenování je však vždy příznakové ve vztahu k základnímu tvaru jména (Barbora - Barča, Zdeněk - Zdenda) a může vyvolávat spekulace o větší či menší oblíbenosti konkrétního žáka, častěji než s modifikací křestního jména jednoho ze dvou nositelů se setkáváme s deformovanými podobami příjmení obou (Lenka Packová - Packa, Lenka Minářová - Mína apod.). Zde je však nezbytně nutné, aby se učitel ujistil, třeba i při individuálním rozhovoru mimo třídu, zda je pro žáka takové pojmenování přijatelné. Projeví-li žák nevoli, je nutné od tohoto pojmenování bezpodmínečně ustoupit. Přesvědčování typu: Ale vždyť je to docela roztomilé, co ti na tom vlastně vadí? - by totiž ve výjimečných případech mohlo vést i k tomu, že žák nakonec kývne, jeho vztah k učiteli klesne na bod mrazu a svou aktivitu omezí natolik, aby byl vyvoláván co nejméně.

Duplicitu křestních jmen ve třídě lze někdy řešit oslovováním přezdívkou, zejména pokud učitel třídu lépe zná. Vždyť mnoho dětí je přezdívkou (např. skautskou) oslovováno tak často a tak velkým počtem lidí, že její užívání učitelem chápe jako něco zcela samozřejmého. Jindy však dítě svou přezdívku, např. takovou, kterou mu přidělili spolužáci, vnitřně nepřijalo, byť na ni třeba slyší a navenek se tváří, že mu nijak nevadí. I zde tedy platí zásada o schválení takového oslovení v soukromém rozhovoru s žákem.

Užívání přezdívek je navíc ošidné i v tom, že se v nich většinou odráží nějaká výrazná vlastnost jejího nositele. Tím se však jakoby charakter, dovedeno ad absurdum celá podstata žáka jaksi redukuje na onu vlastnost. Být Petrou nebo Tomášem není nic determinujícího. Být Komikem představuje riziko, že nebudu příliš často brán vážně.

Ty čarodějnice!

Naprosto nepřípustné pak je užívat při oslovování žáků vulgarismy či jiná hanlivá slova. K tomu sice dochází spíše ojediněle, nicméně jedno unáhlené a z rozhněvaných úst vypuštěné slovo může na dlouhou dobu pokazit celý vztah.

Ten samozřejmě trpí mnohem více, je-li hanlivého označení užito opakovaně a v relativně standardní atmosféře. Osobně jsem např. zažil učitelku, která jednu svou žákyni, vůči níž měla výhrady, titulovala: ty čarodějnice. Budiž jí řečeno ke cti, že na rozdíl od macechy z Mrazíka již nedodávala: ty zmije jedovatá! Není divu, že si dívka doma postěžovala. A není také divu, že si ve škole postěžovali rodiče. A to je zcela v pořádku.

Žáci se totiž většinou obávají učiteli říci, že se jim nelíbí, jak je oslovuje. Buď si nechtějí "dělat problémy" kvůli takové "maličkosti", nebo se naopak stydí odmítat familiérní a "v podstatě laskavé" oslovení. Proti hrubým urážkám se ještě jakž takž dá protestovat bez újmy na cti, těžko však povstat a skrze sklopené řasy zašeptat: Pane učiteli, neříkejte mi Sněženko.

Je proto zcela na místě, aby rodiče, pokud si jim potomek doma v tomto smyslu postěžuje, neváhali tyto výhrady tlumočit učiteli. Ten mnohdy ani neví, že některé žáky svým oslovením přivádí do rozpaků. Informovanost učitele, a to i ze strany rodičů, může nejen v těchto případech pomoci ke zlepšení vztahů mezi všemi stranami a odstranit drobná nedorozumění.