Poradna: Náš syn ubližuje jiným dětem

Máme 21měsíčního prvorozeného syna.

Těhotenství i porod proběhly hladce. Syn se jevil jako usměvavý pohodový chlapeček.

V posledních týdnech však začal ubližovat dětem stejného věku. Mám až strach s ním jít kamkoliv mezi děti, protože se velice často na některé vrhne, bezdůvodně ho začne tahat za vlasy, škrábne či uhodí do obličeje. Snažím se situaci řešit tak, že syna odtáhnu a někde stranou mu domluvím. To mně poradila vedoucí skupinky v centru pro matky s dětmi. Bohužel, tato metoda nezabírá.

Naopak se mi zdá, že poté, co jsem ji začala používat, syn ubližuje častěji a zákeřněji. Chvilku stojí a pozoruje, pak se rozběhne a ublíží. Zkusila jsem i to, že pokud bije mě nebo někoho dospělého z rodiny, tak na situaci nereagujeme. Většinou pak přestane. Jak ale řešit situaci, když ubližuje dětem? Takové situace jsou mi jako matce velmi nepříjemné. Navíc v létě se nám má narodit druhé miminko a mám strach, aby neubližoval i jemu…

Ze zkušenosti víme, že jsou děti poddajné a přizpůsobivé, ale také děti výchovně náročnější. Některé impulzivnější děti s nižší odolností vůči frustraci mohou reagovat agresivně, jsou-li ve svých záměrech a realizaci aktuálních pohnutek nějakým způsobem omezovány. Setkal jsem se i s dětmi, které se ubližováním snažily s ostatními navázat sociální vztah, protože se přijatelnějšímu způsobu chování zatím nenaučily nebo se neumějí jinak domluvit. Občas se podobné potíže objeví i při problémech v rodině, jako je např. rozvod nebo narození sourozence.

Radím vám, nenechávejte ubližování ostatním dětem bez odezvy. Synovi byste měla určovat hranice, kam až může ve svém chování zajít. Používejte oční a fyzický kontakt. Někdy pomůže, abyste mu třeba jenom na chvíli podržela ruku. On už pochopí, že dělá to, co se vám nelíbí a co druhého bolí. Nebojte se říkat ubližování druhým dětem jednoznačné ne! Jistě tím nebudete potlačovat synovu osobnost. Buďte přitom trpělivá a vytrvalá. Batolata potřebují desítky opakování, aby se naučila novému chování. Zareagovat správně jednou nebo dvakrát nestačí. Tresty ani dlouhé vysvětlování naopak obvykle nepomáhají. Lepší bývá zaměřit se na předcházení okolnostem, které agresivní projevy vyvolávají.

Nedílnou součástí vašeho výchovného přístupu by mělo být i posilování žádoucího a vyspělejšího chování. Pochvalte syna, když se k jinému dítěti přiblíží, aniž by mu ublížil. Všímejte si a oceňujte počátky spolupráce ve hře, i když batolata si hrají prozatím více vedle sebe než spolu. Dobrým vkladem do budoucna bývá i podpora a rozvoj obecně přijímaných sociálních dovedností jako je udělat někomu z rodiny radost, rozdělit se o něco, půjčit, co druhé dítě nemá. Nevadí, že takové vstřícnosti bude chlapec ve svém věku schopen pouze s vaší pomocí a pod přímým vedením.

S vyzráváním nervové soustavy a vývojem dětské osobnosti se zlepšuje i sebeovládání. Schopnost řídit své chování úzce souvisí také s rozvojem řeči. Proto obtíží s věkem zpravidla ubývá. S agresivními projevy se častěji setkáváme u dětí neklidných, dráždivějších a emočně labilnějších, u nichž někdy v předškolním, popřípadě v mladším školním věku diagnostikujeme syndrom ADD či ADHD (porucha pozornosti, porucha pozornosti s hyperaktivitou)

Mgr. Pavel Kšajt je dětský psycholog a speciální pedagog.