Cyklotoulky s dětmi, vozíkem 2014… od Atlantiku až domů - Část 2

V předchozí části jste si mohli přečíst o nelehkých přípravách na cestu.

Nalézáme první cedulku La Loire ? Vélo, ale až do Nantes jedeme v podstatě jen po silnicích. Často jsou na nich dopravní značky s nápisem Partageons la route, upozorňující motoristy, že silnice patří i cyklistům. Řidiči toho opravdu dbají a objíždí nás pomalu širokým obloukem. Divím se tomu, měla jsem o Francouzích za volantem jinačí mínění. Rychle si zvykáme, že jsme zase na cestě, a řešíme obvyklé: kde nabrat vodu, kde nakoupit a kde postavit stan. Do toho zjišťujeme, že to, že Šárka neumí sama nasednout na kolo a rozjet se, bude větší problém, než jsme mysleli. Znamená to totiž při každém jejím zastavení také slézt z kola, podržet jí kolo při nasedání a počkat, až se rozjede. Teprve potom rychle naskočit na své kolo a uhánět za ní. Sesednutí a nasednutí se děje stokrát za den, čili už po prvním dni mě každá její potřeba napít se, vyčurat, vzít si kapesník a podobně poněkud nebaví. Každá křižovatka, před kterou se má zastavit, mě dokonce děsí. Pomůžu jí totiž nasednout, jenže než ji dojedu ji, stačí mi ujet. Jde sice o pár vteřin, ale pokud se vedle nás míhají auta, je to spousta času, během kterého by mohla udělat nějaký nečekaný manévr. A aby ona zastavila a počkala, až se rozjedu já, to bychom byli jako v té pohádce, jak se pejsek s kočičkou sušili. Časem ji už zvládáme pomoci stojíce s kolem mezi nohama, tak je náš rozjezd rychlejší, ale i tak je to docela vopruz. Šárka se bojí, zvykla si, že jí já nebo tatínek kolo podržíme. Samozřejmě, nejpohodlnější pro nás i pro ni by bylo naložit ji do vozíčku, ale chceme, aby co nejvíc jela sama, takže si bereme jako hlavní úkol: naučit Šárku nasedat a rozjíždět se! Trvá nám to ale skoro týden, než tohle bezpečně zvládá.

Denní režim se snažíme dodržovat zhruba jako vloni. Většinou ráno vyráží obě děti spolu s námi na kolech. Když se najede nějakých 20 kilometrů, jde si Šárka odpočinout do vozíčku, který táhne tatínek, a její kolo se naloží. Jedeme dalších asi dvacet kilometrů a odpočinout si jde Víťa. Většinou si vleze do vozíku, já si zapojím jeho kolo, na které si sedne Šárka. Takto ujedeme dalších zhruba 20 kilometrů a navečer děti zase vypustíme, zhruba na 10 posledních kilometrů. Během prvních dnů se ukázalo, že jsme schopní se denně posunovat zhruba o 70 kilometrů, což je o deset víc, než byla moje představa doma u počítače. Víťa zvládá bez problémů 50-60 km každý den, Šárka většinou jede kolem 40 km. Nestojí nás žádné úsilí je k jízdě nutit. Přijali režim každodenní a celodenní jízdy za svůj. Víťa musí jet za každou cenu pořád první! Jediné, co nesedí s naším plánem, je vítr. Ten nám už od prvního dne fouká do huby a podle předpovědi se to nemíní změnit. Co jsem psala o těch převládajících větrech v Evropě?

Projíždíme opět Nantes, tentokrát ale pěkně centrem. Ve městě je katedrála a mohutnými zdmi opevněný vodní zámek. Za městem najíždíme konečně na pravou cyklostezku. Vede těsně při řece, míjíme spoustu laviček a míst jako dělaných k výletům spojených s piknikem. Kousek za Nantes však stezka řeku zase opouští a my jedeme po asfaltových silničkách mezi poli. Řeka vytvořila nehluboké údolí, občas nás stezka navede na silnici, po které se vyšplháme na okraj údolí s výhledem po kraji a pak zase sjedeme zpátky dolů. Není to tedy úplná nudná rovinka. Řeku překlenují krásné historické mosty a vesničky? To je nádhera! Staré kamenné domy, všude kvetoucí kytky. Není tu ale vůbec cítit snaha o vytvoření dokonalosti, spíš z toho všeho čiší taková ta nedbalá elegance. Domek, na první pohled radost pohledět, na druhý pohled jej ale hodnotíme jako lehce neudržovaný, až zanedbaný. Každé okno jiné, ve fasádě díry. Vše je však až neskutečně půvabné. Dvoumetrové hortenzie a popínavé růže, rostoucí klidně i z betonu, tohle by žádný architekt nevymyslel. Prostě jako by se zde zastavil čas. A to doslova a do písmene. Když potřebujeme nakoupit, zjišťujeme, že to bude ještě větší problém než ve Švédsku. V městečkách žádné obchody nejsou, místní jezdí nakupovat do obřích supermarketů na kraji větších měst. V menším městečku fungují boulangerie, kde lze zakoupit bagety a přeslazené dortíky. Bagety se od počátku cesty přes Francii staly významným prvkem naší stravy. Copak o to, chutnají dobře i samotné, ale horší je, když projevíme přání něco si na ně namazat. V menším městě, natož vesnici je nemožné nakoupit. Takže přežíváme o bagetách, zasunuté pod gumicuky nikdy dlouho nevydrží. Děti je užírají samotné.

Zajímavé zjištění je, že se sice říká zámky na Loiře, ale velká část zámků nebo hradů leží na jiné řece. Například městečko Angers, do kterého si pár kilometrů musíme zajet, leží na řece Maine. Přímo do centra, těsně pod hradby místního hradu s šestnácti mohutnými kruhovými věžemi ale vede příjemná cyklostezka.

Pak se zase vracíme k naší Loiře. Ta je v těchto místech široká i půl kilometru, ale díky zanesení pískem, je nesplavná. Táboření je tady ráj. Nikdy nemáme problém najít místo na spaní. U řeky jsou plácky vyhrazené pro pikniky, dokonce s lavičkami, občas i s WC. Vodu nabíráme v místech, kterým říkáme karavan servis - jde o zdroj vody pro cestovatele s karavany, většinou bývá zdarma. Kdyby však někdo toužil po večerní sprše - možno nocovat v kempech, jsou tu opravdu až neuvěřitelně levné. Co se jídla týče, věděli jsme, že Francie je drahá země, ale skutečnost nás nepříjemně překvapila. Když chceme přes poledne zajít na teplé jídlo, cedulky Menu 18 euro nás spolehlivě odradí. Já vím, že bychom mohli ochutnat šneky nebo žáby či jiné francouzské speciality, ale ani to nás asi nějak neláká. Radši jdeme na globální kebab či pizzu, to se dá pořídit v ceně 12 euro/1 porce, což je na místní poměry fakt levné. Luděk strádá nedostatkem piva. V restauraci stojí čtvrt litru 2,9 euro, to chuť opravdu přejde. Jasně, jsme ve Francii, tady se pije víno, ale pijte víno v poledne, v horku a na žízeň.

Horko vlastně ani není. Je takové příjemní letní počasí, přes den kolem 25°C, navečer se ochladí. Zatím ani jednou nepršelo. Ideální stav. Kromě toho protivětru si nemáme na co stěžovat. Zámek nad městem Saumur je první, který vidíme i zevnitř. Je ještě před sezónou, vstupenka stojí 5 euro. Jenže sezóna začíná hned zítra, čili na dalších vstupech asi neušetříme. Ale co, když už jsme tady, podíváme se tam. Dostali jsme papír s textem a na prohlídku jdeme sami. Zámek není nijak extra vyzdobený, ale prolézt jej můžeme odshora až dolů. Pokračujeme vinařskou oblastí nazvanou Anjou, vinné sklepy tu jsou vytesané do vápencových skal. V jednom místě vede cyklostezka přímo přes skalní obydlí. Mají tu miniaturní expozici, jak to tu kdysi vypadalo. Vše je volně přístupné, včetně záchodů, což nejeden cykloturista uvítá. Přes další kamenné vesničky, kde každý dům vypadá jako malý zámek (ještě mě neomrzelo časté focení) míříme k dalšímu velkoměstu na trase, do Tours. Stezka vede přes městečko Chinon ležící na řece Vienne, nad kterým se vypíná poměrně zachovalá středověká pevnost, tu si nemůžeme nechat ujít. K Loiře se vracíme přes Rigny-Ussé, kde leží nádherný zámek, asi jeden z těch nejhezčích.

Ale ani on neleží u Loiry, nýbrž u jejího přítoku řeky Indre. To je nám ale v tuto chvíli jedno, parkujeme kola a jdeme na prohlídku zámku, který inspiroval spisovatele Charlese Perraulta k napsání pohádky známé u nás jako Šípková Růženka. I když je zámek pěkně vidět ze silnice, my si ho chceme prohlédnout i zevnitř. Za tučné vstupné fasujeme texty a jdeme na prohlídku sami. To nám vyhovuje. Zámek je prostě kouzelný. V horních patrech jsou pokoje vyzdobené motivy z pohádky, ale než se tam člověk dostane, musí prolézt spoustu zajímavých zákoutí, kde na každém rohu lákají různé tajné chodby a točité chody. Pro děti hotový ráj! Snažíme se nezabloudit. Když jsme se vykroutili po jednom takovém schodišti, ocitli jsme se na půdě. Můžeme obdivovat mohutné zakulacené střešní trámy, jako bychom byli v kýlu lodi jen obráceném vzhůru nohama. Jinak to na zámecké půdě vypadá jako na kterékoliv jiné půdě - spousta zaprášeného harampádí. Z půdy je výhled na zámecké střechy. Pokud najdete cestu zpátky, můžete po střešních prostorách sestoupit i do podzemí zámku a prohlédnout si například kotelnu. Mimo zámek se vstupenka vztahuje i na prohlídku zámecké kaple, vinných sklepů, konírny, zahrady - no prostě půl dne byste se tady nenudili. To ale nemůžeme udělat Luďkovi, který hlídá kola a má hlad (ještě jsme neobědvali), tak musíme pospíšit. Na oběd však musíme až do Langeais, kde se nachází další zámek. Ten si však musíme nechat ujít, protože nás ještě dneska čeká další skvost ze série zámků na Loiře, přestože leží na řece Cher, zámek Villandry.

Tři zámky během jednoho dne je náročná anabáze, ale Villandry jsou jedinečné. Na prohlídku jdeme všichni, kola necháváme na parkovišti před zámkem. Docela riskujeme. Kupujeme vstupenky jak do zámku, tak i do zahrad. Prohlídka začíná zámeckými pokoji. Vše opět procházíme sami, s papírem v ruce. Zde mají jako velké plus, že je leták v českém jazyce. Pokoje jsou opět skvostně vyzdobené. Děti obdivují postýlky, po týdnu spaní ve stanu se jim po normální posteli stýská. Do nádherných zahrad zatím shlížíme jen z oken, ale jakmile prolezeme v zámku, co se dá, vcházíme do zahrad. Okrasná zahrada, Lesík, Vodní zahrada, Sluneční zahrada. Bludiště a nakonec Bylinková a Zelinářská zahrada - to vše v dokonalých geometrických tvarech podle francouzských architektů je k vidění na několika terasách. Rostliny se musí denně zastřihovat, zalévat a zeleninová zahrada se osazuje dokonce dvakrát do roka.

Kola nám naštěstí nikdo neukradl, tak můžeme pokračovat. Stany stavíme pár metrů od cyklostezky, k dispozici máme betonové lavičky a stolek. Šárka na něm sedí a asistuje u přípravy večeře. Najednou leží na zemi a brečí. Na hlavě se jí udělala boule jako půlka tenisáku. Doprčic, co teď. Tohle přesně jsou úrazy, které se mohou stát i doma, ale tady jsme v cizí zemi a uprostřed lesů. Vzpomněla jsem si však, jak jsme s ani ne roční Šárkou jeli po pádu ze schodů na pohotovost, kde jí pouze posvítili do očí a řekli: rentgenovat ji nebudeme, to je přílišná zátěž pro malý dítě. Sledujte ji, a kdyby se vám něco nezdálo, zavolejte. Volíme tedy stejnou taktiku. Bouli jsme zchladili šátkem namočeným ve studené vodě, vyčkáváme a malou pacientku sledujeme. Po chvíli přestává brečet, ráno je i boule jako zázrakem pryč.

Tours je historické město s několika památkami, starými domy a katedrálou, nic co by se jinde nevidělo. Snad jedině kilometr dlouhé květinové tržiště a zajímavé nízkopodlažní tramvaje, které si elektřinu berou z troleje umístěné v zemi mezi kolejemi, mi z tohoto města utkvěly v paměti. Cyklostezka nás vždycky do města zavede a pak se někde elegantně ztratí. Cyklisto, poraď si sám. Za městem se potom jakoby nic znovu objeví. Projíždět větší města je s dětmi docela hrůza. Člověk neví, jak se má rozhlížet po památkách, a zároveň dávat pozor na děti, fotit a přitom být kousek od dětí, aby neudělaly nějaký neočekávaný manévr. Nejlepší je to na venkově, kde stezka vede mezi vinicemi a malé vesničky jsou tak kouzelné!

Za Tours nás čeká městečko Amboise. Zastavili bychom se tu na jídlo, kdyby bylo kde, otevřené restaurace ale nejsou vidět, jenom jedna galerie vedle druhé. Umělci tu postávají na ulicích, podobně jako v Praze v okolí Karlova Mostu. Na prohlídku zdejšího zámečku Clos-Lucé, kde je muzeum Leonarda da Vinciho, však nejdeme. Vstupné 14 euro/osobu se nám už zdá docela předražené. Navíc nás čeká další perla údolí Loiry, vodní zámek Chenonceau. Ani on neleží přímo na Loiře, ale na jejím přítoku, řece Cher. Zámek není ze stezky vůbec vidět, přístup k němu je přes rozsáhlý oplocený park. Abychom mohli jít na prohlídku všichni, museli bychom si kola buď dát za plot (to znamená, že by zdejší černý šerif nám musel odemknout bránu, což nepřipadá v úvahu), nebo nechat kola na centrálním parkovišti pod dohledem pofiderních kamer (což se nám nelíbí). Jejich chyba. Luděk se dobrovolně pasuje do role hlídače kol a na prohlídku jdu jenom já s dětmi. Nejprve musíme projít dlouhou alejí a pak přes nádherné zahrady, teprve potom můžeme zámeček, vystavěný tak, že řeka doslova protéká pod ním, spatřit. Kromě interiéru zámku jsou přístupné i další budovy, jako je jízdárna, muzeum voskových figurín a hospodářské budovy se zvířátky. Prostě záležitost opět na půl dne. Pěkný musí být i pohled na zámek z lodiček, což si vybralo nemálo turistů.

Hned následující den ráno nás čeká další prohlídka, na řadě je zámek Chaumont. Ten leží na vyvýšenině přímo nad řekou Loirou. Ve všech zámcích se chodí na prohlídky individuálně, obdržíte papír s textem (na některých zámcích i v českém jazyce), za příplatek možno zapůjčit si sluchátka, která se samy aktivují, a podle toho, do které místnosti návštěvník vejde, se mu přehraje text s informacemi. Děti jsou na zámcích k neutahání.

Do města Blois nás trápí neskutečný protivítr, který se chvílemi mění na vichřici. Ohýbá větve stromů, kýve dopravními značkami a ukazateli. Když jsme se do města konečně dohrabali, jednu pozitivní věc to mělo, Zjistili jsme, že obchody nazvané EPICERIE, které zvenčí vypadají jako ovoce-zelenina, jsou něco jako naše smíšené zboží. Cenově trošku dražší, ale lepší nakoupit draho, než trpět hlady nebo složitě hledat obchoďáky stranou centra. Jídlo je při náročném boji s protivětrem potřeba. Za Blois opět Loiru opouštíme a míříme asi k tomu nejznámějšímu zámku, zámku Chambord. Ani on neleží přímo na Loiře, ale už zdálky je vidět jeho velkolepost. V zámku se nachází 440 místností, 80 schodišť a 365 komínů. Je to předposlední zámek, který máme v plánu navštívit, čili na prohlídku jdeme všichni. Už se ani neptáme, zda bychom si kola mohli nechat někde uvnitř. Riskujeme a necháváme všechno na parkovišti nedaleko vstupu do zámku. Chambord je poměrně rozlehlý, pokoje prostorné, ale poloprázdné, vybavení málo. Zámek má být předchůdcem Versailles, ale nám se celkově zdá jako splácanina, zejména ty komíny trčící ze střechy, každý je jiný. Centrem zámku je důmyslné točité schodiště, které vypadá jako obří šroubovice DNA. Návštěvy přicházející jdou po jiné větvi než návštěvy odcházející, proto se nikdy nepotkají. Podobné schodiště je v zámku v menší obdobě k vidění ještě několikrát. Na závěr prohlídky nacházíme schodiště až na střechu. Z vyhlídky je vidět do skromných zahrad, ale hlavně na naše kola. Jsme rádi, že tam ještě jsou!¨

Vracíme se k Loiře, stezka vede kolem krásných pískoven vybízejících ke koupání. Cedule tady podle slovníku zakazují pouze rybolov, proto neváháme a na břehu stavíme stan. Po koupeli si musíme obléci i čepice, jaká je zima. Ráno míříme na Orléans. Do cesty se nám postavila jaderná elektrárna s kouřícími chladicími věžemi. Orléans, město Johanky z Arku, je krásné město. Přijíždíme zrovna v době nějakého výročí, město je nádherně ozdobené květinami. Za Orléans řeka meandruje, takže občas máme možnost jet s větrem v zádech.

Sully-sur-Loire. Poslední zámek na Loiře, spíš hrad než zámek, romantický, roztomilý. Prolézáme jej opět od sklepení po střechu. Děti nemají dost ani o polední pauze. Snědí si svačinu a pak nasedají na kola a krouží po návsi. Zapínám foťák, že to natočím na video, když v tu ránu se kolo Šárce smekává a následuje pád! Kolikátý už?! Táboříme na místě s cedulí pique-nique - chvíli mi trvá, než mi docvakne, co slova znamenají.

Za Gienem se řeka větví do uměle vytvořených plavebních kanálů. Pont Canal de Briare byl vystavěný v letech 1890-1894. Vodu tekoucí po mostě přes řeku jsme viděli už vloni u Magdeburgu, tento byl ale vybudovaný o sto let dříve. Stezka vede podél kanálů, po kterých plují malé lodě, máváme na sebe s jejich posádkami. Zdejší úseky patří asi k nejhezčím. Jsem ale občas na nervy, zejména když je hladina vody dva metry od stezky, tak mě napadají šílené myšlenky, že se děti někam zakoukají a vjedou do vody. Ačkoliv to tak nevypadá, tato dovolená byla zatím nejnáročnější ze všech. Kam se hrabou kopce v Albánii, bloudění v Srbsku nebo blití v Moldávii. Dokud děti seděly ve vozíčku, byly tam v bezpečí. Jak jedou samy na kole, mám o ně strach.

Přesto se pomalu blížíme k Nevers, kde stezka podél Loiry končí. Asi posledních padesát kilometrů (resp. prvních z pohledu od Nevers) je každý kilometr značený měděným terčíkem umístěným vprostředku cyklostezky. Už jsme minuli č. 1 a čeká nás nula. Co tam asi bude? Nic zvláštního, jen jakýsi oficiální začátek stezky. Pár cedulí, lavičky, jinak nic. Pro nás to ovšem znamená, že zde končí náš průvodce Bikeline a musíme vytáhnout normální mapu. Doufáme, že by podél kanálu mohla cesta vést až do Decize. Měla by tam vést mezinárodní stezka značená jako Eurovelo 9, ale mapa o tomto mlčí, taktéž cedulky jsou hodně sporadické. Chvíli pozorujeme lodě v plavební komoře a pak pokračujeme. Stezka zatím vede, tak jedeme dál. V jednom místě však musíme na silnici, stezka se tady teprve buduje a my bychom museli po kamenech. Nevadí, stejně chceme někam na oběd.

Za Decize opouštíme Loiru, která nás spolehlivě provedla přes více než půlku Francie. Máme tedy odškrtnutou další evropskou dálkovou cyklostezku. Jaká byla? Cyklostezka podél Loiry není vlastně typická cyklostezka (tedy stezka jen pro kola, kam nesmí auta). Vede z většiny po silnicích a silničkách, ale není třeba se obávat šílených řidičů známých z bláznivých filmů o četnících ze St. Tropez. Francouzští řidiči poblíž Loiry jezdí opravdu ukázněně a na cyklisty jsou zvyklí. Často počkají, až projedeme nebo nás objedou pomalu a velkým obloukem. Nikdo nám nedal najevo, že bychom nějak překáželi, ani v momentě, kdy jsme byli s dětmi rozcapení po celé silnici. Na silnicích značky upozorňují motoristy, že se na silnici pohybují i cyklisti a naopak varují cyklisty, že zde mohou potkat auto. Horší je to třeba ve městech, kdy se stezka na kraji města nepěkně zdejchne a cyklista si musí poradit s průjezdem sám. Za městem se někde na nábřeží opět nečekaně vynoří a tváří se jakoby nic. Místy je však Loira skutečná cyklostezka a tyto úseky patří k nejnádhernějším. Putování podél Loiry Vám dá poznat něco málo z historie Francie. Kouzelné staré vesničky, zachovalé zámky a města - to je to hlavní, co odlišuje tuto cyklostezku od stezek například německých. Jejich snahy o přílišnou dokonalost všeho přichází vniveč - i kdyby se stokrát snažili, na francouzskou nedbalou eleganci nikdy nedosáhnou. Stezku jsme jeli koncem června, tedy ne v té úplně hlavní sezóně, i tak ale byly cesty poměrně prázdné. Denně potkáte několik cyklistů, báglíkáře spočítáte na prstech jedné ruky. Zdravení Bonjour je samozřejmostí. Počasí v tuto roční dobu bylo relativně slunečné, teplota nepřevyšovala 25°C, prostě ideál. Snad jedině s pravidlem větrů foukajících od západu jsme nečekaně narazili. Foukalo celou Francii (tři týdny) dost nepříjemně od východu. Nocovali jsme nadivoko, podél stezky je spousta krásných míst jako stvořených pro přenocování, často vybavených lavičkami, grilovacími plácky, nejednou i záchody či zdrojem vody. Záchody bývají též ve Francii zdarma, placené jsme potkali snad jen jednou. Kdo by vyžadoval teplou sprchu a bezpečí kempu, je jich po cestě nepočítaně a cenově vychází neskutečně levně, na to, jak je Francie jinak drahá země. Snad jediné, na co bych si na stezce postěžovala, je nedostatek obchodů ve vesnicích a menších městech a cenová úroveň potravin. To první je ale bohužel nešvar celého západu a nic s tím asi nenaděláme.

Loučíme se s Loirou a hned se napojujeme na další kanál, Canal du Nivernais. A opět podél něho vede cyklostezka. Kanály jsou tady úplně všude. Jestli se někdy bude stavět diskutovaný kanál Dunaj-Odra-Labe a tvůrci jej doplní o stezku pro cyklisty, asi na tento podnik změním názor. Kolem kanálů se jezdí skvěle. Vodní hladina zaručuje rovinku, víc šlápnout do pedálu musíme jenom když stezka překonává nějaký mostek vysoký tak akorát, aby pod ním proplula loďka, nebo máme v cestě zdymadlo. Jen Víťu to už moc nebaví a těší se na kopečky. V Decize jsme poměrně dobře nakoupili a na večeři plánujeme buřty opečené na ohni. To zde není problém, stačí jen najít místečko s ohništěm. Jedno je vidět na druhém břehu. Vracíme se k poslednímu mostku a přejíždíme řeku. Luděk posílá Šárku, ať jede napřed. Za mostkem cesta se cesta zase svažuje na úroveň řeky a asi po sto metrech už je vyhlédnuté tábořiště. V tom Luděk spatřil závoru, která zabraňuje autům vjezd na cyklostezku. Okamžite mu v mysli vytanulo: To nedopadne dobře!

Znáte to taky? Vteřinu před nějakou událostí prostě víte, že se to stane. Rozjetá Šárka bohužel dřevěnou závoru nevidí. Velikostně ji má zhruba v úrovni nosu, ale je dřevěná, na krajích opatřená už notně vyšeptalým červenobílým pruhem. Nebudu to protahovat, prostě do závory na jejím kraji štrejchla a shodilo ji to z kola. Okamžitě k ní běžíme a kontrolujeme zranění. Opět se děsíme vyražených zubů, možná i zlomeného nosu. Šárčina hlava je však neskutečně odolná. Když měla jeden rok, po hlavě se skutálela doma z prvního patra po dřevěných schodech, ve dvou letech spadla na hradě Fiľakovo čelem na hranu železného schodiště. Před týdnem boule jako tenisák v týle, nyní rána do obličeje zepředu. Naštěstí to při vší smůle vypadá jen na odřeninu. Neříkala jsem ale, že děti byly ve vozíku v bezpečí? Zlatý časy!

U Vandenesse na chvíli končí říční a kanálová cykloturistika. Odpoutáváme se od vodních toků a míříme do kopců. Už od rána se před námi vyzývavě zvedají. Jde o pohoří Morvan. Eurovelo 9 jej objíždí velkým obloukem, my se ho však nebojíme. Aspoň si vyzkoušíme, jestli máme na to vyjet k prameni Dunaje. Ten pramení v podstatně vyšších výškách, než pojedeme teď.

Silnice se po pár kilometrech zvedá a kroutí mezi kopci. Stačí jen pár výškových metrů a na Francii shlížíme jako z ptačí perspektivy. Kopce přitvrzují, podle tachometru atakujeme hranici 500 výškových metrů. Já chci zpátky ke kanálům, kopce mě nebaví, brblá Víťa, ale všechna stoupání spolehlivě zdolává metodou ze sedla. Pohoříčko Morvan, to jsou louky, farmy, pasoucí se krávy, mezitím osamělé vesničky a sem tam nějaký bezejmenný zámeček. Ráno jsme do hor vjeli, navečer je pomalu zase opouštíme. Ani by to nestálo za řeč, kdyby… kdybychom dnešní večer nezažili asi nejhorší zážitek letošní dovolené.

Navečer projíždíme městečko Étang-sur-Arroux a za ním najíždíme na hlavnější silnici. Kopečky se pomalu snižují, krajina narovnává. Potřebujeme najít nocleh, ale okolí silnice je silně osídlené. A když je kus volné přírody, je to pole nebo oplocená pastvina. Navíc podél silnice vedou koleje. Šárka sedí ve vozíku, Víťa je zapojený za mým kolem, jako vždycky na hlavní cestě nebo když potřebujeme zrychlit. Najednou se objevila odbočka. Taková kamenitá polňačka. Přejíždíme koleje a za nimi cesta míří k lesu. To vypadá dobře, myslím si. Když vtom rána jako z děla, kolo padá k zemi, a já pochopitelně s ním. Zcela mě zavalilo. Muselo to asi vypadat příšerně, protože odněkud zezadu se ozývá Víťův vystrašený hlásek: Maminko, jsi živá?

Chudák, spadnul taky, jeho kolo bylo totiž zapojené za mým. Jak to, že nebrečí? Pomalu se zvedám a kontroluji škody. Vše způsobila přední pneumatika. Byla už letitá, ale před odjezdem se nám ještě zdála slušná. Víťa je v pohodě, já mám naražený hrudník od řídítek a pár odřenin. Přemýšlím, kdy jsem naposledy slítla z kola. Odteď si už budu vždycky dávat dobrý pozor, abych měla přední plášť v pořádku. Zvedám kolo a belhám se za Luďkem. Těším se, že někde zakempujeme, já se dám do pořádku, opravíme kolo… Jenže cesta končí vjezdem na něčí pozemek. Otevřená vrata, za nimi parkují tři auta, a někde v dálce tušíme barák. Vedle brány je poměrně pěkný plácek, na kterém by se dal postavit stan. Beru Víťu za ruku a jdeme se zeptat. Pozemek je opravdu rozlehlý, musíme projít lesíkem, než vykoukne menší domek, řekněme spíš chatka. Venku před ní sedí několik lidí. Popisuji naši situaci: Dobrý den, přijeli jsme na kolech, měli jsme nehodu a chtěli bychom si před branou postavit stan a přenocovat. Všichni se tváří rozpačitě, jsou tu totiž jen na návštěvě. Po chvíli přichází zevnitř domku majitelka. Vznáším tedy svoji prosbu k ní. Paní nechápe, kde přesně máme na mysli, a chce se jít na to podívat. Požádala jednoho ze sedících mužů, aby šel s ní jako doprovod. Cestou k bráně upřesňuji svůj požadavek, aby bylo jasno: Nemyslím spát na Vaší zahradě, myslím ten plácek venku za plotem. Konečně jsme za branou, kde ukazuji na pár metrů čtverečních trávy, za kterou začíná oplocená pastvina. Paní přejela zrakem naši sestavu (děti nemohla přehlédnout) a nasadila odmítavý tón: Ve městě je kemp. To jsme samozřejmě věděli, protože jsme z města přijeli, ale protože ona to nemůže tušit, ukazuji na prázdné kolo a svou natlučenou nohu a trochu blafuju: Měli jsme nehodu, bouchlo nám kolo a momentálně nejsme schopni tam dojet. Paní krčí rameny a její tvář se ještě víc zatvrdila: Tady spát nemůžete. Ty pastviny (mává rukou směrem na oplocenou louku) někomu patří a … prostě je to problém! Její kolega jen mlčí a přikyvuje hlavou. Otáčejí se na patě a bez ochoty k další debatě odcházejí, bránu za sebou ostentativně zamykají.

Stojíme jako opaření. Ty bláho, tak to je hustý! Takové odmítnutí jsme ještě nezažili. Nechce se mi věřit, že by Francouzi byli tohohle schopni. Vtom jsem si všimla poznávacích značek na autech v zahradě, bílý kříž v červeném erbu. Jsou to Švýcaři. V duchu se frantíkům omlouvám. Jestli jsou Švýcaři tak studení čumáci, do Švýcarska mě nikdo nedostane. Museli vidět, že jsme v nouzi. Kdybychom po nich žádali bůhví co, ale my jsme chtěli pouze přespat na plácku před jejich plotem. Chata stála dobrých sto metrů daleko v zahradě. Aspoň ze slušnosti se mohli zeptat, zda nepotřebujeme pomoci. Přihodit se tohle na Balkáně, na tom plácku bychom taky stan nestavěli. Kdepak! Na Balkáně by nás tam spát nenechali, pozvali by nás minimálně na zahradu nebo do domu. Nabídli by nám vodu a jídlo, aniž bychom něco takového čekali. A tady před námi zamknout bránu. Bolí mě to mnohem víc, než tělo po pádu z kola.

No nic, musíme jednat. Luděk vybaluje náhradní plášť a duši. Během chvilky je vyměněno, můžeme jet dál. Jako poděkování jim necháváme prasklou pneumatiku zavěšenou na poštovní schránce. Vůbec mi to není blbý. Všimli jsme si nenápadné odbočky a po polní cestě pokračujeme podél té oplocené pastviny. Sotva skončila, objevilo se pole a za ním loučka. Ta se mírně svažuje k potoku, čili když to rozbalíme až na jejím konci, od cesty nebudeme vidět. Nakonec táboříme asi kilometr od těch nepříjemných lidí. V hlavě doznívají dozvuky právě prožitého a v noci mě pak straší sny, kterak se paní domu vydává za námi autem a rozzuřeně nám pneumatiku hází zpět na hlavu. Aspoň máme o čem diskutovat. I tohle však k cestování patří, nemůžeme mít jenom pozitivní zážitky. Člověk si ale rychle zvykne na milé a ochotné lidi a opak ho nepříjemně zaskočí.

Ráno krásně svítí sluníčko a na večerní událost brzy zapomínáme. Zejména proto, že zase lepíme. Tentokrát Luďkovo kolo. Za Le Creusotem projíždíme pod kolejemi TGV. Chtěli bychom francouzský rychlovlak vidět v akci, pročež vyhlašujeme pauzu. Nemusíme čekat dlouho, asi za dvě minutky nad námi jeden prosvištěl. Sotva jsem stihla vytáhnout foťák, je pryč. Počkáme na další, volá Luděk, a sápe se s foťákem nahoru na mostek, aby měl lepší výhled. Koleje TGV jsou z bezpečnostního důvodu oplocené. Během patnácti minut prohučely tři soupravy.

Poté objevujeme cyklostezku podél kanálu Canal du Centre. Vede až do Chagny, a potom do Chalon-sur-Saône. Je to maličko oklikou, ale lepší podél kanálu než přímo po silnici. Přímo do města ale nechceme, proto těsně před ním odbočujeme a Chalon objíždíme. Objevujeme cedulku Eurovelo 9. Blížíme se k řece Saône. Doufáme, že by podél ní mohla vést cyklostezka, ale nic, Eurovelo táhnou po silnicích. Provoz je ale skoro nulový. Přítomnost cedulek Eurovelo je každopádně znát, občas už zase potkáme nějakého dálkového cyklistu, v Morvanu jsme byli sami. Přibližně dva dny se míjíme s chlapíkem z Německa. Vždycky nás předjede, ale když si udělá pauzu, dojedeme ho a často i předjedeme. Poznáme jej spolehlivě, má roztomilé tříbarevné bágly značky Vaude. Díky němu jsme se ujistili, že nejsme zase tak pomalí, jak by se s dětmi mohlo zdát. Vrací se z Lisabonu a pokaždé, když nás předjíždí, prohodíme spolu několik slov a on uznale pokyvuje hlavou směrem k dětem. Naposledy jsem se ho odvážila zeptat, jak na něj působí ceny ve Francii. Říká, že kempy jsou laciné, ale jídlo vnímá jako strašně drahé. Jestliže je Francie pro Němce pracujícího u firmy IBM drahá, co má říkat obyčejný český živnostník.

Ve městě Dole začíná krásná cyklostezka podél řeky Doubs. A opět začíná říční a kanálová cykloturistika. Ani nevíme, zda jedeme podél řeky nebo podél kanálu. Je to jedno, užíváme si pohody a nádherné krajiny.

Další větší město na trase je Besançon. Už zdálky vidíme ohromnou pevnost na skále nad řekou. U cyklostezky je však šikovně nastrčený cykloservis. Potřebujeme vyměnit můj přední plášť, protože jedu na rezervě a Luďkovi se nějak podezřele chová střed. Svérázný chlapík vypadá uhoněně. Tváří se, že na nás nemá čas, ale nakonec se nám věnuje až nadstandardně. Luděk ho poprosil pouze o nářadí, aby mohl střed vyšroubovat sám, ale nakonec mu s tím majitel pomohl. Bohužel ale nemá skladem potřebný rozměr. Má tu však na prodej nebo na půjčování několik starších kolo, tak ho napadlo, že by jedno mohl rozebrat. Vybral nejžhavějšího kandidáta, ale ouha, střed nejde povolit. Nevadí, s tím si poradíme, a odkudsi přináší pilku. Zajímavý přístup. Rozřízl rám, aby mohl součástku vyjmout, ale ani tenhle není ten pravý. Netváří se, že by ho to nějak vyvedlo z míry. Nechceme ale, aby kvůli nám zničil další kolo, a tak říkáme, že to snad ještě chvíli vydrží (nakonec to vydrželo až do Nového Města nad Váhom) a bohužel, jediný kšeft, který tomu snaživému obchodníkovi děláme, je český plášť Rubena a nové pedály pro Víťu (na těch starých mu kloužou sandále). V Besançonu řeka provádí otočku skoro o 180°. Pro lodě je však pod pevností vykopán tunel a cyklostezka vede vedle kanálu. Než jsme se nadáli, jsme za městem. Počkat! Chtěli jsme se do něj podívat a taky si někde dát oběd. Tak se tunelem zase k radosti dětí vracíme a projíždíme centrum. Město jako takové nás neuchvátilo. Bohužel trpí nešvarem většiny francouzských měst, která jsme zatím měli možnost poznat. Podobně jako v Polsku - neexistují obchvaty, do centra se může autem, přes hlavní náměstí jezdí autobusy MHD, pojem pěší zóna jim nic neříká. V rychlosti jsme zhltli kebab a pokračujeme údolím dál.

Hned za městem vjíždíme do nádherného údolí. Připomnělo nám balkánské soutěsky, jenže tady je projíždíme po více než 150 kilometrů dlouhé cyklostezce. Jen my, řeka a skály. Po dopoledním deštíku se na cyklostezku vydala spousta šneků. Šárka jednoho po druhém zachraňuje a odnáší je ke kraji. Z těch, co zachránit nestihla, jsou na asfaltu šedobéžové kaše. Stejně skončí na talíři, Francouzi jsou prostě divní, myslím si.

Cyklostezka podél řeky Doubs má číslované kilometry. Pomalu nám odpočítávají úsek do jejího konce. S blížícím se večerem se dvouciferné číslo na asfaltu změnilo na jednociferné. Projeli jsme jedničku, všimli si plácku s lavičkou, ale chceme jet až na nulu. Na nule však nic není, stezka začíná neslavnostně na jakémsi malém mostku. Vracíme se tedy na jedničku a noc trávíme ve společnosti místního rybáře na loďce. Někde za Montbéliardem najíždíme ke kanálu, který spojuje řeku Rhônu s Rýnem. Vedle něho až do Mulhouse vede další parádní cyklostezka. Užíváme si, že už kolikátý den se nemotáme po silnicích mezi auty. V tomto směru jedeme jakoby do kopce. Podle tachometru pomalu nabíráme nadmořskou výšku, s každou plavební komorou jsme o dva tři metry výš. Já vím, že to nestojí skoro ani za řeč, ale protože se blížíme k Rýnu, od kterého budeme stoupat do kopců pohoří Schwarzwald k prameni Dunaje, jsme rádi za každý nastoupaný metr. Ovšem, najednou je u stezky jakási cedule, ze které jsme pochopili, že jsme na rozvodí, krajina se láme a před námi je nečekaný sjezd. A řeka? Klesá taky pomocí soustavy plavebních komor. Jedna komora za druhou, po sto metrech, nepočítali jsme je, ale bylo jich minimálně dvacet. Loď tady musí strávit určitě celý den, než o těch sto nadmořských metrů vystoupá nebo sestoupá.

Do centra Mulhouse zajíždíme na oběd. Dáváme opět tradiční kebab a pak si užíváme poslední francouzské město. Fotíme domy a na náměstí malovaný dětský kolotoč. Od pouličního prodavače kupujeme francouzskou vlajku, aby měla i Šárka (pro Víťu jsme jednu našli u cesty v příkopu) a pak se pomalu vydáváme na hranice. Ještě než zvoláme au revoir, sladká Francie, musíme překonat nepříjemný asi desetikilometrový úsek po hlavní silnici, kde se míhá jedno auto za druhým. Sice bychom to mohli objet po cyklostezce, ale nevíme kudy vede, na kraji města panuje zmatek. Raději nakládáme a zapojujeme děti a obávaný úsek se snažíme prosvištět. Po chvíli si ale říkám, že to nebyl dobrý nápad. Řidiči tady už na cyklisty ohled neberou. Ve chvíli, kdy toho mám plné zuby, se ozve zezadu Víťův hlas: Maminko, konečně Citroen C9. Už jsem viděl všechny, od jedničky po devítku. Musím se smát. Já šílím, aby nás něco nesmetlo, a on si jízdu užívá a všímá si značek aut.

Po třech týdnech opouštíme Francii a vjíždíme do Německa. Zbývá už jenom kratičká statistika:

Celkem ujeto 1218 kilometrů, z toho Víťa sám 986 km a Šárka 600 km.

Ve Francii se nám líbilo, ale už se těšíme na změnu. Luděk se těší na pořádné pivo a já na trošku levnější obchody.

O nás - www.lesovna.eu

Naše cesty - www.epastorek.cz

Více fotek: http://www.epastorek.cz/cykloexpedice/od-atlantiku-az-domu-cast-12-francie/?nggpage=1#galerie.

Příště - část 3 - Dunajská stezka a dojezd domů.

Markéta Hroudová, Luděk Zigáček