Kam kráčíš naše školství

Bohužel občas docházím k závěru, že se J.A.K. musí otáčet ve svém hrobě. Ptáte-li se proč a nebo jste snad téhož názoru čtěte prosím dál.

Vesměs všude se neustále přetřásá, jak rodiče nemají vůbec zájem o školu a jak téměř vše nechávají učitelům na bedrech. Učitelé sami jsou většinou prezentováni jako osoby zcela přetěžované a děti jako téměř nezvladatelné. Skutečná fakta, jak je vidím, jsou pak následující. Je zcela nesporné, že učitelé mají opravdu mnoho zodpovědné práce a mají také hromadu papírování. Pokud jde o děti, tak ani v tomto bodě není na místě polemika. Ano, dnešní děti jsou, řečeno velice diplomaticky, autoritativnější, živější, svéhlavější… Rovněž tak je neoddiskutovatelným faktem, že integrace za stávajícího stavu je velmi náročná pro všechny zúčastněné – integrace žáků s některými typy mentální retardace je trápením spíše pro ně samotné. A nepomůže ani IVP (nemluvě o tom, že při LMD nevzniká nárok na asistenta pedagoga). Ovšem je skutečně pravdou, že všichni dnešní rodiče nemají vůbec zájem o školu?

S tím si dovolím nesouhlasit. Spíš by se dalo říci, že pro určitou část škol (podotýkám jen určitou část – nikoliv tedy všechny) by se jejich snaha o rodičovský zájem dala stručně shrnout do suchého „dejte nám peníze, které po vás chceme a víc se nám do toho nepleťte“. Tento přístup bývá alternován propracovanějším přístupem „zaplaťte; dohlédněte, že mají všechny úkoly; umí, co mají umět a mají všechny pomůcky – pak už se nám do toho nepleťte“. Opět zdůrazňuji, že výše uvedené se netýká všech škol. Naštěstí existují i výjimky. Průšvih nastává, když některý rodič začne o školu jevit skutečný zájem. Komunikuje s dětmi. Ptá se. Ví, co se zrovna děje či probírá a nedej bože tomu i rozumí. To pak nastávají ony ne zcela komické situace, kdy učitel ve škole vysvětlí, že „atom je těleso“. Rodič se pak chytá doma za hlavu a ve vzdělávacím procesu svého potomka honem zachraňuje co se dá. Zde se pak naskytne otázka proč daný učitel vůbec ten který předmět studoval (snad raději nechceme vědět s jakými výsledky, protože „zelená je dobrá“). Zároveň se přestáváme divit, proč jsou v mnoha případech dětem přírodovědné obory vysvětlovány zcela suchopárně z učebnice, školometsky a bez praktických zábavných pokusů či demonstrací. Odpověď se nabízí sama. Je to snadné, rychlé, bez větší námahy a hlavně se to jednoduše hodnotí. Uměl vs. neuměl. A stejně tak jako nejsou všechny školy stejné, nejsou ani učitelé stejní. Proto se jako světlý paprsek z nebe objeví třeba zasloužilý doktor přírodních věd s prošedivělými vlasy, který s radostí dítěte navštěvuje vzdělávací kurzy a učí se další způsoby, jak snadno, zábavně a prakticky vysvětlit dětem osmózu nebo některé fyzikální zákony.

S ohledem na ne zcela dobré výsledky ve vědeckých oborech (formálních i přírodovědných) se EU v posledních několika letech velice rozumně rozhodla podpořit jejich studium. Důvody ryze praktické. Skutečných a tak potřebných odborníků ubývá. Případné nadějné talenty naše školství úspěšně „normalizuje“ hned na prvním stupni. Zřejmě po vzoru francouzského „égalité“ – jen ať jsou si všichni pěkně rovni. Zde si dovoluji podotknout, že slovo „normalizace“ není v žádném případě antonymum ke slovu „elitářství“. Proti integraci, pokud má hlavu a patu, totiž v podstatě nic nemám. Vraťme se však zpátky k tomu, jak chce EU podpořit zájem o vědu. Jedním z mnoha způsobů je cyklus zdarma pořádaných praktických vědeckých kurzů ve kterých si mohou všichni účastníci „pohrát s pokusy“ a naučit se něco zajímavého. Kurzy jsou určené široké veřejnosti bez omezení a téměř vždy zdarma. Fantastická myšlenka a skvěle realizovaná. Bohužel jim v Bruselu nikdo neřekl, že výsledkem opět mohou být již dříve zmiňované ne zcela komické situace. Rodič zajišťuje, rezervuje, vysvětluje, prosí a odpověď školy je více než vlažná, ba přímo ledová. Jako pedagog dokáži pochopit, že je mnohdy velice komplikované zajistit suplování v ostatních třídách, dodržet osnovy a množství probrané látky atd. Ale nejsou snad děti tím, o koho ve školství skutečně jde? Vždyť příležitost zajít na tento typ přednášek není zcela běžná, tak proč ji nevyužít. Paradoxem pak zůstává, že v téže době pak školáci opakovaně sledují na interaktivní tabuli osvícené pořady jako Harry Potter, Zvonilka, Auta a mnoho dalších. Popřípadě opět zajdou do nějakého kina či učitelova oblíbeného divadla (tendence jsou chodit stále na stejná místa). V žádném případě nic proti kultuře, i já miluji operu a balet. Ale 6 návštěv stejného loutkového divadla za školní rok? A proč se potom děti učí, jsou zkoušeny a píší písemky i v den kdy dostávají pololetní vysvědčení?

Apropos, když už tak mluvíme o vědě. Že má náš národ problém s matematikou je neoddiskutovatelný fakt, ale je vina skutečně jen na našich dětech a jejich nechuti ke královně věd? Nebo je problém hlubší a teorie prof. Hejného a jemu podobných udeřila hřebíček na hlavičku. Z vlastní rodičovské zkušenosti se silně kloním k druhému názoru. Jak to, že spousta škol ani svým dětem neumožňuje účast na různých olympiádách a soutěžích? A to i přes opakované prosby, výzvy a připomínky ze strany rodičů před i po zmeškaném termínu olympiády. Na dotaz se vám dostane odpovědi, že jejich žáci na to prý nemají. Ale dostali vůbec šanci to zkusit? Nebo byl opět mail, který tuto možnost nabízel, odsouzen ke vhození do emailového koše. Výše již byla zmíněna integrace, která má hlavu a patu. Tedy asi 18 dětí a v ideální případě alespoň jeden asistent pedagoga – vím, skoro utopie. Nicméně zde pak vidím krásnou příležitost, jak pracovat s integrací v praxi. Jestliže mám děti, pro které se mi daná soutěž zdá těžká, nic mi přece nebraní udělat z ní společnou skupinovou práci. Tak, aby se zapojili všichni. Problém, že by některá skupina mohla být silnější a úspěšnější je snadné vyřešit. Já, jako učitel, již předem vím, kdo je jak dobrý. Nic mi tedy nebrání tyto studenty rozdělit na ABC… Nebo třeba veverky, kočky, papoušky…(ABC zní značně diskriminačně). Každá pracovní skupina je pak tvořena jedním A, jedním B, jedním C…. Děti si klidně mohou skupiny vylosovat. Ve výsledku je v každé skupině stejně silných, slabších atd. Samozřejmě se ti slabší povezou. Nicméně budou mít možnost pracovat s těmi silnějšími a dívat se, jak se to dělá. A ti silnější? Dostanou šanci zakousnout se do těžkého problému a zároveň se sociálně otužit – ano existují i lidé, co se vždy vezou. I takhle dle mého soudu funguje skutečná integrace. Pokud jde o úkoly, tak mne nikdo nenutí výsledky někam odesílat. Vždyť je pak mohu s dětmi společně probrat a opravit. I tím přece získají všichni zúčastnění potřebnou zkušenost. A argument některých, že musím dodržovat osnovy beru jen jako výmluvu. Osnovy si dnes dělají učitelé sami a jejich stěžejním bodem jsou průřezová témata, socializace, integrace….

Jeden pedagog, kterého ho znám, zašel ještě dál než jen obecné osnovy. Každý týden vypracuje „učební plán“, který poté počátkem týdne distribuuje každému žákovi ve třídě. Tak jsou on i rodiče zcela obeznámeni s tím, co se který den bude dít a probírat. Ti, kteří mají mail, dostávají „plán“ mailem. Ostatní, v mnoha případech sociálně slabší, pak dostanou vytištěnou kopii. Stávající stav vyhovuje všem, rodiče se zapojili a mají zájem. Přitom se jedná o osobní iniciativu pedagoga samotného.

Ano, učitelství je velice náročný obor. Zde se rodí budoucí generace. Proto je tak důležité pamatovat, že učitelství není povolání ani práce. Je to poslání. A to je skutečnost na kterou mnozí velmi rádi zapomínají. Možná by nebylo od věci, aby i učitelé měli svoji „Hippokratovu přísahu“. Proč jí neříkat třeba „Komenského přísaha“.

Pozn. autora: „fráze „zelená je dobrá“ pro neznalé se vztahuje ke známkování na VŠ. Dokud je předmět po zkoušce vysvícen zeleně tak student prošel (A, B, C, D, E). Jakmile však svítí červená (známka F) student u zkoušky propadl.