Ve škole jsem se bavila

Za našich časů se říkávalo: Vyučovací hodina je práce, na zábavu je přestávka a po škole.
To ovšem neznamená, že jsme se při vyučování nebavili. Měli jsme vynikající učitele a měli jsme to štěstí, že jsme si vzájemně sedli - tj povaha těch učitelů a povaha většiny dětí z naší třídy.
Byli jsme většinou divoké děti, emocionálně založené, které potřebovaly pohyb. Měli jsme přísné učitele, kteří vyžadovali respekt, ale zase nám vyšli vstříc a umožnili nám co nejvíce pohybu. Hodně jsme chodili k tabuli (dvě dvoustranné tabule vpředu, v některých třídách i magnetická tabule po straně). Paní ředitelka byla také pohybu nakloněná, ve škole byl systém - žáci se stěhovali do tématických učeben (přírodopis, dějepis, zeměpis, matematika, čeština, ruština, chemie atd). Přitom všem naši kluci ještě stihli se pravidelně honit, prát se a skákat po lavicích. Ani výuka nebyla strohá, všichni se snažili zpestřovat hodiny humorem a osobním přístupem k žákům. Důležitá ale byla kázeň - pravidla určoval učitel.

Dnes se hodně prosazuje "škola hrou", jenže mnozí k tomu přistupují tak, že to tak musí být za každou cenu. Jenže na učení matematických vzorečků nic zábavného není. Jenže někteří se je tím pádem nenaučí - když mě to nebaví, tak proč bych to dělal, že? Přitom matematika je i zábavná, ale všechno prostě zábavné není.

Tabule je dnes ve třídách je jedna, víc tabulí si žádný ředitel nedovolí, protože výuka u tabule je hrozně zastaralá.