21.5.2008 16:29:31 Ajtakrajta
Re: Ne tak úplně....
Vikingo,
myslím, že se chybně zaměřuješ pouze na ty sociokulturní a ekonomické rozdíly mezi námi a indiány. Autorka a daná kniha to ale myslím pojímá z druhého směru, tedy ne přes to, co je u nás a indiánů tak rozdílné, ale přes to, co máme společné. Že jsme všichni Homo sapiens, savci a primáti a pod tím nánosem kultury a výchovy naše tělo, hormony, podvědomí, vrozené a intuitivní jednání, vegetativní pochody atd. fungují víceméně stejně.
Tak to prostě je.
Jasně, že jsou miminka, která jsou samostatná a nemají ráda chování. A to jim nikdo nebere. Článek byl o tom, že není vhodné ODPÍRAT FYZICKÝ KONTAKT DĚTEM, KTERÉ JEJ POTŘEBUJÍ... což se u nás hojně děje... počínaje odebíráním zdravých novorozenců matkám s tím, že v inkubátoru nebo u sestřiček jim bude lépe než na matčině těle, pokračuje to radami "zkušených matek" ve smyslu "nech ho vyřvat, nechovej ho, jinak bude rozmazlenej" a končí tím, že matka odmítne pochovat či obejmout pětiletého kluka s tím, že je na to už velkej. To jsou věci, které tady se furt dokola omílají, a přitom ti indiáni, ne my, oni je intuitivně řeší a žijí víc podle toho, co mají vrozeno, co máme vrozeno my všichni jako jeden druh.
Jinak o spokojeném a šťastném dětství by se asi dalo polemizovat, to je pojem značně relativní. Já kupříkladu jsem byla nešťastné dítě, ačkoli jsem měla všechny naše sociální vymoženosti, žila jsem si v bavlnce, spala v čistém povlečení, chodila do školek a škol a hrála si s panenkami, měla jsem normální rodinu... Na své dětství nevzpomínám s láskou ani s nostalgií, jsem šťastná, že je za mnou.
Ono to dětské štěstí může existovat stejně dobře i v pralese a na poli.
Odpovědět