kvalita

Žlababo,
díky moc za článek. Pěkně napsaný a v mnohém vystihuje, bohužel, běžnou realitu přístupu dětských doktorů. My jsme měli docela štěstí (snad skutečně ano - dcera se odborníkům zdá už dost v pohodě, ikdyž ještě nemá rok a chůze samotná prý ještě příp. naznačí), ale musím říct, že to bylo hodně o mojí paličatosti a neustálému hledání informací.
Taky ses zmínila o rehab. sestře, která sice vojtovku cvičila, ale neuměla ji. My jsme měli opět štěstí - narazili jsme na fyzioterapeuta, který si nedělal patent na rozum a sám iniciativně konzultoval s corpusem. Klobouk dolů a víc takových odborníků, co se nebojí zeptat jiného, když si nejsou jistí a taky se to nebojí přiznat. Nakonec jsme skončili v corpusu hlavně dík mé umanutosti dceři zajistit nejlepší max.možnou péči, ...a kde mne zvládli více cepovat, abych si byla jistá, že to dělám aspoň trochu dobře. Tolik pochybností, zda mačkám tam, kde mám, zda dostatečně, zda to nebolí, zda ... . Moc jsem se o ni bála.
Ještě jednou musím zdůraznit, že jsem měla hodně štěstí na lidi a jsem (jim) za to vděčná.

Chtěla bych ale napsat i o případech, kdy (v jiném regionu) odeslali dítko na vojtovku a tam po první rehab.návštěvě měli další termín až za cca 2-3 týdny. Nemluvě o tom, že na tu návštěvu čekali skoro měsíc od odeslání na neurologii. V případě skutečného problému jde hodně o čas a měsíc sem či tam je dost důležitý a nikoli zanedbatelný. Já si nebyla jistá po několika cvičeních doma a mazala jsem k fyzioterapeutovi, který nejen, že nabídl toto, ale i rady po telefonu a mailu - prostě balzám pro vystrašené/nejisté lidičky. Taky si nás zpočátku zval 2-3xtýdně, abychom byli pod kontrolou, že to cvičíme dobře. Od kámošky vím, že to je jediná rozumná praxe - ona se cítila naprosto stejně nejistá při prvních cvičeních doma. Taky jsem z různých příspěvků i ke starším článkům pochopila, že vojtovka nepomohla - nejsem na ni odborník, ale jak jsem začala potkávat více lidí s vojtovkou, tak jsem zjistila, že kvalita zacvičení od rehab.sester není zrovna samozřejmostí. Pak skutečně vojtovka nemůže pomoci, když se neděla dobře (naopak, může v některých případech i uškodit).

Další případ je mamina, co cvičí jen 1xdenně, protože se jí zdá, že musí moc tlačit a drobek u toho moc křičí, že to ona psychicky nezvládá. Škoda, že jí nevysvětlili, že to je v podstatě jako by necvičila vůbec. Pak by se třeba aspoň pokusila najít někoho, kdo s drobkem cvičit zvládne.

Určitě nejsem zastáncem vojtovky za každou cenu a v rámci prevence. Spíše bych uvítala více znalých/kvalitních obvoďáků a kvalitních fyzioterapeutů.

Když jsem přemýšlela, jaké info mi nejvíce chyběly, pak to nebyly info z tabulek o PMV, které má každá literatura poněkud jinak a které celkem rozumné jsem našla až v corpusu (o několik měsíců do budoucna posunuty hranice). Potřebovala jsem vědět, jak vypadá špatná motorika, špatné projevy, prostě nějaké i laikem viditelné příznaky. PMV "tabulky" jsou na každém druhém rohu, ale co by dítko dělat nemělo, to už se hledá výrazně hůř. Např. u nás záklon i malý úklon hlavy, prohyb do luku, neustálé napětí - málokdy uvolněná, příliš brzké držení hlavy, ... . Myslím, že tyto info by se taky do literatury měly dostat. V našich podmínkách totiž stále ještě, bohužel, člověk musí být "půl doktor", aby se mohl postarat o své zdraví.

A taky k Bobatově metodě - ptala jsem se rehab.sestry, která cvičí i bobata i vojtu. Prý je lépe začít vojtou u úplných mrňat a pokud to později nezvládají, tak přejít na bobata, kde je nutná spolupráce dítka při motivacích. Já na to názor nemám, nedokážu posoudit, jen prodávám, jak jsem koupila. Tato sestra mne mj. učila, jak správně manipulovat s dítkem, abych nepodporovala to, čeho se chceme zbavit a naopak podporovala přirozený pohyb. To je dle mne záležitost primárně do porodnic, kde se na to, bohužel, asi moc nenarazí a sekundárně k dětskému lékaři, který by měl být tím hlavním rádcem.

Držím pěsti, ať se stav zlepší co nejlépe.