Můj muž také podědil své jméno. A nevím o tom, že by z toho kdy měl radost, naopak nepříjemností dost. Všechny naše děti mají v současnosti hodně dávaná jména, nám se však zalíbila tak 20let před jejich narozením, kdy častá nebyla. Tehdy jsem například nemohla pochopit, že se žádná holčička z okolí nejmenuje Terezka, když je to tak pěkné jméno
První dceru jsme pojmenovali mužovým nejoblíbenějším jménem. Z plodovky jsme věděli, že je to holčička. U druhé jsme nevěděli pohlaví, uvedli jsme obě jména-moje nejoblíbenější. Na potřetí máme dvojčata. Na třetím dívčím jsme se také snadno shodli, ale na čtvrtém ne a ne. 3 lékaři nám na utz řekli, že je to holka a kluk, ale na začátku porodu chtěla sestřička druhé dívčí jméno. Tvrdila jsem, že je to kluk, ale ona, že nějaké jméno musím udat, pokud jsem nebyla na plodovce. Tak jsem řekla, že až když se narodí druhá dcera, ona zas, že třeba budu v narkóze (asi 10dní?
). Tak jsem řekla, že to rozhodne muž, že už je na cestě a bez něho neporodím. Chudákovi jí došli argumenty a nechala mě být. Asi hodinu před narozením jsem mužovi přikývla na to 4.dívčí jméno, které se mě moc nelíbilo, ale když jsem si představila, že by měl 4 dcery, tak ať dá jméno jaké chce
Náš 4. je syn. Mužova rodina předpokládala, že bude mít jméno po tátovi, ten by ho po svých zkušenostech nedal. Dali jsme polodědičné jméno - stejné první písmenko a počet písmen. Josef má syna Jakuba. Ale je to jen náhoda, prostě se nám líbí. Při narození dvojčat, když jsem začala tlačit první, tak sestřička oznámila jména dětí, hlasem jak kdyby uváděla, teď přijde na pódium divadla hvězda... Docela mě to v těch bolestech pobavilo a možná i dobře naladilo. Během chvilky hvězdě vykoukli
)M