Re: A co ALKOHOL?

Monty, dlouho jsem se rozhodovala, jestli napsat. Nakonec jsem se rozhodla, že jo, že asi potřebujete slyšet pár příběhů ze skutečného života. Nebudu tady psát o heroinu, ten se asi v našem městě nevyskytuje, alespoň ne v době kdy já byla v pubertě. Mám na mysli pervitin. Psala jsi, že jakmile se dozvíš, že si tvé bere nitrožilně nějakou drogu,zavřeš před ním dveře, vyměníš zámky a necháš ho v tom pořádně vymáchat. A mám dojem, že si myslíš, že mu tak pomůžeš. Musím Ti říct, že se ale velice mýlíš.(podle mých zkušeností)
Asi to bude docela dlouhé, tak se nezlob.
Od nějakých 16-ti let jsem se pohybovala mezi lidma, kteří tíhli k drogám. Nebyla to nějaká jedna konkrétní parta, jednalo se o spoustu různých lidí, s kterýma jsem se potkávala v různých hospůdkách a clubech. Nebyli to jen lidi z rozvrácených rodin a z rodin, kde na ně neměli čas a vynahrazovali jim to penězi. Byli to i lidé z rodin, kde se jim maximálně věnovali, jezdili na hory, trávili spolu spoustu času a měli s rodiči perfektní vztahy. (je ale pravda, že takových bylo nejmíň).
Ze všech těchto lidí znám tři(na které jsem si momentálně vzpoměla),před kterými rodiče zavřeli dveře. Ani jeden nedopadl dobře. S jedním se potkávám doteď. Drogy začal brát v 15-ti, má 30 let. Jeho vlastí matka ho nenávidí. Před dvěmi lety se rozhodli, že půjde na léčení, byl asi půl roku pryč, když se vrátil bydlel v nějakém chráněném bydlení v jiném městě, našel si práci. Jenomže v bydlet tam nemohl do nekonečna, kam měl však jít, když matka mu nehodlala pomoci? Našel si podnájem. Z počátku chodil do práce, drogy nebral, myslím, že tak rok dohromady s léčbou vydržel. Teď je zase zpátky tam kde byl.
Druhý, kdysi můj velice dobrý kamarád. Toho matka vyhodila z domu v 17-ti, bydlel v azylovém domě a šlo to s ním z kopce. Byl na tom stále hůř. Stále však docházel do školy. V době před maturitou přestal brát a učil se(nevím kde, protože z azyláku ve kterém přespával musel v určitou hodinu ráno vypadnout a v určitou hodinu večer se mohl vrátit), nakonec ji udělal. Potkala jsem ho v obleku se slzami v očích, s maturitním vysvědčením v ruce, jak šel od matky. Přišel se ji pochlubit a ona mu řekla, že maturitu má v dnešní době každý blbec. Brát začal znova, pak zmizel a nikdo o něm neví. Už spoustu let jsem ho neviděla.
třetí případ nebudu rozepisovat, je to v podstatě totéž, jednalo se pouze o dívku a vyhodili ji z domu v 16-ti, co mohla dělat? Chytla se vařiče!
Naproti tomu znám desítky lidí, před kterými rodiče dveře nezavřeli.(včetně mě) Spousta z nich žije spořádaný život, mají děti, vysoké školy(najde se tam i jeden lékař). Někteří jsou už několik let v zahraničí. Jeden z největších "jezdců" jak se říkalo má teologickou školu. A tak bych mohla pokračovat do nekonečna. Samozřejmě jsou i takoví, kteří i když jim vyšli rodiče vstříct, nikdy nepřestali, ale není jich moc.
A konkrétně já - dva roky nitrožilně pervitin, od té doby, je to už deset let, nic. Mám jedno dítě, druhé na cestě a perfektního partnera. Rodiče mi taky nezavřeli dveře před nosem.