Pochopení

Asi je fakt, že chlapy změny v těhotenství u ženy nedokážou pochopit. Mně to ani nepřipadá divné, protože kolikrát ženy taky nedokážou pochopit (nechtějí a schovávají to za různá klišé), jak se cítí muž, když je odmítán nebo když se začne cítit jako "inseminátor", jehož funkce skončila oplodněním, po kterém nejenže nemá nárok na "trochu něhy", ale ani na to pochopení. Mně by se například jako ženy taky dotklo, kdyby se můj manžel by ke mně choval způsobem, ze kterého bych pochopila, že dítě je pro něj důležitější než já. Že plním roli "chodící dělohy", apod. Je samozřejmě otázka, jestli bych s takovým troubou byla :-). Ale jsou i tací.
Tím rozhodně nijak nenapadám Tvůj postoj, Judito, naopak ho chápu, protože tohle není ten případ, o kterém jsem mluvila. Já jsem měla na mysli ženy, které nemají žádný diagnostikovaný problém a jen se doslova rochní ve svých "hormonálních náladách" - ony se pak dost i diví, když chtějí další dítě a partner nechce, protože už nemá zájem procházet s nimi znovu to martyrium (všichni jsme jen lidi a máme jakési limity). Znám několik párů (teď mě napadají minimálně dva), kterými taková věc, jaká se stala vám, dost zamávala, z toho mála, co vím, právě proto, že se ta žena nesnažila a neudělala takový vstřícný krok jako Ty. Výsledek je rozchod - ovykle ne hned v době těhotenství (zase málokterý chlap je tak hardcore), ale třeba za pár roků, kdy se různá nedorozumnění nakumulují a pak i úplná blbost splní funkci té poslední kapky. Pak je obvykle už pozdě něčeho litovat (i když ze zkušenosti vím, že málokterá žena je schopná uznat i ten svůj díl viny).
Ta myšlenka, že dítě je na prvním místě, je dost typická pro evropsko-křesťanské pojetí. Ale podle mého názoru matka a otec a jejich vztah stojí nad dítětem. Když se jedno těhotenství nepovede, mohou to zkoušet znovu. A dítě navíc aspoň pro mě není rovnocenný partner. Když je malé, moc si s ním nepopovídáte, když už rozum bere, tak zase na vás kašle :-) a lomcuje s ním puberta. Potom má svého partnera a svou rodinu... A co zbyde těm ženám, co se na něj upínaly? Kolikrát jen samota a oči pro pláč...