Re: Díky, Sylvie, že mluvíš i za mě!!! >> Tošner

Ahoj Sosane, díky za odpověď. Musím říct, žes mě překvapil (příjemně). Mně v tvém předchozím příspěvku naštvala ta výzva: Neblbněte! - říkala jsem si: aha, když máme jiný názor, tak blbneme, když cítíme porod spíše emocionálně, tak blbneme - to mě tedy vytočilo.
Jinak myslím, že už nemám k téhle debatě mnoho co dodat, Sylvie vážně mluví za mě. Také si myslím, že je všechno spíš problém systému.
Nemyslím si zkrátka, že kdyby lékaři byli dokonalí a nedělali žádné chyby, porody by probíhaly hladce a z porodnic by vycházely houfy spokojených maminek, které by i při příštím porodu říkaly: "Prosím vás, zvedněte mi ty nohy na ty žbrdliny, ať můžu rodit dokopečka! A každé ráno mi vtrhněte do pokoje v šest, vzbuďte mě z jediné hodinky spánku za dnešní noc a vražte mi teploměr!"
Četla jsem článek "Ukradli mi porod" na tvé doporučení a byla jsem skutečně nadšená, jak přesně ta žena popsala moje pocity. I já se u porodu radovala, jak jsou všichni hodní, jak na mě nikdo nehartusí jako na moji matku v 70. letech (stylem: "Když jste si to podělala, tak v tom ležte") nebo na moji babičku v letech padesátých (na prosbu: "Sestři, mně už se chce tlačit..." jí porodní asistentka odpověděla: "Musíte počkat, až roznesu večeře!"), nadchla mě postarší sestřička, velmi ohleduplná a laskavá - a tak nějak jsem se propadla do pasivity (zapůsobila na mě autorita bílých plášťů) a na nic jsem se neptala, jen jsem kývala jako poslušná holčička.
Asi to všichni mysleli dobře, jenže ten systém... Moje mladá ošetřující lékařka to myslela dobře, když hned nasadila oxytocin (po příjezdu do porodnice se moje krásné kontrakce zastavily), protože přece, když už jsem otevřená na 7 cm, proč to "nepošoupnout..."? Bylo na ní vidět, jak moc je "naučená". Ale stejně mi byla milejší než všichni zkušení lékaři, i než ten docent, který přišel o šest hodin později zachraňovat situaci a co jí pak na chodbě ironicky říkal: "Opravdu už jste asistovala, kolegyně?". Protože ona i ve své určité vyplašenosti tak nějak můj porod spoluprožívala - pro ty ostatní jsem byla jen objekt, nebo alespoň tak jsem to cítila.
Mám spoustu vzpomínek na porodnici u Apolináře, spousta věcí mě napadá, ale myslím, že všechny moje úvahy se dají vyjádřit jednou větou, kterou vyslovil Michel Odent (kniha Znovuzrozený porod): nezasahujte do průběhu porodu. Zasáhnete jednou a budete muset zasahovat znovu a znovu (tohle není přesná citace, nemám tu knihu bohužel ve své knihovně).
Psala jsem minule o manželce mého bratrance, jak se v Podolí třásla strachy, že indukce nebude účinná a půjde na císaře. Právě v těchto chvílích rodí v Podolí moje nejlepší kamarádka, kterou mám moc ráda a s níž už jsem zažila spoustu věcí, protože ji znám čtrnáct let. Termín porodu měla 7. dubna. Včera si ji v porodnici nechali kvůli vysokému tlaku, který do rána díky infuzím magnesia klesl. Nález na čípku se o něco pohnul proti minulé kontrole (nemyslím otevření, ale ten lékařský index). Dnes ráno odešla hlenová zátka.
Ten, kdo by si pomyslel, že ji lékaři propustí po dobrém monitoru (dítě nemá problémy) domů, nebo ji nechají na oddělení rizikového těhotenství a budou sledovat tlak (z pochopitelných důvodů mají strach z preeklampsie) a přitom čekat na porod, mýlil by se. Přestože neustále zdůrazňují, že "čípek je vysoko", dostala kamarádka dnes dopoledne první pilulku na vyvolání porodu, během odpoledne druhou a už nejméně od tří hodin má bolesti po 2 - 3 minutách. V devět večer psala sms, že se stále neotvírá (3 cm doposud), že je vyčerpaná a že dostane "nějakou injekci". Myslím na ni a vztekám se. Jestliže odešla zátka, není to snad známka, že tělo se na porod opravdu připravuje, že se něco hýbe? K čemu tedy jsou všechny monitory a ultrazvuky, než k tomu, aby hlásily, jak se dítěti daří a mohlo se čekat - ne snad úplně v klidu, ale relativně bez velkých obav?
Jistě, když tělo ještě nebylo na kontrakce připraveno a lékaři je vyvolali uměle, není divu, že porod postupuje pomalu!!
"Proč nepočkaj?! Proč musej do všeho neustále šťourat??" rozčiluju se, když telefonuju s matkou.
A vím, že stejně moje rozčilování je k ničemu.
Věřím, že situace v porodnictví se změní, jenže to bude trvat.
Asi před půl rokem jsem si hledala nějaké materiály v novinách z 80. let a narazila na upoutávku na televizní pořad o rooming - in. Nějaký pediatr tam vysvětloval, jak je to důležité, aby matky měly děti u sebe a jak tenhle nový systém naráží na velké nepochopení lékařů, kteří argumentují, proč že to nejde...
Vida. Dnes už nemají rooming - in snad jen nejzaostalejší porodnice (zaostalá ve smyslu lidského přístupu k matkám a dětem.)
Všechno jednou půjde. Jednou. Je škoda, že podle mého názoru musí většina matek projít porodem s mnoha medicínskými zásahy, aby si uvědomila, co příště už opravdu nechce a prosazovala si to.
A co ty ženy, které chtějí mít jen jedno dítě?