Re: Z pohledu učitelky

Přečetla jsem si článečky na adrese, na kterou jste odkázala. Jsem zhnusená.
Musím říci, že také pracuji jako učitelka. Práce mě velmi baví, ale skutečně jsem čím dál tím více unavená. Do důchodu mám daleko...(takže o pohled zapšklé důchodkyně vůbec nejde!)
Problémy s chováním, zejména na druhém stupni škol mají vzestupnou tendenci. Přispívá k tomu mnoho faktorů. Já bych řekla, že i jedním z nich (kromě mnoha zmiňovaných v úvodním textu) je manažerský styl řízení školy. Oč jde? O peníze v první řadě! Neúměrně naplněné třídy, přesahující i oněch stanovených 30 žáků ve třídě. Manažer-ředitel nechce nic slyšet - žádné výtky pedagogického sboru (o nevýhodách takového učení, jak pro pedagogy, tak pro děti). Neslyší ani na to, když na poradě třetina třídy má nějakou čtyřku nebo pětku... Vše přepočítává jen na peníze.
Co z toho, že v takové přeplněné třídě jsou integrovány děti s SPU nebo SPCH (porucha chování, učení). Poradna sice doporučí menší počet dětí ve třídě, ale kdo to zaplatí? Jak pak chcete uplatňovat individuální přístup?
Co z toho plyne? Mnohé "slabší" děti ztratí zájem o učení, není na ně čas, nikdo je nepochválí, nepovzbudí, učitel nemá čas se jim individuálně věnovat.
V takto přeplněných třídách se snadněji schovají mnozí zlobilové a vyhmátnout je někdy hodně těžké. Vědí, že mají svá práva. Zapomínají však pochopitelně jaksi na ta vaše...
Věřte, že nejsem zatrpklá, práce mě opravdu baví. Ale skutečně je to horší a horší. Na druhé straně musím říci, že se nic nevyrovná např. tomu, když se s vámi zastaví dítko i po letech na ulici a poděkuje za to, co jste ho naučili.