Je to tak těžké...

Moc děkuji za tento článek a s velikým zájmem jsem si přečetla také všechny příspěvky. Pomáhá už jen to vědomí, že člověk není sám, kdo mám tento problém.
Při autonehodě mi před dvěma lety zemřel partner,velmi mne to poznamenalo a bylo opravdu moc těžké se s tím vyrovnat. Poté jsem proto byla sama a měla jen "pár kamarádů". Se svým současným přítelem jsem necelý rok - ze začátku to bylo jako zázrak - trpěla jsem pocitem, že už se nikdy nezamiluji a najednou to tady bylo! On byl prostě pan úúúúúúžasný... Asi jsem udělal hned ze začátku tu chybu, že jsem si do něj nevědomky promítala svého zemřelé přítele... Možná jsem ho nechtěla vidět takového, jaký opravdu je... Najednou jsem byla zase opravdu šťastná. Všechno okolo pro mě přestalo existovat, chtěla jsem být jen s ním a jen pro něj.
Najednou se doslova ze dne na den něco změnilo, najednou jsem doma našla úplně jiného člověka. Někoho, kdo nekomunikoval, naprosto nereagoval, ležel na gauči a četl a jedl a četl... Začal běžně spávat v jiné místnosti než já. Neměl zájem o sex. Nepomíhaly ani prosby ani hrozby. Nechápala jsem, co se děje. Začal koloběh proplakaných večerů a nocí. Sebeobviňování, doprošování se, aby mi alespoň řekl, co se děje - resp. co jsem mu provedla tak strašného. Nakonec jsme se jen hádali a hádali až se přítel nechal slyšet, že by mu bylo lépe samotnému. Cítila jsem se strašně, plakal jsem a plakala. Když pak ten den večer přišel domů, měla jsem v sobě už značné množství alkoholu a jen plakal a plakala. A on stále nemluvil - jen tak útrpně pozoroval celé to divalo a nakonec řekl, že se nic neděje a začal mě ujišťovat, že spolu budeme dál a vše bude jako dřív, že už se to nikdy nestane atd. Sice se nějakou chvíli "snažil" a vše bylo až přehnaně krásné - dnes už to také vidím, že to nebylo upřímné, bylo to jen divadlo. Problémy začaly samozřejmě po nějakém tom měsíci znovu a situace se stupňuje. Já žiji s pocitem, že jsem si ho vlastně vybrečela a přítel s ledovým klidem ignoruje veškeré moje pokusy o "sblížení". Vždy je třeba 2 dny milý a pak nastane opět z ničeho nic tichá domácnost. Je na mě vyloženě zlý. Já doma dělám úplně všechno a vždy se nakonec dozvím, že jsem ten největší sobec, že jsem tvrdohlavá. Dokonce mi nedávno řekl, že jsem psychopat a - s odpuštěním - nymfomanka. Přitom na mě žárlí. Když nejdu z práce rovnou domů, posílá mi zprávy typu "v pět hodin zamykám" apod. A pak když další den spěchám domů, abych byla s ním, tak tam zase leží na gauči ten "cizí" člověk, který pro mě nemá pohlazení, ani hezké slůvko a dokonce mě i posílá pryč z místnosti s tím, že chce mít klid, ať jdu pryč. Když se mě něčím takovým dotkne a já se rozpláču, slyším jen "co zase brečíš?!" a nebo to zkrátka celý večer ignoruje. Pokud se s ním v takové situaci pokusím promluvit a vysvětlit mu, proč se mě to dotklo a jak ho miluji a jak bych chtěla, aby to bylo zase jako dřív, vydrží mě klidně opravdu bez jediného slova nebo jen toho, aby se na mne podíval, ignorovat třeba 2 - 3 hodiny a pak se na mě osočí s vysvětlením typu, že on přece pracuje, je unavený, chce mít klid, dívá se na film - v tom lepším případě. V tom horším pak přichází na řadu již zmiňovaná nymfomanka, psychopat apod. Přitom se mi směje do očí. Čím jsem zoufalejší, tím lépe se baví. Myslím, že to k nastínění celé té situace bohatě stačí.
V tom článku jsem se naprosto poznala. I v té pasáži o rodičích. Mé vztahy s rodiči nikdy nefungovaly. Měla jsem velmi problematické dětství, celou dobu jsem od rodičů neslyšela nic jiného, než jak jsem špatná, jak ze mne nic nebude. A i poté, co jsem se (ještě v necelých 18ti letech) od rodičů odstěhovala, stejně celý život poslouchám, ať už jsem byla s kterýmkoliv ze svých expartnerů, jak já jsem ta špatná, jak každého svého partnera utlačuji, jak se mnou nikdo nevydrží, a že ať se nedivím... Zkrátka moje matka to ve mě vypěstovala a permanentně to ještě přiživuje. A já teď opravdu přistupuji k současnému příteli tak, že já jsem přece ta špatná a jsem si toho vědoma a chci s tím přece něco dělat, vždyť já se chci změnit atd.
Je to bludný kruh. Ale jak se z něj dostat? Vím, že každý mi řekne, ať se zdravě naštvu a od partnera odjedu, ale já ten vztah ještě nechci úplně pohřbít. Pořád věřím, že kdybychom o tom spolu dokázali normálně a bez emocí mluvit, mohli bychom to zvládnout. Navíc se nemám kam odstěhovat - bydlím u něj. O svůj byt jsem díky rodičům přišla (nejdřív mi byt prodali - bez kupní smlouvy, aniž by se převedl na jiného majitele) a poté, když si můj otec našel mladší milenku, mi jej zase sebrali s tím, že je to přece jejich byt, a že já s tím nemohu nic dělat. Bydlí v něm nyní můj otec. Mimochodem ani peníze mi ještě všechny nevrátili, a to už jsou to téměř dva roky... Musela bych tedy jít zpět k mé matce, vůči níž mám averzi a radši si ani nechci představovat, co všechno bych se o sobě opět dozvěděla, jaká že to jsem, nota bene po rozchodu s přítelem...
Mohla bych takto pokračovat dál a dál, ale už jsem zde, myslím, zabrala opravdu velký prostor, tak... Snad už jen to, že předem děkuji za Vaše případné reakce.
PS: Od přítele mj. také často slýchám, že já se mám nejlíp, a že se moc dobře umím politovat - podotýkám, že jen za poslední tři roky jsem si prožila tyto životní situace: výpověď ze zaměstnání, 3 spontánní potraty (s expřítelem), smrt přítele, ztráta bytu, několikrát změna zaměstnání za účelem řešení bytové situace, razantní zhoršení zdravotního stavu, špatná finanční situace, úmrtí babičky, vážnější dopravní nehoda... atd. atd. atd.