Mám doma opak
Nečetla jsem všechny příspěvky. Jen tak letem světem. Jen u popisu dětí jsem si připadala jako Ivule nebo Monty. Moje dcera jako mimino vůbec nebrečela. Nikdy jsem nezažila takové to typické řvaní mimin:) Prostě nebrečela, koukala, spinkala, usmívala se, broukala. Naprosto pohodový dítě. Zůstalo jí to doteď. Povahové rysy vidím už od narození – soustředěnost, pohodovost, umění radovat se ze života (a to velmi temperamentně), má ráda svůj klid (vybírá si co chce dělat, já ji do toho nezasahuju, hraje si dlouho a ráda), obrovská vnímavost (od malička ji nic neunikne, všeho si všimne a registruje to).
A k těm chrastítkům atp. Pamatuju se, že jednou na břišních tancích, když bylo malé asi 3 měsíce jsem byla jediná, která neměla pro své dítě hračku. A musím říct, že byla taky jediná, která ani jednou nekvikla a spokojeně si broukala a usmívala se. Jednu matku si pamatuju, jak neustále mávala různými chrastítky a dítě pořád řvalo. No, nevím jestli v tom je nějaká spojitost, ale já jsem vždy jednala intuitivně a dítě v případě neklidu či nejistoty jsem se vždy snažila „uklidnit“ „pouze“ tím, že jsem ji pevně objala, abych ji dodala pocit jistoty a jistým hlasem jsem jí řekla, že jsem tady pro ní a že se se mnou nemusí ničeho bát. Pomohlo to vždy. Jak jsem psala, dcera do 10ti měsíců (pak 3 noci za sebou kdy jsme ji znovu učili usínat samotnou v postýlce, do 6ti měsíců to bylo bez problémů) nikdy neřvala tak jako mimina řvou:) Maximálně takové to kníkání a to většinou stačilo pochovat, dodat jistotu, případně dát k prsu a bylo to zase ve starých kolejích.
Jinak jsem od přírody plašan, ale v jádru jsem citlivá a na své dítě duševně velmi naladěná. Od samého okamžiku mám pocit, že vím co má dcera cítí, co chce, co vnímá… Myslím, že každá máma má tuhle schopnost intuice jen v různých intenzitách.
Myslím, že dítěti by se mělo „naslouchat“. Naslouchat jeho potřebám, těm skutečným a nevnucovat mu něco co si myslíme my, že by ho mohlo zajímat nebo by se mu mohlo líbit atp. Zastavte se chvilku a vnímejte své dítě, vciťte se do jeho kůže, třeba objevíte „to něco“, co vám pomůže se více naladit na jednu vlnu.
A ještě něco. Já si fakt nedovedu představit, že bych měla řvoucí dítě. Nevím, jak bych se chovala a nevím co by to udělalo s mými nervy, zda-li bych našla tolik trpělivosti jako vy. Malá nikdy netrpěla na prdy, jedla jsem cokoli a jím doteď (stále kojím) a byla vpohodě. Z kočáru se koukala na stromy a bez ježdění usnula. V postýlce byla položena, chvilku se koukala na mráček na mantinelu nebo na šašíky:) a usnula. Obdivuju vás, že to takhle zvládáte a zároveň moc držím palce, aby se to co nejdříve upravilo alespoň tak, abyste nebyli unavené a zoufalé matky.
sorry, příspěvek je trošku zmatenej a nepřehlednej, pátý přes devátý, už mi to nemyslí:) dobrou:)
Odpovědět