Arachnofobie

Ahoj Alžběto, jmenuji se Anna a je mi 16 let. Jako malá jsem se pavouků nikdy nebála, ale potom přišel den, na který jen tak nezapomenu. Jako každý víkend, asi v sedmi letech, jsem šla s rodiči na stavbu, kde sme stavěli baráček. Všechno tam bylo nové, až na jednu starou boudu. Mám o dva roky starší sestur, se kterou jsem si hrála na schovávanou. Nenapadl mě lepší nápad než se schovat do staré boudy, kam nikdo nechodil. Sestra už se blížila a já se rychle rozběhla do steřelé boudy. Vběhla jsem tam tak rychle, nerozhlídla jsem se a i kdybych to udělala, nepomohlo by mi to. Byla tam velká tma. Chtěla jsem se schovat dobře, aby mě určitě nenašla. Věděla jsem, že do té boudy nepůjde, protože se vždy bála víc, než já. Najednou tam stojím, kolem mě jen pavučiny a hromady pavouků. Pavučiny mě svazovaly, dusily, nemohla jsem se pohnout, alespoň tak jsem to cítila. Přestala jsem dýchat, cítila jsem je všude. Začala jsem křičet, jen na to jsem se zmohla. Rychle přišel můj táta a sundával ze mě ty hromady pavučin. Byla jsem jak obalená vatou. Nevěděla jsem jak ze sebe vydrhnout tu špínu, která se na mě nalepila a i když to nebylo možné, pořád jsem ji cítila... Tím začala moje hrůza, která mě od té doby provází. Pokaždé ty samé pocity-nemůžu dýchat, chce se mi zvracet, nemůžu se pohnout, spát, mám hrozné sny... Za poslední dva týdny se mi staly tři setkání s těmi příšerami. Mám pocit že mě pronásledují, cítím je všude a málo kdo mě chápe...

Jestli chceš vědět ještě něco, například o tom co se mi v poslední době stalo, tak mi napiš na mail Anninna@atlas.cz
Ráda se někomu svěřím