Stěhování a co je za ním

Nejhorší na stěhování není fyzická dřina, ale právě ty citové vazby - umět překousnout fakt, že milované lidi už nikdy v životě člověk neuvidí, zato že se musí postavit čelem k věcem, které po nich do určité míry převzaly jejich existenci. Když člověk překoná tuhle fázi, už je to pak dobré.
Loni v létě jsem likvidovala část pozůstalosti po tátovi, který umřel předloni, byly to vlastně výhradně knížky, fotografie a korespondence mezi ním (na studiích v Praze) a jeho rodiči. Jejich čtení byla strašně smutná záležitost, viděla jsem ho jako dychtivého, špatně oblečeného kluka z malého moravského města, s nadšením pro jazyky, literaturu a vážnou hudbu, který potřebuje všechno stihnout, školu, život. A při tom všem trochu opomíjí rodiče, kteří zůstali doma, ve všedním životě, se starostmi, jak z výplaty a důchodu po měnové reformě utáhnout dva kluky na studiích a nedat jim to příliš znát. Dopisy a koresponďáky byly velmi jednoduché, kdo kdy komu co poslal (výčet prádla na praní, zašívané pospravované košile), kdy čekat balíky k vyzvednutí u vlaku, kolik peněz rodiče posílají (a kolik neposílají, protože synovi kupují knihy a notové zápisy), strohé stesky na nespravedlnost v práci, opatrná doporučení ohledně umístěnek po škole vzhledem k poměrům (hlavně politickým) v jednotlivých městech, opakované připomínky, že potřebují poslat potvrzení ze školy, že táta studuje, jinak přijdou o příspěvky. Viděla jsem začátek tátova života, intenzivní, čerstej, barevnej, vzpomínala na ten kus života, který jsme prožili s ním a viděla jsem člověka, jehož velká očekávání a sny byly převálcovány vlastním životem a českými dějinami - Pražským jarem, srpnem 1968 (kdy jsem se narodila), normalizací a listopadem 1989, máminou rakovinou, jeho nezaměstnaností, vrozeným sklonem k depresím a černým myšlenkám, máminou smrtí...

Likvidace věcí je jednoduchá. Vyklízení po rodině považuji za velmi intimní záležitost, rituál, očistu, prohlížením jejich intimních věcí nám dojde spousta věcí o nás samotných, o tom, kdo jsme a taky proč jsme takoví, jací jsme. V tichém čtení těch těžce psaných slov jsem našla vysvětlení zážitků z dětství, momentů, které mě ovlivnily. Pochopila jsem, co jsem z táty přejala, jaké vlastnosti jsem zdědila, v duchu jsem se s ním smířila a odpustila mu, vyrovnala se s ním, vlastně jsem se s ním teprve tehdy rozloučila.

Příští týden mě čeká další stěhování, mnohem radostnější, budeme se "roztahovat". Muž je na několik dní mimo republiku, starší dítě bude ve školce, mužovu matku zaměstnám mladším dítkem - ideální konstelace na moje stěhovací manévry! K ruce budu mít několik statných stěhováků. Už se těším!