poraďte prosím

Zdravím všechny. Plně souhlasím s tímto článečkem. Strašně dlouho jsem si nemohla odpustit, že když se Matýsek narodil, tak jsem necítila nic, jen strašnou únavu a touhu všechno zaspat. S bolestí v srdci jsem poslouchala kamarádky, jak byly bezprostředně po porodu šťastné, jak plakaly štěstím, jak milovaly ten svůj uzlíček hned od první vteřiny. U mě trvalo minimálně půl roku, než jsem si začala užívat nové role maminky. Nyní bych našeho broučka nejradši pořád pusinkovala a každý nový pokrok mě naplňuje hrdostí, že je můj (náš). Mám jen takový dotaz na ostatní maminky. Přestože mám Matýska opravdu strašně moc ráda, jsou chvíle, kdy bych aspoň na chvilku chtěla být tou bezstarostnou holkou, která nic nemusí. Je pravda, že Matýsek odmalička velmi špatně v noci spí a jsou dny, kdy mi ráno po probdělé noci je zatěžko i otevřít oči. A v tu chvíli cítím k Matýskovi takou ošklivou zlobu, nejraději bych si dala hlavu pod polštář a byla sama. Možná jsem pak na něj i podrážděná, už mi to vyčítá i manžel, že prý jsem protivná. Já si to uvědomuju, zlobím se sama na sebe, ale nemůžu si pomoct. Jsem unavená, ale to jsou všechny maminky a taky určitě nejsou na své drobečky protivné a zamračené. Vím, že to Matýsek nedělá naschvál. Jsem sobecká ženská nebo je to normální? Jak mám své pocity víc ovládat?